V loňské zprávě OECD o konkurenceschopnosti se Česko v otázce důvěry v politiky umístilo na 146. místě ze 148. Co se týká klientelismu úředníků, na 123. A v samotné konkurenceschopnosti klesla Česká republika z 38. na 46. příčku. Do jaké míry přesvědčení lidí o zkorumpovanosti režimu ovlivňuje ekonomickou kondici země?
Jsem přesvědčen, že důvěra v politiky, demokratický systém a jeho pravidla hraje důležitou roli. Je to jeden ze zásadních problémů, s nimiž se Česká republika potýká. Rozsah reálného úplatkářství tak dramatický není, daleko horší je zažitá představa, že politická reprezentace nerozhoduje ve prospěch veřejného zájmu. S tím je totiž spojeno tolikrát zmiňované riziko rozpadu klasických politických stran a nástupu jakoby spasitelských hnutí, ať to byly Věci veřejné, Úsvit nebo ANO. Hledání spasitele reaguje na obecně sdílený pocit, že tradiční politická garnitura je nedůvěryhodná.

Kde hledat záchrannou brzdu?
Působí přirozené očistné procesy, neboť od stran, které na určitou dobu skončí 
v opozici, nebo dokonce mimo parlament, se automaticky většina parazitů odvrátí.

Máte na mysli přisáté politické podnikatele, lobbisty a kmotry?
Všechny, kteří považovali danou politickou stranu za zlatý důl. Typická byla ODS 
v Praze za Pavla Béma. Notoricky známá jména z této éry už jsou minulostí a v některých případech naštěstí i bez vlivu. Je důležité, aby si to politické strany uvědomily 
a aktivně usilovaly o sebeočistné mechanismy. Rozdíl mezi námi a vyspělými západními demokraciemi není v tom, že by u nás bylo víc shnilých jablek, ale v tom, že oni je umějí včas odhalit 
a zbavit se jich.

Jak by očistné procesy měly být nastaveny? Pokusy jsou téměř trvalé, ale stejně tak neúčinné, vezměme si například nedotažený zákon o střetu zájmů nebo o prokazování původu majetku. A to nemluvím o protikorupčních předlohách Rekonstrukce státu, k nimž se před volbami všichni vehementně hlásili, ale teď od nich dávají ruce pryč.
To, jak těžce se přijímají závazná pravidla, je samozřejmě varující. Lze říci, že zatím byla přijata jediná skutečně protikorupční norma, totiž změna jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Ta prodlužuje lhůtu mezi druhým a třetím čtením 
a hlavně zviditelňuje proces přijímání pozměňovacích návrhů, takže od letoška může veřejnost sledovat, který poslanec podal podnět k původní verzi. Transparency s potěšením konstatovala, že loni došlo ke zlomu v žebříčku vnímání korupce, kdy jsme se odlepili ode dna a začalo se to pomalu zlepšovat. Zda to bude trvalý jev, může zásadně ovlivnit vládní koalice, konkrétně to, kdy a v jaké podobě uvede v život opatření, jež navrhovala Rekonstrukce státu.

Programový ředitel Transparency International ČR Radim Bureš

Odraz ode dna má možná na svědomí razantní nástup Andreje Babiše. Lidé totiž věří, že miliardář nejde do politiky proto, aby si nakradl. Není ale paradoxní, že právě někteří poslanci hnutí ANO brání uzákonění registru smluv, jeho ministryně spravedlnosti Válková přepsala návrh zákona o státním zastupitelství v neprospěch jeho nezávislosti a ministr Babiš je proti zákonné podobě výběru členů dozorčích rad podniků se státní účastí?
Nemyslím si, že za odraz ode dna ve vnímání korupce může Andrej Babiš a jeho hnutí, ale spíš personální změny na státním zastupitelství, působení Pavla Zemana a Lenky Bradáčové, to, že policie začala vyšetřovat citlivé korupční kauzy a žalobci je přestali zametat pod koberec.

