Předchozí
1 z 3
Další

Svůj příspěvek na konferenci k závěrům studie o potenciálu umělé inteligence v ČR jste uvedl slovy, že tady se organizátoři radovali ze 150 účastníků, zatímco v Montrealu bylo na akci s obdobným tématem za pár minut vyprodáno deset tisíc vstupenek. Tak nějak vypadá rozdíl mezi námi a vyspělým světem?

Řekl jsem to spíš jako bonmot. V Montrealu šlo o výzkumnou vědeckou konferenci, v Praze to byla společensko-politická záležitost. Chtěl jsem tím ilustrovat, že zájem o umělou inteligenci (AI) je ve světě obrovský. A že tomuto zájmu je přímo úměrný úspěch. Čím větší má společnost kreativní zájem o AI, tím lépe dokáže její možnosti využít. To je právě příklad Kanady, která se díky AI stává méně závislou na výrobě automobilů a součástek, jež dodává do USA.

Možná se jí daří i proto, že se rozhodla část zisků z těžby ropy vkládat do výzkumu AI. Kolik to zhruba je?

Částku neznám, ale vím, že provincie Alberta jako významný producent ropy v Kanadě financuje velkou část univerzitního výzkumu v počítačových a dalších vědách důležitých pro rozvoj AI.

Říkal jste, že míra zájmu je úměrná velikosti úspěchu. O čí zájem jde? Univerzit, průmyslu, miliardářů, vlády?

Odpověď je podobná jako na otázku, kdo má chtít změnu ve vzdělávání. Podle mě ji mají žádat především rodiče, protože bez nich ani sebelepší politik nic neprosadí. Stejně tak investice do AI, poptávka po technologické změně musí primárně přijít od lidí, kteří ji budou po politicích žádat, budou jí rozumět a nebudou se jí bát. Strašení jsme už zažili dost, především kvůli neexistujícím věcem, takže není důvod strašit tím, co AI přinese.

Nepřipomíná vám to začarovaný kruh? Když se vrátím ke vzdělávání, většina rodičů si totiž přeje, aby jejich ratolest měla na vysvědčení jedničky a dvojky. Po nějaké AI nebo výuce programování na základní škole ani vidu, ani slechu.

Je to tak. Existuje ovšem skupina rodičů, která si přeje, aby jejich děti byly co nejsvobodnější, aby měly co nejlepší práci, která z nich učiní ekonomicky nezávislé osobnosti. Když jich bude stále víc a bude o nich hodně slyšet, mohou strhnout i ostatní. Totéž platí u AI ekonomiky, která změní mnoho profesí, zbaví člověka monotónní práce a posune ho do sféry, kde ho povolání bude bavit. Typická je oblast autonomních aut, kde se skutečně dramaticky zmenší počet řidičů. Na takovém příkladu lidé pochopí, že změna je k lepšímu.

Určitě? Připomenu, o jakých číslech se tu bavíme. V USA by o práci přišly čtyři miliony řidičů. U nás by v důsledku nástupu AI celkově mohlo být zrušeno 1,3 milionu pracovních pozic. O jaká místa vlastně půjde?

Největší úbytek bude u profesionálních řidičů. Autonomní doprava změní městskou dopravu, taxi službu, ale také obsluhu strojů ve stavebnictví. Nepochybně se to zásadně dotkne kancelářských profesí. Zatímco vytvářet robotické auto je poměrně nákladné, masivní nasazení kancelářského softwaru, který automatizuje lidskou práci, je daleko levnější. Místa v administrativě tedy budou mizet jako první a velmi rychle.

Takže nebude-li politická reprezentace připravena na sociální dopady, může nastat katastrofa, jak už jste někde vy sám zmínil?

To je možná silné slovo, ale můžeme se jako země stát závislými na někom jiném. Budeme-li schopni vytvořit dostatek pracovních míst, jež budou generovat vysokou přidanou hodnotu, pak si můžeme dovolit financovat velké množství práce pro ostatní.

Co všichni ti úředníci, střední manažeři, sekretářky, řidiči, lidé za přepážkami bank a pošt budou dělat?

Práce bude hodně, vůbec se nemusíme bát, že by došla. Otázka je, zda si ji Česká republika bude moci dovolit, jestli ty lidi uživí. Bude-li mít moderní ekonomiku, věřím tomu, že tu pro deset milionů lidí bude přehršel práce.

Ale jaké konkrétně?

Té, která bude především založena na komunikaci člověka s člověkem. Počítače se o to budou snažit, ale moc jim to podle mě nepůjde. Fyzický kontakt, emocionální reakce, to jsou věci, kde bude člověk vždycky vítězit nad strojem. Dále to bude sociální práce, psychiatrie a psychologie. Lidé budou stárnout, takže vznikne mnoho profesí, které se budou zabývat pomocí stárnoucím lidem. A to je práce, kterou si budeme moci dovolit jen tehdy, pokud budeme mít vyspělou ekonomiku.

