Mladoboleslavský horolezec Petr Mašek se vrátil z Pákistánu, kde s expedicí Double Gasherbrum zdolával dvě osmitisícovky v pohoří Karákoram. S Boleslavským deníkem si povídal o zážitcích krásných i těch mrazivých – a to nejen kvůli teplotám hluboko pod nulou…

O výpravě Double Gasherbrum, jejíž cílem bylo zdolat hned dvě osmitisícovky, jsme v Deníku pravidelně psali. O kolikátou vaši expedici se jedná?
O jedenáctou, s tím, že dvě byly takové „dvojité“ – nevraceli jsme se totiž mezitím domů. Takže těžko říct, jestli jedenáctá, nebo třináctá. Nebyly to ale jenom Himálaj nebo Karákoram, ale i indický Himálaj, který je nižší, Kolumbie…

A kolikátá to byla osmitisícovka?
Třetí. První byl Broad Peak v roce 2003 a v roce 2004 Sishapangma, kde jsme tehdy získali ocenění „Výstup roku“, poněvadž jsme tam vylezli jako první Češi těžkou cestou po jihozápadní stěně, a to tzv. alpským stylem. Je totiž značný rozdíl mezi tímhle a expedičním způsobem výstupu.

Jaký?
Při alpském stylu nese horolezec všechno s sebou. Přespí a jde dál – s nabaleným jídlem, plynem na vaření, prostě „plnou polní“; všechno má pořád na sobě. Kdežto při expedičním se stavějí tábory, kam je možnost se vrátit, mezi nimi se v těžkých úsecích napínají lana. Horolezec se má kam vrátit, je to bezpečnější, má zajištěnou zpáteční cestu.

Co vás na stěny skal a velehor přivedlo?
Původně jsem hrál hokej, dokonce extraligu za mladší dorost, ale o lezení jsem snil, četl o něm knížky. Po čase jsem zjistil, že můj talent pro hokej není bůhvíjaký, že bych za starší dorost stejně už nenastupoval. Brácha v té době již začal „popolejzat“, byl to čundrák, jezdil s bluegrassovou skupinou a měl kamarády horolezce. Lezli po Českém ráji a v šestnácti letech jsem začal i já.

Jaký je ideální věk pro horolezce?
Pokud slouží zdraví a nezlobí třeba kolena, mají starší výhodu. Nejen ve zkušenosti, ale i ve vytrvalosti. Začít se může i v pozdějším věku, pokud tedy nejde o sportovní lezení na umělé stěně. Tam je lepší – jako třeba v gymnastice – začít tak v osmi letech a v šestnácti být na vrcholu.

Lezete bez kyslíku, jak se aklimatizujete?
Říká se, že kyslík sráží horu o dva tisíce metrů. A je také fakt, že 97% těch, co vylezou na Mount Everest, přístroj má. Třeba kazašští horolezci se připravují v tlakových komorách, kde simulují až 9 000 m n. m. Tělo si zvykne a v horách pak může „vystřelit“ nahoru. To je forma dopingu, dá se říct. My se aklimatizujeme, jak je to přirozené. Protrpíme si to a jdeme výš.

Kdy jste měl největší strach?
Na této expedici to určitě byl moment, kdy jsem spadl do trhliny. Bylo to sice tak rychlé, že se člověk ani pomalu bát nestihl, ale hodně nepříjemné. Člověk jenom letí a doufá, že ten let nebude moc dlouhý. Naštěstí jsem spadl relativně do měkkého, „ustlal“ mi sněhový most, který se pode mnou propadl. Ale sedm metrů není málo. O stěnu trhliny si brnkly žebra a koleno, ale zlomeniny nebyly. Naraženiny bolely dlouho, nicméně to dopadlo šťastně – z trhliny jsem vylezl sám.

Kdyby to dopadlo hůř – jak by to bylo se záchranou?
Přiletěl by vrtulník, ale museli by mne nějak dostat dolů na ledovec. Ze stěny vrtulník nikoho nezachrání – to je jen v amerických filmech. Ale vždycky, no vždycky… většinou to nějak jde. Záchranu tam zajišťuje výhradně pákistánská armáda, která si za to nechá zaplatit. Cizinci mají pojistku, ale místní ne, a pro ně tak létat moc nechtějí.

