Veřejnost i politická scéna už několik dní žijí kauzou výměny dvou libanonských občanů za pětici unesených Čechů. Kolem průběhu té akce je spousta dohadů, úniků informací, kriminálního pozadí. Jak tu záležitost hodnotíte?
Nemám dostatek podrobností o tom případu, abych se mohl pustit do jeho zásadního hodnocení. Myslím, že Česká republika musí udělat vše, aby dostala své občany zpátky domů, avšak všechno má své hranice a rozměr nejen současný, ale i budoucí. Výměna je na jednu stranu pochopitelná, na druhou stranu může být vodítkem pro jiné podobné únosy a vydírání našeho státu.

Ačkoli všichni se zaklínají heslem, že s únosci se nevyjednává, většina států to dělá, když jde 
o životy jejich občanů. Američané například nedávno směnili 
s Tálibánem svého vojáka za několik jeho bojovníků. Někoho proto možná překvapila velmi ostrá reakce americké ambasády na nevydání Alího Fajáda a Chálida Marábího do USA. Doslova uvedla: „Neexistuje žádné ospravedlnění toho, že tyto nebezpečné osoby byly propuštěny. Vážně tím utrpí spolupráce orgánů činných v trestním řízení našich dvou zemí a pouze to povzbudí zločinecké skupiny a teroristy po celém světě." Zklamali politici, diplomatické kruhy, bezpečnostní složky?
Vše nasvědčuje tomu, že komunikace se Spojenými státy mohla být lepší, než byla, mohla nastat dříve a probíhat na nejrůznějších úrovních, čímž se negativní reakce mohla utlumit. Česká vláda pravděpodobně ne zcela dobře a důvěryhodně vysvětlila, proč některé kroky činí. Možná v určité chvíli Spojené státy zaskočila, a proto reakce byla takto jasná a zřetelná. Druhá věc je, že nevíme, kde všude jsou ve vyhošťovacích vazbách lidé, na nichž mají USA zájem. To prohlášení mohlo cílit i na jiné země a jiné případy, aby se nestávalo, že se s únosy roztrhne pytel a nejrůznější zločinci a teroristé, kteří by měli být vydáváni státům, které o ně žádají, budou navraceni do svých zemí. Ve skutečnosti není rozdíl mezi libanonskou vládou a hnutím Hizballáh a z bezpečnostního hlediska je Hizballáh silnější než libanonská vláda, takže ti dva lidé byli vydáni zpět svým teroristům, Hizballáhu.

Rozporujete tím slova prezidenta Miloše Zemana, podle něhož je vše v pořádku, neboť jsme Alího Fajáda nevydali teroristům, ale „libanonským úřadům, jejichž je mimochodem možná zaměstnanec"?
Vydali jsme ho libanonským úřadům, ale tou největší bezpečnostní složkou, nejdůležitější armádou a nejsilnější zpravodajskou službou v Libanonu disponuje Hizballáh, nikoliv tamní vláda.

Může americké prohlášení souviset právě s tímto faktem?
Podle mě souvisí především se špatnou komunikací a jak už jsem řekl, možná i se vzkazem někomu jinému. Je pravda, že česko-americká relace je momentálně vyprázdněná, kontakty a vazby na Spojené státy mezi jednotlivými ministry, šéfy diplomacií, premiérem, ministrem obrany nejsou, neexistují samozřejmě ani na straně prezidenta, tím pádem se některé kroky hůře vysvětlují. Kdyby nějaké nosné prvky vzájemné relace existovaly, bylo by vše jednodušší a jsem přesvědčen, že to vyjádření by nebylo tak ostré. Zároveň je třeba říct, že každý telefon má dva konce, takže to není záležitost jen české, ale i americké strany. Přestože naplnit onu relaci je pro nás coby malou zemi asi důležitější než pro velmoc, jakou USA jsou, nejde o jednostrannou záležitost.

Prorektor pro zahraniční vztahy vysoké školy CEVRO Institut Tomáš Pojar.

Promítla se do toho vyjádření 
i skutečnost, že prezidentem je Miloš Zeman, který americkému velvyslanci Andrew Schapirovi poté, co kritizoval zvažovanou Zemanovu účast na vojenské přehlídce v Moskvě, vzkázal, že dveře na Hrad jsou pro něj zavřené?
Myslím, že když Američané formulovali svoje prohlášení, nepromítly se do něj žádné další konkrétní aktivity, ale celkové česko-americké vztahy se v něm nepochybně odrazily. Není to o jednotlivých reakcích a protireakcích, ale o celkovém žalostném stavu naplněnosti česko-amerických vztahů.

