Většina politiků a ekonomů hovoří o blízké budoucnosti s obavami, finanční trhy jsou nejisté, zaměstnanost v ohrožení, euro na pokraji propasti. Jak to vidíte z pohledu psychiatra?
Do ambulancí psychiatrů a psychologů přicházejí lidé, na které působí všechno, co je kolem nich. Stres způsobují věci uvnitř i mimo nás. Pravda je, že stále víc stoupá počet lidí, kteří ztrácejí pevnou půdu pod nohama. K tomu, aby člověk mohl normálně fungovat, potřebuje pocit bezpečí, jistoty a snadné orientace v prostředí.

Co tyto pilíře pro člověka znamenají?
Lidé jsou naprogramováni na harmonii. Když tu sedíme, tluče nám srdce, dýcháme, trávíme, aniž bychom si to uvědomovali. To je normální situace. Pokud se některý ze zmíněných tří pilířů naruší, dochází k poruchám. Například k neschopnosti se koncentrovat, přerušovanému spánku, permanentní chuti na sladké. My jsme si postupně odvykli vnímat věci v komplexu. Třeba i v medicíně je specializace enormní, najdete, zjednodušeně řečeno, odborníky na první třetinu žaludku.

Duši ale na třetiny dělit nejde.
Právě, navíc se nedá oddělit od stavu těla.

Říkal jste, že jsme nastaveni na harmonii. Ohrožují nás víc otřesy našeho vztahového světa, nebo vnější hrozby typu celoevropské krize?
Znejistění v oblasti, která se nás zdánlivě netýká, tedy dění ve světě, hraje samozřejmě velkou roli. Stejně jako média. Ono to vypadá, že se spikla proti lidem a neustále je zavalují katastrofickými informacemi a scénáři. Slyšíte-li to poprvé, pochybujete, ale podesáté už uvěříte. Naprostá většina televizních zpráv má negativní nádech, je-li tam pozitivní informace, vzápětí je vyvrácena několika odborníky, kteří tvrdí, že to je úplně obráceně. Divák, který nemůže rozumět všemu, je dezorientován, neví, kdo má pravdu. Někdo to vydrží, ale u ostatních to může vést k narušení psychiky. Valí se to nejen z televize, ale i internetu.

Přitom zrovna ve vaší profesi, tedy medicíně, se loni událo hodně pozitivního. Byli jsme pyšní na úspěchy obličejového chirurga Pomahače, na nové postupy při léčbě akutního infarktu profesora Vidimského a řadu dalších.
Jenže o nich se píše velmi málo. Daleko víc místa je věnováno celebritě, která si nechala zvětšit prsa. Úspěchy jako by nikoho nezajímaly, a netýká se to jen bulváru. Když se bude mluvit a psát pouze o tom, kdo co ukradl a koho zabil, nakumuluje se frustrace, která se v určitém okamžiku přesmykne. I strašlivé věci pak lidi nechají apatickými. Nebo naopak, maličkost vyvolá výbuch, protože obranyschopnost je narušená.

LIDÉ SE BOJÍ, ŽE NEZAPLATÍ NÁJEM. RADĚJI NEJDOU DO NEMOCMICE

Čím se to projevuje?
Třeba zvýšenou agresivitou. Typické je to na silnicích, kde lidi zbytečně riskují, mluví se o adrenalinu, ale ona je to spíš zoufalost. Dneska člověk neví, jak se bude vyvíjet jeho pracovní kariéra, bude-li schopen splácet hypotéku a zaplatit dětem studium. My se setkáváme s lidmi, kteří jsou nemocní a měli by jít do nemocnice, ale nenastoupí tam, protože si to nemohou kvůli finanční ztrátě dovolit. Bojí se, že by nezaplatili nájem.

To je těžká situace nejen pro pacienty, ale i pro vás jako lékaře. V tom základním jim totiž nemůžete pomoct.
Můžu je vyslechnout, v podstatě vykonávám roli, kterou zastával dřív na venkově farář. Snížím jeho fyzické napětí, předepíšu mu lék. Ale máte pravdu, nic neudělám s tím, že přišel o práci, má doma ženu na mateřské a vysokou hypotéku.