Nutno ovšem podotknout, že výsledky – ať už v kauze Davida Ratha, nebo Jany Nagyové a Ivo Rittiga – jsou zatím minimální.
I to, že lidé, kteří se ještě před pár lety cítili jako naprosto beztrestní, už nyní takovými nejsou, je pozitivní posun. Kladu si velkou otázku, jestli by Roman Janoušek byl před pěti lety odsouzen natvrdo jako loni, i když nešlo o trest za nakládání s veřejnými prostředky. Je ovšem fakt, že personální změny a jednotlivé dílčí kroky mají krátký dech, pokud nejsou doprovázeny strukturálními reformami a potřebnou legislativou. Dosavadní tempo a zejména postoje vládních stran nejsou v tomto směru zdrojem velkého optimismu. Především ČSSD a KDU-ČSL coby klasické politické strany by si měly uvědomit, že pokud nechtějí, aby se kolo dějin otočilo zpět, budou muset transparentní pravidla přijmout. Jinak se za dva tři roky zase objeví nějaký spasitel, který zesílí volání proti prohnilým poměrům a kterému lidé uvěří. Nezapomeňme, že Andrej Babiš není první pokus, i Věci veřejné začínaly sympatickou rétorikou a kroky, které nebyl důvod nepodporovat.

Například iniciovaly ukončení doživotní imunity poslanců a senátorů.
Nebo, jak zaznělo i na tomto semináři, Vít Bárta jako ministr dopravy kritizoval generálního ředitele Českých drah za jeho cestu s lobbisty do Dubaje a požadoval hlášení podobných výletů. Stejně tak ANO má spoustu pozitivních nápadů, ale může to za dva tři roky skončit stejně
a naděje zůstanou nenaplněné. Společenský rozvrat se pak může obnovit, byť v současnosti máme pocit, že se situace stabilizovala. Klid ale musí být doplněn nastavením kvalitních pravidel.

Proč je tak složité zpřísnit zákon o střetu zájmů jedinou větou, která by zněla, že politik 
a vysoký úředník podávají majetková přiznání před nástupem do funkce a po odchodu z ní?
Řadu politických kroků, nebo v daném případě nekroků, nedokážu pochopit. 
I v souvislosti se zákonem 
o státní službě zazněla spousta mystifikací a nepravd, které lze vysvětlit jedině zájmem o zasahování do konkrétních finančních záležitostí. Skutečné snaze o protikorupční téma by se dalo věřit, kdyby vláda přicházela alespoň s nějakými kompromisními návrhy. Ty si dovedu představit u registru smluv nebo financování politických stran. Podobnou proaktivnost ale zatím nevidím.

Seminář zorganizovala poslankyně TOP 09/STAN Věra Kovářová na základě vlastní zkušenosti, kdy ji média kritizovala za účast na setkání s IT byznysmeny se svatomartinskou husou. Hodně se tu mluvilo o tom, že každý politik či úředník by měl mít nastavené vnitřní mantinely pro své chování a styk s podnikatelskou sférou. Je to ale tak jednoduché, když každý člověk má přátele a známé z minulosti?
Každý, kdo vstupuje do významné veřejné funkce, musí počítat s tím, že se něčeho vzdává. Například že bude daleko opatrnější v řadě momentů svého soukromého života. Česká společnost je extrémně benevolentní vůči milostným avantýrám, což by politikům v mnoha zemích neprošlo. Zato na kontakty 
s lobbisty je velmi citlivá. Proto si musí politik vyhodnotit, nakolik je styk se starým kamarádem rizikem. Dobrý přítel jistě pochopí, že když se rozhoduje o veřejné zakázce, kterou může dotyčný politik ovlivnit, měl by se s ním dočasně přestat vídat.

Programový ředitel Transparency International ČR Radim Bureš

Označil byste jako rizikové přátelství Bohuslava Sobotky s advokátem Radkem Pokorným, který byl jedním z právníků Zdeňka Bakaly v době, kdy se prodávala část OKD a současný premiér byl ministrem financí?
Myslím, že to problém je 
a může dokonce narůstat. Každý politik si musí zvážit, kdy riziko převažuje, a zachovat se podle toho. Tohle je přesto trochu jiná věc, protože pánové Sobotka a Pokorný, jak známo, se znají od studií na gymnáziu. Varovnější jsou případy, kdy se ti takzvaní přátelé objevili až v okamžiku vzestupu politika na mocenském žebříčku. Nemělo by ovšem nikdy dojít k situaci, kdy jakýkoliv člověk – kamarád nebo nekamarád – radí ministrovi a zároveň zastupuje firmy, které jsou se státem v právním sporu. Premiér to musí vyřešit, protože se mu to bude vracet jako bumerang.