Do jaké míry situaci, kterou popisujete jako žalostnou, může změnit nástup nové americké administrativy a příchod Hynka Kmoníčka na české velvyslanectví ve Washingtonu?
Může se to vyvíjet příznivějším směrem, ale bude pochopitelně velmi záležet na nové americké administrativě a jejím zájmu o Evropu včetně České republiky. Hynek Kmoníček je nepochybně zkušený diplomat, ale jeho mise se bude odvíjet od zájmu a aktivity naší vlády a americké administrativy. Nacházet témata, která by zajímala obě strany, není jednoduché, musíme je systematicky generovat a dlouhodobě podporovat. V tuto chvíli tah na branku z české strany rozhodně nevidím. 
Z té americké také ne.

Pravicová opozice svolala mimořádnou schůzi sněmovny ke kauze Alího Fajáda. Podle předsedy TOP 09 Miroslava Kalouska prý vláda ohrožuje bezpečnost našich občanů v zahraničí, z nichž učinila „lovnou zvěř". Napadá i komunikaci ministrů s veřejností, kdy šéf obrany Stropnický potvrdil výměnný obchod, zatímco šéf diplomacie Zaorálek ho popřel. Na pováženou je také únik informace z předsednictva Bezpečnostní rady státu, že za dvě unesené dívky v Pákistánu ČR zaplatila 145 milionů korun. Není těch kiksů opravdu příliš mnoho?
Největší problém skutečně je, že tyto věci vycházejí na povrch. My neznáme detaily, nevíme, jestli se to událo přesně tak, jak popisují média, ale realita tomu pravděpodobně není příliš vzdálená. Dokonce bych řekl, že to, jak jsme tomu porozuměli z médií, je důležitější než realita sama. A to je skutečně varovné. Není alarmující, že se český stát snaží všemožně pomoci svým občanům, kteří se dostanou do nouze, zejména těm, jež tam sám vyšle. 
U nich by to mělo platit dvojnásobně. Zveřejňování detailů podobných akcí je ale pro zemi smrtelné, neboť je návodem pro budoucnost. Obecně nejsem zastáncem vášnivých debat na téma zahraniční a bezpečnostní politiky uvnitř českého parlamentu, protože z těchto sporů nemůže nikdo vyjít posílen. Nicméně vláda by měla být 
v první řadě schopna garantovat důvěrnost informací a bohužel ne vždycky to tak je.

Těmi úniky jsme vyslali nejen vzkaz různým teroristickým a zločineckým buňkám, že s ČR se dá docela dobře obchodovat, ale zároveň jsme asi oslabili chuť našich spojenců sdílet s českými zpravodajskými službami cenné informace, protože pochopili, že tady se nic pod pokličkou neudrží.
To záleží na práci konkrétních zpravodajských služeb a jejich schopnosti komunikovat o té situaci s jejich partnery. Hodně to souvisí s tím, do jaké míry byla pošramocena dosažená důvěra z minulých let. Nedokážu to komentovat, neboť neznám detaily. Něco jiného jsou ale politické debaty a spolupráce jednotlivých bezpečnostních institucí. Platí, že důvěru je strašně těžké nabýt a velmi jednoduché pozbýt. Česká republika jakožto malá země bez výměny informací na tomto poli přežít nemůže, jsme závislí na tom, zda nás spojenci vnímají jako důvěryhodného partnera. Doufám, že jsme v poslední době příliš neutrpěli.

Prorektor pro zahraniční vztahy vysoké školy CEVRO Institut Tomáš Pojar.

Jste odborníkem na Blízký východ, byl jste velvyslancem 
v Izraeli, a tak se vás chci zeptat, zda souhlasíte s prezidentem Zemanem, podle něhož je uprchlická vlna řízenou invazí, za níž stojí Muslimské bratrstvo. Nebo se spíš kloníte 
k názoru, že jde o důsledek toho, co před pěti lety odstartovalo tzv. arabské jaro?
Ani jedno, ani druhé. Musíme se vyvarovat velkých konspiračních teorií, protože podobné situace většinou nemají jednoznačné hybatele a organizátory. Existují dílčí hybatelé, jimi může být vyhánění obyvatelstva Islámským státem, to, že Turecko přestává zadržovat uprchlíky na svém území, i ruské angažmá v Sýrii, neboť mnoho Syřanů utíká před režimem Bašára Asada a ruským bombardováním. Faktem je, že režim Bašára Asada má na svědomí násobně více uprchlíků a mrtvých než samotný Islámský stát. Nicméně situace na Blízkém východě se zhoršuje celá desetiletí, tento stav nezačal americkou invazí v Iráku nebo předtím Husajnovou do Kuvajtu. Nezačalo to ani arabským jarem. Tamější státy jsou dlouhodobě nefunkční, ekonomicky neudržitelné, obyvatelstvo tam dlouhodobě trpí pod diktátory, teroristy nebo na bojištích. A jak se ukázalo, to, co se jevilo jako stabilní režimy, se za určité konstelace zhroutilo během několika dní. Nikoliv z důvodu, že by to někdo řídil, ale proto, že to prasklo, což nikdo nedokáže přesně předvídat. Probíhá tam řada procesů, které se propadly do místních občanských válek, takže stav chaosu rozhodně nekončí, možná jsme teprve na začátku.

