Předchozí
1 z 2
Další

Desetiletá holčička byla čtyři měsíce odkázaná na milodary od cizích lidí a žila sama v břevnovském bytě.

Když se v Čechách a na Moravě připomíná konec nacistické okupace (nedávno bylo třiasedmdesáté výročí), o židovských osudech se příliš nemluví. Jako by stále přetrvávalo určité vydělení, jako by holocaust byl v první řadě „problém Židů“ jakožto zvláštní, českému prostředí vzdálené skupiny.

Přitom oběti holocaustu z Čech a Moravy byli v první řadě českoslovenští občané, kteří před válkou žili jako běžní lidé v mnohonárodnostním a mnohojazyčném státě, často ve svazcích s „nežidovskými“ Čechy, Němci, Rakušany.

I proto v Příbězích 20. století tentokrát představujeme historii dvou dívek z tzv. smíšených manželství. Evu Grossmannovou rozenou Fromowitzovou ukrývala za nacismu rodina v Olomouci a dnes žije v Izraeli; Věra Duľová rozená Richterová zůstala sama v Praze jako desetiletá, když její matka musela nastoupit do transportu a dceru odmítla odvézt do terezínského ghetta.

Co by kdo dělal ženě s dětmi?

Archeoložka Eva Grossmannová se narodila 9. srpna 1932 v Olomouci. Otec Wilhelm Fromowitz pocházel z židovské rodiny, maminka Helena z křesťanské. Před svatbou se ale vzdala křesťanské víry a z úcty k tchýni přijala manželovo náboženství. Do židovské matriky rodiče nechali zapsat i obě své dcery - Ricardu (1930) a Evu. Fromowitzovi však žili nenábožensky, neměli vztah ani k sionismu.

Už od roku 1936 uvažoval Wilhelm Fromowitz o odchodu ze země. Často cestoval, byl si vědom nebezpečí, které Židům hrozí, plánoval odjezd rodiny do Brazílie, kde měl příbuzné: „Tehdy jeho bratr namítal, že nikomu nic neudělal a tudíž nemá důvod odcházet. Stejně tak moje maminka tvrdila: ‚Co by kdo dělal ženě s dvěma dětmi?‘,“ vzpomíná Eva Grossmannová.

Otec rodinu nepřesvědčil a rozhodl se, že tedy odejde sám. V roce 1939 stihl uprchnout do Palestiny. Po jeho odchodu se Helena nechala rozvést, pod záminkou nevydařeného manželství. Na její dcery se však podle norimberských zákonů pohlíželo jako na Židovky.

Ve druhé třídě musela Eva opustit školu a roku 1942 dostala spolu se sestrou předvolání do transportu. Dívky odešly s matkou na shromaždiště, kde se setkaly s příbuznými, ale nebyly deportovány. „Matka tehdy prohlásila, že příště nikam nepůjdeme, že nás schová. Lidem zřejmě řekla, že už v transportu jsme a uklidila nás k dědečkovi. Co oči nevidí, hlavu netrápí, říkala. Takže jsem byla celé dny v zahradě a sestra u dědečka v domě,“ vypráví paní Eva.

Skrývání – v dílně, zahradě i chlívku

Dnes není jasné, zda Helena musela dcery ukrývat nebo to dělala pro jistotu, kvůli případným udavačům a zlým náhodám (Eva a Ricarda musely nosit židovské hvězdy), každopádně po dívkách nikdo usilovně nepátral. Dcery ukrývala odděleně. Desetiletá Eva přespávala u svého křesťanského dědy v Olomouci. Každé ráno ji ale odvedl do rozlehlé zahrady, kde se nesměla přiblížit k plotu.

Někdy mohla být v zahradním domku, kde měl děda kancelář a tesařskou dílnu. Většinu času trávila čtením knih nebo ve chlívku se zvířaty: „Byly tam kozy, králíci a slepice. Mohla jsem s nimi promluvit, pomazlit se, pohrát si. V té době to byli moji nejbližší tvorové,“ vypráví Eva Grossmanová.

Spálové bonbony

Poslední rok války došlo i na deportace „židovských míšenců“. Tento rok prožila Eva doma v posteli s fingovanou spálou. Potvrzení o nemoci ji vystavil rodinný známý lékař. „Nemohla jsem vylézt z postele, sousedi pod námi stejně nesměli vědět, že tam jsem.