Nesete v sobě ale jednu příhodu se špatným koncem…
Ano, je to pravda. Během zpáteční cesty ze základního tábora nám umřel kuchtík – Hussein – na edém plic a otok mozku. Byl to kluk, který tam s námi strávil dva měsíce, obrečeli jsme to. Snažili jsme mu pomoct, jak jsme mohli, nesli jsme ho osm hodin na zádech, což v takové výšce není snadné. Snesli jsme ho, co nejníž jsme zvládli, naproti zespodu vyrazili nosiči, ale zkolaboval a zanedlouho zemřel. Musel trpět nějakou skrytou vadou, protože v daných nadmořských výškách jinak fungoval bez problémů.

Vrchol Gašerbrum I jste nakonec nepokořil, vaši parťáci Radek Jaroš a Libor Uher ano. Proč?
Dostali jsme zprávu, že špatné počasí přijde dřív, než byla původní předpověď. Lezci před námi se vraceli s nepořízenou, Kolumbijci – moji kamarádi Hernán s Monikou, které jsem tam náhodou potkal – dokonce skončili jen 40 metrů pod vrcholem! Šance byly mizivé, napadalo strašného sněhu. Na druhou stranu bylo jasné, že je to poslední šance – buď, anebo. Rozhodně za tím nehledejte nějakou hádku nebo rozkol! Radek Jaroš se rozhodl zariskovat a jít, Libor Uher po dlouhém přemýšlení nakonec také. Vyrazili netradičně v osm hodin večer, celou noc se aklimatizovali a ráno zaútočili na vrchol. Podmínky byly, co se lavin týká, poměrně extrémní. To byla výhoda nočního útoku na vrchol – dohlédli dva metry před sebe a ta hrůza nebyla tak vidět (smích)! Dá se říct, že jim to prošlo za okolností, kdy se normálně nechodí. Vrátili se celí. Já jsem takhle riskovat nechtěl. Kdyby je to zasypalo, nikdo je už nenajde. V takové situaci se ani nedá moc pomoct – čeká se tři dny, pak se to „odpíská“.

Co na vaše výpravy říká manželka?
Řekl bych, že čím víckrát jsem lezl, tím lépe to snáší. Je to lepší a lepší, ale nikdy to nebylo zlé. Asi tak. Nejvíc se teď stýská synkovi, kterému bude deset. Díky manželčině toleranci a pochopení to můžu dělat, navíc ona dá na můj zdravý rozum, věří, že riskovat nebudu.

Čím se během výstupu stravujete?
Chutě se mění, co jeden rok tělo bez obtíží přijímalo, druhý nesnese. Obecně jsou vhodné lehké instantní věci, polévky, bramborová kaše, kaše pro děti. Čím výše, tím méně slané. Speciální stravu máme také, ale spíše jíme tohle. Jí se ráno a večer, v průběhu dne jen nějaká tyčinka, sušenka, gel. Hlavní je hodně pít – iontové nápoje nebo čaj.

Je něco, co vás „nakopne“ v době, kdy se vám už nechce dál, kdy máte pocit, že už to nezvládnete?
Člověk si především musí uvědomit, proč tam je, jak po tom toužil a co všechno pro to udělal. Hory tady jsou už milion let a další milion budou, já se v nich otočím maximálně 20 let. Důležité je neztratit tah na branku a příliš si nestýskat. Psychicky zlomenému člověku sebevětší fyzická síla nepomůže.

Obligátní otázka na závěr – jaké máte plány do budoucna?
Původně jsem měl jet ještě letos na podzim do Indie na takovou menší expedici. Ale složil mi to parťák, necítil se na to připravený. Takže mě v půlce září čeká taková lezecká dovolená na Korsice s bráchou a partou, lezení si budeme užívat – žádný extrém nebo tlak. Večer si dáme vínko a bude pohoda.