Z toho ale plyne, že lidé asi dělají chybu, když se průběžně o činnost a rozhodování politiků nezajímají. Oni totiž mají vliv na všechno, o čem jste mluvil, konkrétně na kondici eurozóny, výšku daní, zmrazování platů ve veřejné sféře atd.
Je to jako v té bajce o lišce a hroznech. Lidé si uvědomují, jak moc se jich to týká, avšak i to, že do ničeho nemohou zasáhnout. Hlas člověka kromě momentu voleb nemá žádnou váhu a nikoho nezajímá. Ale to platí i v jiných zemích. Pamatuji si na obrovskou euforii, která zavládla ve Francii po vstupu hnutí zelených do politiky, ale časem to nadšení pominulo a dostavila se apatie.

Nepohnulo se u nás přece jen něco k lepšímu? Ministři Drobil, Kocourek nebo Besser by před pár lety z funkcí tak rychle určitě neodešli, tlak veřejnosti je znát.
Máme radost z velmi malých věcí, které jsou v civilizovaných státech naprosto samozřejmé. Rozdíl je v tom, že takoví lidé by jinde do politiky vůbec vstoupit nemohli. Tyto odchody byly nutné, voličům ale asi stačit nebudou. Víte, tady v ordinaci denně mluvím s dvaceti třiceti lidmi, takže dostávám autentické informace, co je právě rozčílilo. Třeba se dívají na pořad o pražském dopravním podniku, kde z každé jízdenky šlo nějakých 17 halířů na britské Panenské ostrovy do neprůhledné firmy. A když se dovědí, že prý se nedá zjistit, kdo za to může, jsou naštvaní. Musejí dát třicet korun za regulační poplatek, ale tady utíkají na zlodějnách miliardy. Nebo když něco okamžitě nezaplatí, dostanu pokutu, přičemž dvě ministerstva se rok nedokážou dohodnout, kdo má požádat o značné finanční prostředky ve Švýcarsku. To nedovedou pochopit. Žere je to.

Což se asi promítlo do vašeho hodnocení, které jste loni koncem června ministrům v Deníku za jejich roční práci vystavil. Nic lichotivého to nebylo. Teď se blíží pololetí. Jaké byste dával známky?
Já bych už je asi vůbec neklasifikoval. Mám pocit, že se dostáváme do stadia, kdy nám spousta věcí zůstává utajena. Nevím třeba, co si mám myslet, když poslouchám ministra spravedlnosti, který zdůvodňuje návrh zákona o přestupcích. Nedovedu si představit, že by někdo měl v registru trestů záznam, neboť třikrát překročil rychlost.

Nebo třeba ministr Kalousek ještě dvakrát někoho zfackuje na ulici a šup, už bude v registru notorických přestupkářů…
Máte pravdu. My máme štěstí, že tyhle věci dokážeme zlehčovat, což je dobré, člověku to naše švejkování pomáhá.

Jinak bychom se asi zbláznili.
Ano, to by se v tomhle křesle asi otočilo víc lidí. Ale v některých momentech už se humor vytrácí. Jestli dřív znělo jako nadsázka, že každý bude potřebovat svého psychiatra, dnes už ten úsměv tuhne na rtech. Tady se objevují lidé, o nichž byste nikdy neřekla, že budou potřebovat psychiatra. Je to vrstva obyvatel, která má potřebu věci analyzovat, říkat, jak by to mělo být, a jak to je. A síly už jim ubývají.

Možná se nedostává základního dorozumívacího prvku, jímž je komunikace. Místo povídání v kuchyni u velkého stolu se jen posílají SMS skypy, maily, ICQ.
Doufám, že tohle bude slepá vývojová ulička. Vycházím z toho, že po nástupu videa se lidé odkláněli od divadla, ale to trvalo pár let a diváci se zase vrátili. Potřebovali bezprostřední pohled na člověka, nejen na obrazovku. Lidé obecně potřebují dialog. Když se dnes díváte na diskusní pořady v televizi, jde o monology hluchých, kdy si každý mele svou, včetně moderátora. Lidé se musejí učit naslouchat. A věřím, že hlad po přirozené komunikaci tu výhybku na cestě k degeneraci vrátí zpátky.