Naivně jsem si myslela, že když za nás všechnu námahu a rutinu udělají chytré stroje, tak nejdůležitější bude, jak zajímavě vyplníme volný čas.

Díky AI možná budeme mít trošinku víc volného času, protože se zkrátí pracovní doba. Nevím, jestli budeme mít víc prostoru na koníčky, ale určitě ho bude víc na vzdělávání. Lidé budou pod tlakem, aby drželi tempo s dobou, takže se budou častěji rekvalifikovat, učit nové věci. Doba bude tak rychlá, že vzdělání dosažené před dvaceti a více lety nebude fungovat. Změní se i vysoké školy, systém pět let na univerzitě a 50 let v jednom zaměstnání už nebude možný. Myslím, že lidé stráví třeba rok na vysoké škole, pak budou pět let v praxi, zase dva roky na škole a deset let v oboru. Vznikne i prostor na vzdělávání někoho jiného. Světové firmy budou v univerzitách vidět partnery, ale samy se také toho procesu budou účastnit. Jejich sektoroví specialisté budou část svého času věnovat vzdělávání nové generace.

To zní jako sci-fi. Vzdělávání studentů je pro špičkové odborníky zatím to poslední, co je zajímá, neboť je to neuživí. Tudíž většinou učí ti, kteří na samostatný výzkum nemají schopnosti.

Vzdělávání je alfa a omega toho, jestli se Česku technologický přelom podaří. Bohužel pro politickou reprezentaci nebylo třicet let prioritou. Ale opakuji, že to je spíš chyba voličů než politiků. Nikdo nestávkoval za platy učitelů, nevytvářel tlak na změnu výuky. Všichni vědí, že je to potřebné, ale nic reálného se pro to nedělá. Současná vláda se dušuje, že bude učitelům přidávat, snad to i dělá, za to jsme rádi, ale to jsou jen drobné krůčky v porovnání s tím, jak by učitelská profese měla být pro politiky klíčová.

Když se vrátím k vaší alma mater, jak by měl vypadat ideální mix výzkumu a výuky na ČVUT?

Čím je univerzita lepší, tím víc je poměr vychýlen směrem k výzkumu. Katedra počítačů ČVUT je výzkumné pracoviště světového formátu a u nás každý může učit pouze jednu přednášku týdně za semestr. Zbytek času musí věnovat vědě. Tak to funguje na všech univerzitách v oblasti AI. Abyste dokázal dobře učit, musíte velkou část času věnovat vědě, nejen z ekonomických, ale primárně z intelektuálních důvodů. Musíte rozumět tomu, kde je hrana poznání.

Pak ale mají studenti trochu smůlu, protože většinu času na škole stráví s intelektuálně nepříliš podnětnými učiteli v zaprášených učebnách.

V mém oboru a oborech příbuzných AI platí, že kvalitní vzdělávání je pouze tam, kde je kvalitní výzkum. Když společnost nefinancuje vědu, snižuje tím i úroveň terciárního vzdělávání, které zase vytváří poptávku po tom, co má generovat základní a střední škola. Za posledních deset let vnímáme zásadní pokles znalostí matematiky, která zcela pomýleně přestala být prioritou českého vzdělávacího systému. Postrádáme u dětí schopnost statisticky rozumět datům, uvažovat o nich, verifikovat základní matematicko-analytické postupy.

Na konferenci k potenciálu AI zaznělo, že v roce 2017 dal stát do jejího výzkumu 260 milionů korun. To je směšně nízké číslo, třeba i vzhledem k vámi loni založenému Výzkumnému centru informatiky, které získalo půlmiliardový grant. Jak moc je důležité, aby vláda pochopila, že rozvoj AI je důležitější než jízdné pro žáky a důchodce zdarma?

Investice do výzkumu je dlouhodobý vklad, který se vrátí nejdříve v příštím volebním období. Musí přijít odvážný a sebevědomý politik, který ví, že nakupuje na dlouho. U nás takových mnoho není, protože chtějí hlavně vyhrát příští volby, což je nutí dělat populistické kroky. Ta částka je samozřejmě absurdně malá a myslím, že ani není přesná, protože oblast AI není jasně ohraničená. Zahrnuje spoustu základního výzkumu v oblasti matematiky, počítačových věd, kybernetiky, robotiky a vedle toho je množství aplikovaného výzkumu. Stát musí minimálně desetkrát zvýšit investice do AI a také pochopit, jak je rozdělit. Musí proporčně financovat všechny fáze vědy. V minulosti tu bylo zažité povědomí, že základní výzkum se dělá na akademii věd, což jsou příživníci, zatímco potřebné je financovat aplikovaný výzkum v Siemensu. To je naprostá hloupost. Tam, kde se nefinancuje základní výzkum, je ten aplikovaný podvod nebo hra na výzkum. Za takových podmínek inovace buď nemůže vzniknout, nebo je postavena na základním výzkumu odjinud.