Jakou roli v tom hraje náboženský konflikt mezi sunnity a šíity?
Zcela zásadní. Náboženství obecně hraje na Blízkém východě klíčovou roli ve fungování jednotlivých společností. Dokonce i tzv. sekulární diktátoři velmi využívali a zneužívali náboženství pro své vládnutí. Saddám Husajn se 
v posledních letech své éry uchyloval k náboženské rétorice a udržoval tím svůj tzv. sekulární revoluční režim. 
V krizových dobách má náboženství na Blízkém východě ještě větší význam, neboť jde o jeden z mála pilířů, o který se lidé a propaganda mohou nějakým způsobem opřít. Sunnitsko-šíitský konflikt je živý po staletí a není náhoda, že naprostá většina válek v této oblasti nyní probíhá po sunnitsko-šíitské linii. Jsou samozřejmě výjimky jako Libye, kde žádní šíité nejsou. 
V Iráku, Sýrii, Jemenu či Libanonu je to ale nesporné.

Mohla by tato náboženská propast rozpoutat válku dvou lokálních mocností, jakými jsou Saúdská Arábie a Írán?
Tyto země se do sebe pouštějí už nyní, a to v nepřímých válkách, na bojištích zemí, které jsem zmínil. Nemyslím však, že by to přerostlo v přímý střet Saúdské Arábie a Íránu, jejich spor bude i nadále spíše probíhat na lokálních bojištích.

Nelze z vašich slov dovodit, že současný příliv migrantů do Evropy je fatální záležitost, jež se nedá bez použití zbraní zastavit?
Naše bezpečnost je stále větší měrou postavena na Severoatlantické alianci než na Evropské unii. Otázka je, jak silný ten pilíř spolupráce bude, což záleží hlavně na USA, ale i na tom, kolik peněz budeme my sami dávat na vlastní obranu.

Podle vás je migrační vlna záležitost armádního řešení, ba dokonce věcí NATO?
Hovořil jsem o celkové bezpečnosti, nikoli o uprchlících. Bezpečnostní situace se zhoršuje, sledujeme válku na Ukrajině, vidíme stále agresivnější Rusko, optimisticky nevypadá vývoj na Blízkém východě. Vlastní tvrdá armádní bezpečnost bude i nadále spočívat na NATO. Co se týká ochrany hranic a bezpečnosti uvnitř schengenského prostoru, tak to daleko víc záleží na policejních složkách a spolupráci uvnitř EU. Jde o to, jestli budeme schopni nastavit mechanismy tak, abychom zmírnili uprchlickou vlnu, aby docházelo k výměně informací, abychom dokázali vyhošťovat lidi, které tu nechceme, zpět do jejich zemí, abychom uměli tvrdě vyjednávat s Tureckem, co a jak může dělat, aniž by nám diktovalo podmínky. EU si musí uvědomit reálné hrozby a začít řešit situaci i namixováním jednotlivých silových řešení. Tomu se evropské elity zatím vzpěčují, ale pokud se chtějí ubránit, musejí to začít brát vážně.

Prorektor pro zahraniční vztahy vysoké školy CEVRO Institut Tomáš Pojar.