Co je to ovšem proti pozici Andreje Babiše, který je v dvojroli majitele Agrofertu, mediálního domu, několika zdravotních zařízení, lesnické firmy atd. a ministra financí v permanentním střetu zájmů? Ve sněmovně a ve vládě by asi neměl hlasovat 
o žádném zákoně. Teoreticky by totiž všechny daňové či dotační úpravy mohly sloužit Andreji Babišovi jako vlastníkovi.
Andrej Babiš je bezpochyby v potenciálním střetu zájmů. Samozřejmě záleží na tom, jak s tím bude zacházet. Je třeba správné, že firmu Explosia, k níž měl bezprostřední podnikatelský vztah, převedl z ministerstva financí na resort průmyslu a obchodu. Ovšem i když bude sebečestnější a sebeopatrnější, toto podezření pro něj bude obrovská politická koule na noze. I dobrá opatření, s nimiž přijde, vždy budou posuzována prizmatem jeho příliš širokých soukromých zájmů.

Už se to děje. Stačí připomenout poslední medializovanou věc, 
a to výměnu členů dozorčích rad Čepra a Mera. Podle některých mediálních výstupů v nich zasedli Babišovi známí z dob privatizace Unipetrolu, takže nyní budou reprezentovat především jeho zájmy. Babišova polistopadová podnikatelská stopa je zkrátka všudypřítomná.
Vidíte, kdybychom měli kvalitní služební zákon 
a normu o nominaci do dozorčích rad podniků se státní účastí, Babišovi kritici by přišli o část munice. Argument určitě není, že tam mají být odborníci, a protože je pan ministr zná, tak je tam dosadí. Tvrzení, že to je odborná, nikoliv politická nominace, bohužel neobstojí. Tuhle filozofii jsme zažili u hazardního byznysu, kdy hazard za stát regulovali ti, kdo na něj byli napojeni.

Ale rozuměli tomu.
Ano, v tom byli určitě odborníci, ale tudy cesta nevede. Budování sítě manažerů, pro něž je profesionální renomé důležitější než přechodné napojení na různé politické hráče, je proto nutné.

Programový ředitel Transparency International ČR Radim Bureš

Novinář Erik Best nebo expremiér Jiří Paroubek těsně po volbách upozorňovali, že je iluzorní spatřovat za úspěchem Andreje Babiše a hnutí ANO jen jeho píli a schopnosti. Podle nich by se na vrchol tak rychle nedostal, kdyby na tom nemělo zájem tzv. pět rodin, jinak velkých byznysových hráčů typu Petra Kellnera, Daniela Křetínského či Marka Dospivy. Jak bylo vidět na čínské prezidentově cestě, z níž ho přivezl letoun pronajatý Kellnerovou PPF a Tkáčovou J&T, i tito magnáti politické krytí potřebují. Je to spiklenecká teorie, nebo realita?
Nemyslím, že spiklenecké teorie odpovídají pravdě. Úspěch Andreje Babiše jednoznačně odrážel kombinaci voličského zklamání z politického vývoje a jeho schopnost dobře cílenou rétorikou oslovit i pravicově smýšlející střední vrstvy. Jiná otázka je, zda existuje jakási nepsaná tolerance významných mediálních a politických hráčů 
k Babišově nové roli. Zatím se totiž neobjevila snaha objevovat a zveřejnit nějaké kompromitující materiály. Přitom je zřejmé, že když někdo tak dlouho působí ve vrcholném byznysu, něco by se jistě našlo, nebo dalo vyrobit. Je zajímavé, že na některé politiky to vyskakuje, na jiné ne. Komplot tedy za tím nehledám, ale tolerance spřátelených skupin tam asi bude.

Ono to spíš bude tak, že ti velcí a mocní si rozumějí a vycházejí si vstříc. Jak jinak číst Kellnerův zájem získat pro jeho společnost O2 dceřinou firmu Českých drah Telematiku? Pikantní je, že to má zařídit bývalý šéf ČD Daniel Kurucz, v dřívějších dobách též manažer Agrofertu.
Bude velmi záležet na tom, jak média dokážou tyto rizikové věci ohlídat. Všimněme si, že u řady jiných problémů signály byly, ale mainstreamová média je příliš nereflektovala. Vzpomínám si třeba na nástup ministra dopravy Řebíčka za ODS, kdy všechny obavy z propojení na firmu Viamont prošly 
v okrajových serverech či tisku, ale klíčoví nositelé informací mlčeli. Je tedy otázka, do jaké míry se podaří odchytit latentní nebo začínající problém. Dovedu si představit různé hrátky kolem České pošty a zasvěcení lidé jistě vědí o dalších. Je nutné být ve střehu, ale na druhé straně platí, že lidé rozhodli v demokratických volbách. Další omezení představuje jen zákon. A pochopitelně příští volby. Jde o to, aby pokračoval tlak na nastavování pravidel.