Na konferenci mě zaujala poznámka zpracovatele technologické části studie Luboše Krále, který řekl, že giganty typu Googlu nebo Amazonu dávají poměrně hodně velkou sumu do výzkumu bez zadání. Nechtějí plán, etapy, výsledky, přínos, ale nechávají vědce bádat. A právě to pak přináší revoluční a nečekaná, tedy disruptivní řešení.

V Česku jsou dva typy sponzorů výzkumné práce, stát a soukromá sféra. Ani jeden z nich vámi popsaný přístup moc nezvládají. Grantové agentury jsou často pedantské a bazírují na přesném plánování, dodávkách výsledků, publikovaných článcích. Poskytovatel by přitom měl trvat jen na dvou věcech, dopadu a schopnosti navrhovatele ho dosáhnout. Závazky a plány škodí, protože mezi myšlenkou a její realizací uplyne minimálně rok. Jenže myšlenka se musí stále vyvíjet, aby nezastarala. Ještě větší problém je v průmyslu, který se domnívá, že výzkum je tu od toho, aby vyřešil nějaký okamžitý problém ve výrobě. To je důležité, aby výzkumníci měli styk s realitou, ale minimálně stejný díl času by měli věnovat nezávislému zkoumání, které není poplatné konkrétnímu zadání. Sofistikované společnosti v USA financují stejnou měrou krátkodobý výzkum, například pro vývoj algoritmu na rozpoznávání obrazu, a ten, kde si vědci svobodně bádají, třeba na téma kvantové počítání. Nemají přitom žádná práva na výstup jejich práce, jen se dívají, jak jim to jde. Díky tomu sponzor získává vyšší kvalifikaci, schopnost lépe se rozhodovat třeba o dalších investicích do vlastního nebo grantového výzkumu. Český průmysl dlouhodobý výzkum nikdy nefinancoval.

Možná proto se vám doma v minulosti nepodařilo prorazit a musel jste odjet do zahraničí, kde jste pak byl mimořádně úspěšný, ať už v Británii nebo USA, kde jste pracoval na kybernetické bezpečnosti. Byl to důvod vašeho odchodu?

Umělou inteligenci jsem studoval v Británii. Pak jsem měl to štěstí, že jsem pracoval na různých světových univerzitách a následně pro jednoho ze světových gigantů CISCO. To mi otevřelo oči, ukázalo mi to, jak se dá zkoumat ve velmi inovativním prostředí. Přání úspěchu je tam všudypřítomné, a to je famózní věc. V Kalifornii, která je pro mě Mekkou inovací, startupů a podnikání, vám nejen přejí úspěch, ale neúspěch berou jakou výbornou zkušenost, jež vás mnohému naučila, abyste to příště udělal líp. To je prostě odzbrojující. Když například přijde investor do startupu, jehož zakladatel má za sebou dva krachy, jde o žádané zboží, protože už ví víc než ten, který ještě neúspěch nezažil. V Čechách máme zlozvyk, že se hrozně bojíme neúspěchu, nálepky, že jste hloupý. Zároveň se bojíme úspěchu, protože si lidé řeknou, že jste to někde nakradl. Takže buď jste hlupák, nebo zloděj. Mezi tím je česká komfortní zóna. To je tady strašně silně zakořeněné, a proto bych zavedl předmět Jak vystoupit z české komfortní zóny.

Vy se o to evidentně snažíte, ačkoli jste úspěšný muž, vrátil jste se do Česka, založil tady zmíněné centrum informatiky a nyní pracujete na projektu Prg.ai, který má spojit nejlepší mozky v oboru. Je reálné, že se Praha v oblasti AI stane centrem dění a postaví se po bok Berlína, Paříže či Londýna?