DŘÍV LIDI OHROŽOVAL MAMUT, DNES STRES

Přirozený podle mne není ani ten místy až chorobný tlak na úspěch a výkon dětí. Pomalu už se dělají pořadníky na prestižní školky.
Vývoj dítěte a snaha ho rychle dostat mezi dospělé jsou zbytečně překotné. Přitom jako živočišný druh se člověk nijak neinovoval. Máme pořád stejné srdce, plíce, ledviny. Dokonce stejně reagujeme na stres. Jenže dříve obrana byla nastavena proti tělesnému ohrožení, s psychickými problémy se nepočítalo. Když náš předchůdce měl jeskyni, oheň a chytil mamuta, tak ho v zásadě nic neohrožovalo. Dneska se s medvědem na ulici potkáte těžko, zato se střetnete se šéfem, příbuznými, dětmi. Na to váš organismus spustí klasickou poplachovou reakci, zvyšují se hladiny mastných kyselin, cholesterolu, mobilizují se hormony. No a s tím se člověk musí poprat ne párkrát za týden jako s medvědem, ale tisíckrát.

Co tedy radíte pacientům?
Nejdůležitější obrana proti stresu je, že si každý den musíte udělat malou radost. Může spočívat třeba v tom, že z práce nepůjdete rovnou domů, ale zastavíte se někde a podíváte se na šminky. Nemusíte je kupovat, ale jen se potěšit, přivonět.

Nejraději voním ke kytkám.
Tak určitě, stačí se projít parkem a zjistit, co kde rozkvetlo. Další věc je rezervovat si denně chvilku pro sebe. V práci musíte mít místo, kde se na pár minut můžete zašít a nikdo vás nevyruší. Důležité je naučit se vstávat v pohodě. Když ráno procitnete, měla byste se oslovit a pochválit – to jsem ráda, že jsem se zase probrala, a copak mě dnes čeká? Tím spustíte v hlavě počítač a to, co se stane navíc, už vás tolik nevykolejí. Chyba je vyskočit zmateně z postele, rychle běžet do koupelny. Ne, vy musíte klidně přijít k toaletní skříňce, podívat se do zrcadla, usmát se na sebe…

…a říct: Tak to ti, drahý manželi, přeju.
Ano, jako to říkala paní Khonová starému Khonovi. No ale Helena Růžičková, vyložený miláček, přece byla proslulá výrokem, že když se podívá po ránu do zrcadla, řekne: Neznám tě, ale umeju tě. No vidíte, už se smějete a to je přesně moment, který byste si měla připomenout každý večer, protože určitě denně něco úsměvného zažijete. On je důležitý smích, stejně jako pláč. Lidé dělají velkou chybu, že potlačují emoce, že se stydí plakat. V divadle není třeba se ovládat, když je něco vtipného, má se člověk nahlas zasmát nebo zatleskat i během představení. Na pohřbu milého člověka se má plakat, ne zadržovat slzy uvnitř. Když nezapláčete, tři dny vás bude bolet hlava. Slzami se z organismu dostanou ven látky, které se jinak těžko odbourávají. Při loupání cibule mají slzy úplně jiné složení, než když vám je něco líto.

KDO JE MUDr. JAN CIMICKÝ, CSc.

- Narodil se 23. února 1948, v roce 1972 dokončil Fakultu všeobecného lékařství UK, o pět let později obhájil doktorát na univerzitě v Paříži.
- Po studiích pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, v letech 1981 – 96 jako primář.
- Před šestnácti lety otevřel Centrum duševní pohody Modrá laguna.
- Je úspěšným překladatelem francouzské literatury, autorem detektivek, románů, básnických sbírek, cestopisů, populárně naučných rozhlasových pořadů a relaxačních kazet.
- Je čestným předsedou Světové asociace autorů detektivní literatury.