Havrani, černí andělé, funebráci. Tak někteří lidé častují pracovníky pohřební služby. Mít možnost strávit jeden den v takové firmě bylo na jednu stranu lákavé kvůli zvědavému nahlédnutí za oponu, na druhou stranu to chtělo kus odvahy.

Nastoupil jsem ráno do českolipské pohřební služby Pieta spíše jako přihlížející. Usoudili jsme, že o zesnulé se budou starat pracovníci firmy, abych neudělal něco, co se neslučuje s etikou pohřebnictví.

„Mám pro vás plán na dnešní den,“ byla první Bártova informace. Můj program se neomezoval jen na činnost v obřadní síni na českolipském hřbitově, kterou Pieta spravuje. Očekával jsem partu starších podivínů, zamlklých a bledých, oblečených v černých šatech, kteří budou skoupí na slovo. Kolektiv byl ale zcela normální tým lidí.

Když je rakev v mrazáku

„Chladicí box a mrazák tady v obřadní síni je Piety a jiné pohřební služby v obřadní síni těla zesnulých k pohřbení neukládají,“ poznamenal můj průvodce Miroslav Bárta. Všechny rakve v chladicím boxu jsou se zesnulými. Dřevěné a kované, vedle nich potom s překližkovým dnem a víkem z kartonu.

Ty byly pro pohřeb bez obřadu. I když pozůstalí sjednávají pohřeb bez obřadu, mají možnost vybrat si z několika druhů rakví. Podle Bárty by měl mít zesnulý i tak důstojný odchod z tohoto světa. Na první pohled se zdá rakev malá, ale tělo se do ní pohodlně vejde. Existují ovšem i v nestandardních velikostech.

„Šířka rakve nesmí přesáhnout osmdesát pět centimetrů, jinak neprojde dveřmi kremační pece,“ upřesnil Miroslav Bárta. Rakev s tělem může být uložena v chladicím boxu při teplotě od nuly do dvou stupňů maximálně sedm dní, poté se přemístí do mrazicího boxu, kde je trvale udržovaná teplota nižší, než mínus deset stupňů. Ten se však využívá zřídka.

„Při pohřbívání do hrobu nebo hrobky projednáme s objednavatelem, jestli rodina pomůže či nepomůže s uložením rakve,“ upozorňuje Bárta. „Bylo by velmi nedůstojné, kdybych poslal kluky na pohřeb ve dvou a příbuzní nakonec odmítli pomoci spustit rakev do země či hrobky. Tak se ptáme opravdu na všechno.“

Bez nároku na popel i úmrtní list

„Teď pojedeme do nemocnice vyzvednout tělo,“ připomněl plán dne Vladislav Svoboda, jeden ze zaměstnanců. Představa, že jedeme vyzvednout zesnulého, mě trochu rozhoupala žaludek. Zdržení v českolipské nemocnici na patologii nebylo dlouhé. Výměna patřičných dokumentů a už přebíráme tělo v plastovém vaku.

Miroslav Bárta s Vladislavem Svobodou zesnulého překládají do přepravní rakve, položí na vozík a dovezou k autu, kde přibude k dalšímu tělu. Poté ujíždíme směrem na Mimoň, kde má Pieta svou vlastní prosekturu. Tam se v případě potřeby provádí i soudní pitvy.

„Člověk zemře například v nemocnici, ta má povinnost informovat rodinu, která pak zařizuje pohřeb,“ upřesňuje postup Miroslav Bárta. „Pohřeb musí zařídit do devadesáti šesti hodin. Pokud se do té doby neozvou příbuzní, nemocnice musí informovat obec nebo město a ti mají povinnost zesnulého na své náklady pohřbít.“

Bohužel většina lidí to neví a třeba v případě dovolené nebo jiných okolností, se o úmrtí nemusí dozvědět. Obec zesnulého pohřbí a pozůstalí nemají nárok ani na úmrtní list ani na urnu s popelem.

Na mimoňské prosektuře jsem měl žaludek jako na vodě. I když zesnulí budou pohřbeni bez obřadu, jejich těla se umyjí a obléknou. Oba pracovníci otevřeli rakev, plastový vak a opatrně přenesli tělo na pitevní stůl. To, které jsme převezli z nemocnice, bylo plné ještě zalepených proleženin. Miroslav Bárta a Vladislav Svoboda v chirurgických rukavicích flastry odlepili. Prostor naplnil nasládlý odér. Tuhé tělo v nepřirozené pozici jako kdyby těsně před smrtí bylo podloženo polštáři.

„V případě, že to situace vyžaduje, pozveme patologa, který odborně upraví zesnulého tak, aby se tělo vrátilo do přirozené polohy,“ prozradil jednu z metod úpravy těl Bárta. Zesnulého omyli teplou vodou a osušili. Pak už následovalo přesunutí do rakve a oblékání, které provedli velmi zručně, aniž by s mrtvým zacházeli bez úcty.

Při vraždách, sebevraždách a nejasných úmrtích, pokud je nařízena soudní pitva, může proběhnout symbolický pohřeb. Tělo zesnulého ovšem nemůže být zpopelněno, ale uloženo, dokud pohřební služba neobdrží povolení od státního zástupce.

Tam dvě rakve, zpátky urny

Po návratu z mimoňské prosektury jsem jen přesedl do druhého vozu a s Pavlem Grundem za volantem vyrazil do ústeckého krematoria. Během cesty, kdy nám v zadní části vozu dělali společnost dva zesnulí, jsem se dozvěděl, že hrobník musí být proškolený, že takový výkop hrobu musí splňovat několik podmínek. Nesmí být hlubší, než dva metry, jinak by nedocházelo k biologickému rozkladu, a proto i rakve musí být pouze celodřevěné. Lze uložit dvě rakve nad sebe, ale nad vrchní musí být minimálně sto dvacet centimetrů zeminy.

Krematorium v Ústí nad Labem si Miroslav Bárta nemůže vynachválit. Sám jsem se přesvědčil, že i tady mají k zesnulým úctu. Vše je přehledné a nemůže tak dojít například k záměně rakví. Vyložili jsme dvě rakve. Jednu obyčejnou papírovou a druhou, která i když to byl pohřeb bez obřadu, svědčila o úctě pozůstalých k mrtvému. Na víka se napsalo datum kremace a datum úmrtí. Vyzvedli jsme dvanáct uren s popelem za přísného a pečlivého dozoru a papírování a pak už jeli zpátky do České Lípy.

Když budu objektivně hodnotit svůj den s Pietou, musím popravdě napsat, že jsem se bál toho, co mě čeká. Všichni zaměstnanci se shodli, že svou práci berou jako službu lidem a i když se to mnohým bude zdát divné, práce je baví. Na ulici byste je od ostatních lidí nepoznali. Pokud skutečně máte k zemřelým i pozůstalým úctu a respekt, pak věřte tomu, že máte i klidné spaní. A zaměstnanci Piety jej opravdu mohou mít.

Přečtěte si také: Pohřbů bez obřadu přibývá

Tomáš Mařas