Budou tomu ale evropští lídři – a jimi nemyslím Donalda Tuska nebo Jean-Clauda Junckera, ale Angelu Merkelovou, Françoise Hollanda či Davida Camerona – nakloněni? Postaví se k tomu čelem, nebo v létě jen bezmocně zkonstatujeme, že přišel další milion běženců?
Možná v červenci zjistíme, že tu je další milion uprchlíků, ale nás by mělo zajímat, jestli jich za pět let nebude milionů deset. V rámci EU jsme nepochybně schopni absorbovat jeden milion lidí, ale rozhodně ne desítky milionů. Když sledujeme debatu v Německu a porovnáváme současnost s obdobím před půl rokem, dovolím si být mírným optimistou. Pochopili tam, že to není udržitelné a že se přijímací mechanismus musí změnit. Probíhá konečně také debata o výši jejich sociálních dávek, což je jeden z největších magnetů, který migranty láká do EU a přímo do Německa. Dokonce i ta plačící švédská vicepremiérka řekla, že musíme být realističtější než dosud, a to je cesta správným směrem. Jestli to skutečně povede k nastavení politiky vedoucí ke zmírnění migrační vlny a poskytování azylu jen v odůvodněných případech, ke stíhání všech radikálních islamistů a jejich vyhošťování za hranice Schengenu, si nejsem jistý, ale určitou naději tu vidím.

Jak se díváte na podnět, aby se EU domluvila s některou severoafrickou zemí a zde zřídila zadržovací tábory, takzvané hotspoty?
Samozřejmě to cesta je. Španělsko už v minulosti něco takového udělalo v Maroku a zafungovalo to. Je to zcela legitimní v okamžiku, kdy naši sousedé selžou při ochraně hranic či ve chvíli, kdy někdo uprchlíkům zcela otevře dveře dokořán nebo dokonce své území ani nekontroluje a nechává pašerákům volný prostor pro kriminální činnost. Pak máme nejen právo, ale i povinnost zasáhnout.

Zvládá Sobotkova vláda situaci kolem migrace?
V České republice existuje trvalý konsenzus, který spočívá v konzervativní migrační politice za posledních 25 let, bez ohledu, zda byla 
u moci pravice, nebo levice. Jsem tomu rád, protože jde 
o střízlivý pohled. Neznamená to, že bychom tady cizince a uprchlíky nepřijímali. Počet cizinců v ČR je srovnatelný s průměrem EU, nijak z něj nevybočujeme. Tato vláda navazuje na dlouhodobou střídmou a realistickou politiku, takže v tomto ohledu jí nemám co vyčíst. Jestli se ptáte, zda stačí vyslat do Maďarska či Slovinska pár policistů, tak určitě ne. Do své bezpečnosti bychom měli investovat více, abychom mohli posílat více vojáků, policistů a techniky. Měli bychom být připraveni na to, že budeme muset hájit vlastní hranice, že schengenský prostor nemusí být věčný a měli bychom být schopni přispívat k obraně vnější hranice EU. Směr, který česká vláda držela, byl správný, otázka je, zda intenzita jejích aktivit neměla být větší.

Ptala jsem se na vaše hodnocení vlády proto, že se poslední dobou ona a konkrétně její premiér Bohuslav Sobotka stávají terčem nevybíravých útoků, výzev k odstranění násilnou cestou a podobně. Agresivní výkřiky na jeho adresu zněly i minulou sobotu na demonstracích v Praze, kam se sjeli příznivci různých nacionalistických a radikálních proudů. Čím si vysvětlujete, že zrovna v České republice mají tyto skupiny poměrně značnou oporu?
Nedokážu posoudit, jak moc velká ta opora je. Podle mě příliš ne, i když platí, že malá skupina radikálů může společnost rozhýbat. Já jsem zastánce uplatňování velmi tvrdé ruky vůči fašistickým a podobným tendencím. Policie by měla neúprosně zakročit nejen při konkrétních akcích, ale jednotlivé české nácky dlouhodobě sledovat, být na ně připravena. To je opravdové nebezpečí, jak u nás, tak v Německu a dalších zemích. Ve chvíli, kdy nebudeme potírat vlastní nedemokratické radikální síly, doplatíme na to.

Prorektor pro zahraniční vztahy vysoké školy CEVRO Institut Tomáš Pojar.

TOMÁŠ POJAR

* Narodil se 28. prosince 1973 v Praze.
* Absolvoval Fakultu sociálních věd UK a protiteroristická studia v Izraeli.
* Po listopadu 1989 pracoval 
v neziskové organizaci Člověk v tísni, byl sedm let jejím výkonným ředitelem, poté působil na ministerstvu zahraničních věcí, 
v letech 2006 – 2010 byl prvním náměstkem pro otázky Evropské unie, bezpečnostní politiky a bilaterálních vztahů s evropskými zeměmi. V následujících čtyřech letech působil jako velvyslanec ČR v Izraeli.
* Od roku 2014 je prorektorem pro zahraniční vztahy Vysoké školy Cevro Institut a působí jako bezpečnostní konzultant.
* Je ženatý, má tři děti. Jeho otec byl první československý polistopadový velvyslanec v Izraeli.