Je to reálná a skvělá vize. V minulosti jsem si spolupráci osahal v centru informatiky, které mi umožnilo spojit AI lidi na všech fakultách ČVUT, což není v místním soutěživém prostředí zrovna jednoduché. To mě nabilo endorfiny a nadějí, že se možná časy mění a lidé chtějí spolupracovat. Praha má všechna nej, jež Česká republika může v oblasti AI nabídnout, největší množství absolventů v této oblasti čili velkou masu talentů, nejvyšší granty. Chybí jí jen rychlovlak do Brna, bez legrace. Brno je skvělé univerzitní město a má dobré výsledky, takže hyperloop Praha Brno by nás dostala úplně někam jinam. Dohodli jsem se s kolegy z fakulty elektrotechnické, z fakulty informačních technologií Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky, ČVUT, Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a Ústavu Informatiky AV ČR, což je na 500 lidí, že do toho půjdeme. Je to obrovská koncentrace mozků na místě, kde se skvěle žije a kam cizinci rádi přijíždějí. Nic podobného by neplatilo, kdyby centrum AI mělo vzniknout na Sibiři nebo v Chomutově, kam prostě nikdo nepřijede. Praha je kosmopolitní město otevřené cizincům, mohou sem proudit talenty z Východu i Západu, má kapacitu pro rozvoj průmyslu, jsou tu pobočky velkých nadnárodních společností.

Bylo by skvělé, kdyby se to povedlo, neboť čísla hovoří za vše. Při plném využití automatizace by tempo růstu české ekonomiky v příštích 16 letech mohlo dosáhnout 3,9 procenta ročně a její potenciál by se do roku 2033 zvýšil o 78 procent. To je fascinující, ale mám i další fakta: české firmy KIWI.com a Průša Resarch rostly o 7000 procent, britská Deliveroo (donášková a objednávková služba) o 107 tisíc procent a islandský Guide to Iceland o 30 314 procent. Co k tomu dodat?

To jsou úžasná čísla, ale potřeboval bych vědět, z jakého základu se to počítá a jaká je souvislost s HDP země. Islandský průvodce je skvělý, ale asi má marginální dopad na ekonomiku země. Možná na turistiku, ale nic zásadního ve finančním objemu to nebude.

Dobře, ale třeba Průša Research, což jsou 3D tiskárny, už má dopad značný, a tam je růst o 7000 procent.

Když jsem teď byl na University of Massachusetts, což je úspěšná státní univerzita, ukazovali mi, jak Barack Obama podpořil celý region, protože je naučil tisknout v 3D. A skutečně, všude tam byly 3D tiskárny od Průši, to jsem byl úplně unesený, i když oni netušili, že to je výrobek od nás. KIWI, Průša, Avast představují trend, který potřebujeme, firmy zvyklé na tisíciprocentní růst. Abychom jako republika dosahovali těch 3,9 procenta, potřebujeme tu mít desítky nebo stovky firem, které rostou tímto tempem. Tam vzniká disrupce, změna v novou kvalitu. Díky tomu je Kalifornie nejbohatší region světa, je tam spousta firem, které rychle rostou, hodně kapitálu a skvělé univerzity. Je to zkrátka ekosystém, jenž generuje peníze.

Může AI pomoci i milionům lidí, kteří neřeší procenta růstu, ale bídu, ba dokonce hladomor?

Může pomoci v oblasti stravování, ve zefektivnění výroby potravin a hlavně při snížení jejich odpadu. Když budeme schopni dodávat do obchodů potraviny přesně podle potřeby a vaše lednička se bude sama plnit podle průběžné spotřeby, může se dramaticky snížit plýtvání potravinami. Další oblastí je voda, která na planetě dochází. Na ČVUT máme Univerzitní centrum ekologicky efektivních budov, kde experimentálně vyrobili vodu ze vzduchu. Je sice odporná, ale dá se. To by byla významná pomoc Africe. Největší potenciál AI však vidím ve zlevnění zdravotní péče, která je komplikovaná, ekonomicky nákladná, nepřehledná. Umělá inteligence má vášeň pro zefektivňování komplikovaných systémů. AI srovná byznys v medicíně, sníží investice do diagnostiky, takže ji udělá levnější a pojistitelnější, tím pádem dostupnější lidem na celém světě.

KDO JE MICHAL PĚCHOUČEK
Narodil se 29. června 1972 v Praze.

Vystudoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT, kde od roku 1998 učí.

Absolvoval studijní pobyty na univerzitách v Edinburghu, Kalifornii, New Yorku a Calgary. AI vystudoval na University of Edinburgh, profesuru na ČVUT v roce 2010 v oboru technická kybernetika. Od roku 2016 je vedoucím Katedry počítačů FEL ČVUT. Loni neúspěšně kandidoval na rektora ČVUT.

V roce 2001 stál u vzniku prvního centra AI v ČR. Loni založil Výzkumné centrum informatiky, které loni získalo půlmiliardový grant. Nyní stojí u zrodu platformy Prg.ai.

Je řešitelem desítek projektů v oblasti kybernetické bezpečnosti pro US Army a US AirForce.

V roce 2009 spoluzaložil startup Cognitive Systems, který o čtyři roky později prodal společnosti CISCO systems.