Celé dny jsem byla sama, ani jsem si nesměla dojít na záchod. Vedle postele ležely bonbony, ty mi měly zabarvit jazyk na červeno jako při spále, měla jsem si je vzít, kdyby přišla kontrola. Vím, že kvůli mně u nás někdo byl, ale jestli to bylo gestapo nevím,“ vzpomíná paní Eva.

Eva i její sestra Ricarda nacismus přežily, na rozdíl od většiny příbuzných z otcovy strany. Wilhelm Fromowitz přijel v druhé polovině čtyřicátých let do Československa, ale kvůli komunistickému převratu doma nezůstal. V roce 1949 se za ním Helena, Eva i Ricarda vystěhovaly do Izraele.

Eva Grossmannová se příliš nezmiňuje o tom, jaké mělo skrývání následky. Ale přeci jen říká: „Kdykoli jsem se zranila, nikdy jsem nemohla nahlas zaplakat. To už mi zůstalo. A když jsem po válce nastoupila na gymnázium, kde nás bylo dvaačtyřicet ve třídě a občas všichni mluvili naráz, nevěděla jsem, co mám dělat, vstoupily mi slzy do očí.“


Věra: Sama v Praze na Břevnově

Věra Duľová - Richterová se narodila 31. března 1935, také do národnostně smíšeného manželství. Otec Otto Richter měl rakouské občanství, ale mluvil česky, pocházel z Aše. Maminka Jolana přišla na svět na Slovensku do židovské rodiny Weiszových.

Aby se Otto Richter mohl s Jolanou oženit, přestoupil formálně k judaismu. S manželkou a malou Věrou žil pak v Praze. Po nacistické okupaci odešli židovští příbuzní Richterových do ciziny nebo je deportovali do vyhlazovacích táborů. Babičku, paní Weiszovou, zavraždili v Osvětimi, tetu Amálii našli vojáci britské armády roku 1945 v Bergen Belsenu jako jedinou živou v hromadě mrtvých.

Věru a její maminku chránilo poměrně dlouho smíšené manželství. 15. ledna 1943 však otce sebralo gestapo: „Hlavní důvod byl, že se otec coby říšský občan rakouské národnosti odmítl rozvést se svou židovskou manželkou. Odmítal také přijmout tu ´čest´ být nasazen do první linie wehrmachtu a nechat se zabít,“ vypráví paní Věra.

Věznili ho v káznici Bernau, odkud měl být později přeřazen do koncentračního tábora. V lednu 1945 musela Věřina maminka Jolana do Terezína a rozhodla se, že Věru s sebou nevezme. Její příbuzní byli buď mrtví nebo v lágrech, členové otcovy rodiny žili daleko v Sudetech. Nenašel se ale nikdo, kdo by si vzal k sobě desetiletou židovskou dívku, byť mezitím pokřtěnou.

Nikdo mě nechtěl, zřejmě měli strach

„Máma se mnou obcházela různé známé, ale nikdo mě nechtěl. Měli zřejmě strach. Až nakonec jakýsi pan Trojan řekl, že už jsem velká holka, že to zvládnu doma sama a že si k němu někdy můžu přijít pro peníze,“ vzpomíná Věra Duľová. Maminka musela nastoupit do transportu, a tak Věra v rodinném břevnovském bytě osaměla.

Dočkala se konce války díky pomoci dvou lidí - nebýt jich, skončila by zřejmě v sirotčinci nebo v lágru. První dobrou duší byl obchodník Chmelař, který dával dívce jídlo, druhým pomocníkem se stal domovník Jan Kameník, který ji například zařídil ošetření, když onemocněla. Desetiletá Věra byla několik měsíců odkázaná na milodary a soucit v podstatě cizích lidí – a taky sama na sebe, počínala si obdivuhodně dospěle.

Rodiče nacismus přežili. Maminka Jolana se vrátila z Terezína 10. května 1945. Otec přijel o šest dnů později: „Máma ho ani nepoznala - vlastního manžela. Zůstaly mu jenom oči. Já ho ale poznala hned, podle hlasu. A volala jsem: Mami, vždyť to je táta, pusť ho dovnitř!“

Autor: Adam Drda

Více můžete slyšet v Příbězích 20. století, v sobotu 26. května krátce po 21:00 hodině na stanici Český rozhlas -Radiožurnál.

Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery - Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno na sedm tisíc výpovědí. Pomozte najít zajímavé příběhy z války nebo komunismu. Pište na: pametnici@postbellum.cz. Staňte se jejich podporovatelem, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo se přihlaste na Běh pro Paměť národa, který se běží 9. června nejen v Praze, ale i dalších městech (v Plzni, Olomouci, Hradci Králové a Třebíči).