Změnilo se množství dětí, které se na vás obracejí kvůli šikaně?
V minulých letech jsme téma šikany řešili častěji. Minulý rok byl atypický, děti se nepotkávaly ve školách a číslo kleslo. Neznamená to, že by se ale hovory na téma šikany vytratily. V posledních týdnech jsme podobných situací zase řešili více. Děti přemýšlely nad tím, co bude dál nebo až se vrátí do školy.

Z čeho mají strach?
Často se bojí, že se budou opakovat situace, které už zažily. Že budou muset snášet posměch spolužáků, dělat něco, co nechtějí. Je to různé. Od vydírání po zavírání do místností. Způsoby šikany jsou rozmanité.

Řešili jste případy šikany v souvislosti přímo s covidem?
Spíš než šikana to byl posměch. Posmívání typu tys měl covid a já s tebou nebudu sedět, protože jsi určitě nakažlivý. Takové výsměchy samozřejmě taky bolí, ale není to úplně šikana.

Kvůli koronaviru se do online prostoru přesunula škola, přenesla se tam i šikana?
Děti si různě zamezovaly přístup na online výuku, vypínali si mikrofon a podobně. Takové případy ale většinou učitelé řešili přímo na místě, protože se vše dělo před jejich zraky.

Je po roce covidu i více případů počítačové šikany?
Nedokážu říct, jestli celkově přibylo případů kyberšikany. U nás na modré lince ji ale oproti jiným letům řešíme častěji.

Čím se kyberšikana od obvyklé šikany liší?
Především tématy. Často se setkáváme s kyberšikanou založenou na sexuálním podtextu. I v dětské rovině. Nahota, vydírání informacemi nebo fotkami.

Zdroj: Deník

Jaké problémy týkající se kyberšikany děti nejčastěji řeší?
Děti nám volají, že je vydírá někdo na sociální síti nebo v online prostoru. Má jejich fotografii, jméno a příjmení. Hrozí jim například, že je pošle všem a oni nevědí, co dělat. To je základ většiny příběhů. Někdy toho člověka znají, často jsou ale šikanující anonymní. Když problém rozklíčujeme, někdy se ukáže, že ten, kdo vyhrožuje pravděpodobně ani nemá čím, nebo to, co má, není tak hrozné. Šikanující tak nemá nic, co by proti němu mohl použít.

Jak je třeba postupovat, když dítě někdo šikanuje?
Pokud to jde, je dobré se svěřit rodičům případně nějakému dospělému. Někdy to bývá člen širší rodiny, důležité je, aby dítě nezůstalo samo a zbytečně se nebálo.

Velkou roli v posledních letech hrají školní psychologové. Prostě někdo, kdo by mu pomohl v dalších krocích. Pokud je šikana opravdu vážná a trvá dlouho, je spolupráce s policií prostě nutná. Třeba v případě, že se jedná o dlouhodobý proces a není to jen tak nějaká pohrůžka jednou fotografií.

Setkáváte se i s takovými případy?
Ano. Proto doporučujeme nikdy nic nemazat a všechny důkazy si nechávat. I když spousta dětí říká, že by je radši odstranila.

Je pro děti kyberšikana horší?
To je hodně individuální. Přece jen když je šikana před zraky všech ostatních, může být daleko horší a víc ponižující. V soukromí zase vyvolává jiné pocity, především strach z toho, co by se mohlo stát.

Podle čeho na dítěti dospělý pozná, že se děje něco, s čím potřebuje pomoct?
Každý dítě nějak známe a víme, jak se chová. Je potřeba si všímat rozdílů v chování. Nejlepší je pak otevřeně se zeptat, i když ne vždy dostaneme odpověď. Někdy je třeba vyhledávat momenty, kdy vnímáme, že se něco děje. Pak nabízet podporu. Děti se musí cítit bezpečně, aby byly ochotné a schopné se svěřit.

Jaké jsou další kroky?
Pokud se to podaří a dítě se svěří, měl by mít dospělý v sobě klid a rozvážnost. Na jednu stranu netlačit, že se vše musí řešit hned, protože dítě v tom žije třeba už několik měsíců a ani si nedovede představit, že by šikana skončila. Na druhou stranu je potřeba zdůrazňovat, že ho v tom nechceme nechat a že vyřešit to je důležité. A pokud je případ už za hranou, nebránit se kontaktovat policii.

Co by měl naopak udělat rodič, když zjistí, že jeho dítě někoho šikanuje?
Pro rodiče by mělo být takové zjištění velikánský vykřičník. Když má dítě potřebu někomu ubližovat, pravděpodobně mu něco schází. Buď to dělá nevědomky, je do toho třeba zavlečeno, nebo prostě takovým způsobem volá o pomoc, o pozornost.

A jak v takové situaci postupovat?
Nezbývá než si s dítětem sednout a problém řešit. A rozhodně být rychlý, ukončit to. Pokud se šikana děje ve škole, být třeba prvním, kdo to jde řešit, i když to je těžké. I pro dospělého je dobré nebýt na to sám, protože takové věci v člověku vzbuzují emoce. Je ale potřeba to otevřít a rozhodně zastavit ve smyslu, že dítěti řekneme, že víme, co dělá nebo že něco z toho, co dělá, jsme se dozvěděli, a rozhodně s tím nesouhlasíme.

Kdo je Hana Regnerová?

V brněnském spolku Modrá linka působí od roku 2018.
Kromě práce ji baví lidské příběhy ve formě knih i filmů.
Než se stala ředitelkou Modré linky, působila v sociálních službách. Provozuje také soukromou terapeutickou praxi.