Kliknutím zvětšíteMartina Josefa Veselá z Březnice na Příbramsku letos oslavila své 24. narozeniny. Tato éterická dívka ráda vaří, peče a tráví čas se svým kotětem. A ještě něco byste o ní měli vědět. V červnu se pod přezdívkou Princezna kočička zúčastnila závodu 1000 Miles Adventure, což je jeden z vůbec nejtěžších cyklistických závodů dlouhý více než 1600 kilometrů s 40kilometrovým převýšením. Ona ho úspěšně dokončila za 27 dní, denně ujela v průměru 60 kilometrů, spala sama pod širákem a cestou potkala medvěda.
Martina, která momentálně studuje na univerzitě v Birminghamu, nikdy nepatřila mezi náruživé cyklistky. „Když jsem někde řekla, že ten závod pojedu, byl to pro všechny šok. Ještě větší šok nastává teď, když zmíním, že jsem na kole ujela 1668 kilometrů,“ říká křehká slečna.
Kolo prý dříve používala spíše výjimečně. „Rok před Mílema jsem se teprve učila používat moderní kolo s přehazovačkou a nikdy předtím jsem neujela víc než 45 kilometrů v kuse. Můj trénink vypadal tak, že jsem občas na kole jezdila do a z práce,“ shrnula svou přípravu na závodní trasu vedoucí skrz česká a slovenská pohoří.
Neuvěřitelný výkon. Zdeněk Pácha vynesl na Sněžku 211 kg:
Roztomilá přezdívka
Mladá studentka původně vůbec neměla v plánu zúčastnit se tak náročného závodu. „Loni viděla start 1000 Miles Adventure. Tenkrát jsem vůbec nevěděla, co je to za závod. Jenom, že je hrozně dlouhý a jedou ho největší drsňáci,“ vzpomíná.
„Když jsem ty drsné chlapy potkala po pár dnech umořené, špinavé, smradlavé a se slzou na krajíčku, nechápala jsem, proč se někdo do toho dobrovolně pustí. Na podzim jsem nad tím pořád přemýšlela a došlo mi, že všichni ti, co jsou na startu, mají nesmírnou svobodu. Kolikrát v životě jste si i řekli, že byste nejraději všechno zabalili a všeho nechali? A částečně o tom ty Míle jsou, zabalíte si celý svůj život do sedmi kilogramů. Neřešíte starosti všedního dne, ale jenom to, kde se najíte a kde seženete si vodu. Jedete cestou, která se zdá nekonečná, ale stejně s každým šlápnutím někam směřujete a překonáváte v sobě nejeden limit,“ přemítá.
Martina Veselá nám také prozradila, jak vznikla její roztomilá přezdívka Princezna kočička. „Když už jsem věděla, že pojedu, měla jsem velké obavy z toho, co mě na trase čeká a jak mě ostatní závodníci přijmou. A když se mě někdo ptal, jak si představuju, že absolvuju takový závod, odpověděla jsem, že pojedu jako princezna. To proto, že pravá princezna je dívka, která je křehká a něžná, na druhou stranu silná, překoná draky nebo si vybojuje prince.“ Kočička se jí říkalo už předtím. „Můj milý mi pak nechal zhotovit samolepku na kolo, na které stálo právě Princezna kočička. Na Mílích mi pak nikdo jinak neřekl.“
Podívejte se, jak to jde na kole Jaromíru Jágrovi:
Odvaha této studentce obchodního managementu a marketingu rozhodně nechyběla. Jak se ale vyrovnala s nástrahami, které na ní na trase čekaly? „Kolikrát to bylo drsné. Třeba když jsem čtyři dny jela v mokru a dešti a nebylo, kde si usušit věci. Neměla jsem náhradní oblečení. Byla mi zima, byla jsem hladová a před sebou jsem měla ještě stovky kilometrů. Do toho jsem se drápala bahnem do nějakého kopce. To moje morálka hodně klesala. Nikdy ale ne tak moc, abych závod vzdala,“ popisuje dívka obdařená ohromnou vnitřní silou.
Optimizmus ji neopouštěl ani při technických problémech. „Problémy mohly být větší, ani jednou jsem nepíchla. Měnila jsem brzdové destičky a přední kolo a nýtovala jsem řetěz. Přesto mě můj „kočár“ dovezl až do cíle.“
Spánek pod pláštěnkou
Martina Veselá po dlouhém dni stráveném v sedle rozhodně neodpočívala v měkké posteli. „Protože jsem holka, bála jsem se spát někde v civilizaci, například v zastávkách. Proto jsem si každý večer dělala primitivní přístřešek. Pod sebe jsem se snažila nastlat nějaké seno, listí nebo trávu a nad sebe jsem vázala pláštěnku, abych nebyla mokrá od rosy a deště.“ Studentka na trase také často hladověla, protože trpí celiakií a nemůže jíst lepek. S sebou si kromě nezbytné výbavy vezla například sušené maso, čokoládu nebo lovecký salám.
Co s loveckým salámem zvažovala ve chvíli, kdy potkala malého medvěda, a o čtyři kilometry dále se rozhodla přespat. „Kdo by ten salám zahodil? Bylo to moje nejlepší jídlo,“ popsala. „Když jako holka spíte sama v lese a víte, že kousek odtud jste zahlédla medvěda, nespí se vám úplně snadno. Snažila jsem se být opatrná, utěšovala jsem se tím, že jde o plaché zvíře a měla jsem rolničku na botě.“ Dodala, že závodníci měli od pořadatelů značené medvědí úseky, kde se nesměli pohybovat přes noc. „Takže teoreticky nebylo možné ustlat si deset metru od medvědího brlohu,“ doplnila s úsměvem.
Pohled na život se jí po 1000 Miles Adventure nezměnil. Pohled na sebe samu ale ano. „Věřím, že mohu dokázat skoro vše, co si usmyslím. Třeba ujet tisíc mil na kole, i když na startu si ostatní závodníci myslí, že jenom někomu držím kolo. Vzpomenu si, jak jsem byla hladová a žíznivá, unavená, sama mimo civilizaci a brečela jsem, a vím, že žádná překážka není dost velká, abych ji alespoň nezkusila zdolat. Asi to zní jako klišé, ale něco na tom je.“
Do cíle dorazila po 27 dnech jako poslední, nutno ale dodat, že polovina ze 173 závodníků, kteří trasu zdolávali na kolech, koloběžkách, nebo pěšky, závod nedokončila. „Do finiše 1000 mil jsem dojela jako 86. V cíli jsem cítila obrovské štěstí, byla jsem na sebe i trochu hrdá, protože ze začátku mi skoro nikdo nevěřil.“
Nelitovala, že závod končí. „Za tu dobu jsem si to všechno užila a prožila na maximum. Je to něco nepopsatelného probouzet se mimo civilizaci, být odkázána jen na sebe a mít tu svobodu,“ shrnula své pocity.
A kam vedly její první kroky po ukončení závodu? „To je přeci jasné, vykoupat se,“ prozradila. Podobný závod prý už neplánuje. „Přeci jen nejsem sportovkyně. Raději zůstanu oblečena do puntíkovaných šatů spíše než do dresu,“ zakončila naše povídání Martina Veselá, dívka, o které svět jistě ještě uslyší.
14
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