Zákon je jedna věc, nepsaná pravidla druhá. Na semináři se také hodně mluvilo o etických kodexech, například firemních, mediálních, úřednických. Zaznělo, že fungují tím méně, čím více jsou nařizovány a přijímány shora – jako příkaz. Je to tak?
Vždycky je dobré se podívat i za naše hranice. I na semináři doktor Velčovský 
z Úřadu vlády mluvil o praxi ve Spojených státech, kde se taková pravidla nesepisují formou nějakých pouček nebo zákazů, ale pomocí popisu konkrétních, zcela praktických situací. Je tam například sděleno, že když pozve úředníka na oběd manažer firmy, který může v budoucnu žádat o dotaci, je zdvořile odmítnut. To někdy funguje lépe než obecné formulace.

Takže na Hradě by třeba měli mít manuál, v němž se napíše, že když je hlavě státu nabídnuto soukromé letadlo, zdvořile odmítne? Nebo když kancléř kupuje vilu, zjistí si, kdo ji vlastnil v minulosti? Mohou hradní přešlapy narušit vztah lidí k politice, zvláště když si uvědomíme, že přímá volba byla nakonec schválena jako protest proti zákulisním hrátkám předcházejícím zvolení Václava Klause? Mohou se stát příčinou další vlny frustrace?
Některé problematické výroky Miloše Zemana patří 
k tomu méně závažnému, co bychom mu mohli vytknout. 
Z pohledu Transparency International jsou závažnější pochybnosti o financování jeho kampaně a politické strany, která ho vynesla zpátky na politické výsluní. Jsou tu otazníky kolem ekonomických vazeb na některé světové mocnosti. To je velmi varující. Doufejme, že se v příští prezidentské volbě objeví kandidát, který podobná rizika nebude vykazovat a zároveň bude dostatečně interesantní pro široké vrstvy voličů.

Svoji prezentaci na semináři jste začal připomenutím afér, které možná byly prvním kamínkem do hrobu pravicových vlád. Promítl jste známé snímky z Toskánska, kde se rekreoval tehdejší premiér Topolánek
s lobbisty, ale i ředitelem ČEZ Romanem, a také exšéfa rozpočtového výboru Suchánka z ODS kupujícího letenky na golf do Dubaje, kam si vyjel s Martinem Romanem či Romanem Janouškem. Dá se prezidentova cesta ze státní návštěvy soukromým letadlem považovat za něco srovnatelného, nebo to byl – jak říká Vratislav Mynář – jen nejrychlejší způsob, jak se dostat zpět do vlasti a zúčastnit se oslav nejdůležitějšího svátku v roce?
Není to jiná kategorie. Sice by někdo mohl namítnout, že prezident není přímo spojen 
s ekonomickým rozhodováním, ale nepochybně to vrhá špatné světlo na důvěryhodnost prezidentského úřadu. Pomaloučku se učíme, že to není tradiční tatíček Masaryk ani filozofující dramatik Václav Havel, ale je to jedno ze středisek moci. Pokud by prezident Miloš Zeman chtěl být svorníkem společnosti, měl by si na podobné věci dávat setsakra pozor.

Programový ředitel Transparency International ČR Radim Bureš

KDO JE RADIM BUREŠ

* Narodil se v roce 1958, vystudoval filosofii a politickou ekonomii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde poté přednášel dějiny filozofie a analytickou etiku.
* Absolvoval stáž na Oxfordské univerzitě.
* Od poloviny 90. let minulého století se věnoval prevenci kriminality a působil na ministerstva vnitra. Zabýval se otázkami lidských práv, prevence obchodu s lidmi a korupce.
* Publikoval řadu statí v odborných časopisech a vystupoval na řadě mezinárodních konferencí.
* Od roku 2008 do roku 2013 působil v Transparency International ČR jako projektový manažer. Od března 2013 je programovým ředitelem této organizace.