V UNICEF pomáháte jiným už jedenáct let. Jak jste se k práci dostala?
Byla to šťastná náhoda. Studovala jsem finance, pak jsem ale měla možnost žít a pracovat v Zimbabwe. Taková zkušenost člověka změní. Po návratu jsem proto hledala práci, kde bych mohla pomáhat, a uviděla jsem inzerát UNICEF. Hned jsem věděla, že je to to pravé.

Co byl pro vás po přestěhování do Afriky největší šok?
Setkání s AIDS. V Zimbabwe je polovina obyvatel HIV pozitivní. Když tam pracujete, víte, že někdo z vašich kolegů je nakažen – jen nevíte, jestli ten nalevo, nebo ten napravo. Lidé tam velmi rychle umírají. Někteří, které jsem znala, byli do půl roku pryč.

Během práce v UNICEF jste navštívila i spoustu dalších zemí. Do které se vracíte nejraději?
Mnohokrát jsem navštívila Rwandu. Když se sem člověk vrací, vidí, jak se země mění. Navíc je Rwanda krásná a je tam příjemné klima i pro Evropana. A pak mám druhou zamilovanou zemi, kterou je Bhútán. To je malé království v Himalájích mezi Tibetem, Nepálem a Indií. Je to téměř jediná společnost, která preferuje ženy, takže dědické právo tam mají dcery a v izolovaných komunitách existuje mnohomužství.

Jaký druh pomoci do této země putuje?
Paradoxně tam ženy nemají na růžích ustláno – kvůli jedné z nejvyšších úmrtností během těhotenství na světě. To souvisí s terénem a také chudokrevností, kterou tam trpí 80 procent dětí. Při porodu je u dívek vyšší riziko, že vykrvácí. Příčinou je genetika a hlavně strava, protože lidem chybí proteiny. Jedí hlavně brambory a rýži, navíc je to buddhistická země, takže jim chybí maso. Vstřebávání železa se navíc zhoršuje pitím černého čaje, což je národní nápoj. Proto dětem v rámci boje proti anémii dáváme železo. V této zemi je navíc kvůli terénu problém se zajištěním školy. Na druhou stranu vás překvapí, že tam i chudí lidé mají mobil. A nové technologie otvírají obzory i ve vzdělávání, zvažuje se třeba zavedení škol přes mobilní telefony, čímž by se vyřešilo, že na každé hoře žijí dvě děti.
Snažíme se také rozvíjet solární energie, protože v mnoha částech není elektřina a aby se lidé mohli večer po práci vzdělávat, potřebují světlo.

Při cestování se setkáváte s nejpalčivějšími problémy, snažíte se pomoci nemocným a umírajícím. Který zážitek na vás nejvíce zapůsobil?
Nejdramatičtějším okamžikem bylo natáčení dokumentu ve Středoafrické republice, kde jsme pobývali v izolované oblasti kontrolované rebely. Měli jsme s nimi incident, kdy jsme dvacet minut nevěděli, jestli se vrátíme, nebo ne. Z minuty na minutu tam mohlo všechno skončit a pravděpodobně by se nikdo nedozvěděl, co se stalo. Silných zážitků v pozitivním slova smyslu ale bylo mnohem více. Nekrásnější jsou návraty. Do jedné vesnice v Sierra Leone jsem se teď vrátila po šesti letech. Když člověk přijede poprvé, vnímá hlavně chudobu. Já ale vidím ohromný posun – tenkrát tam nebyla škola, děti chodily bosy a za nehty měly červy. Teď chodí do školy a mají boty. To vás motivuje jít dál.

Věnujete se podvýživě, očkování, hygieně, zdravotní péči, HIV, vzdělání… Který z problémů vnímáte jako nejpalčivější?
Většinou jsou spojené. Řekla bych vzdělání, protože když děti chodí do školy, začnou snít o něčem jiném a jejich život se změní. Až holčičky vyrostou, budou mít místo šesti dětí dvě a lépe se o ně postarají. Na druhou stranu nemá smysl držet ve škole děti, kterým kručí v žaludku, trpí malárií nebo nemají pitnou vodu. Někdy ale stačí málo, a propojením se začne řešit vše naráz. Když třeba ve škole zavedete pitnou vodu, tak tam děti chodí za pitím i vzděláním. Zároveň se tam dá vařit a děti mají alespoň jednou za den dobré jídlo.

Je dnes nějaký problém, který nemá takovou pozornost veřejnosti, jakou by si zasloužil?
Při velkých krizích je jeden dva týdny velký zájem, který rychle opadne. Ale lidé tam zůstávají. Třeba letos hladomor v Somálsku – ještě minimálně další týdny a měsíce budou lidé potřebovat terapeutickou výživu, aby vůbec přežili. Když tedy krize trvá déle než týden dva, je velmi těžké získat podporu. A pak je tu AIDS, kterou u nás lidé považují za nemoc nezodpovědných dospělých. Když člověk cestuje, zjistí, že AIDS nejhůř dopadá na děti, které se nakazí během těhotenství. V Sierra Leone jsme navštívili centrum pro nakažené děti. Pěti či šestiletý chlapec nám tam vyprávěl, že by chtěl být soudcem, jedna holčička se zase chtěla stát zpěvačkou. A vy víte, že se jim to nesplní, protože umřou. A přitom existují léky, které tomu mohou zabránit.

A objevují se v poslední době nějaké potíže, které jste dříve neřešili?
Před časem byli humanitární pracovníci takřka nedotknutelní, nikdo na ně neútočil. V posledních letech se objevuje trend, že se všichni stávají cílem. I ti, kdo pomáhají raněným a hladovým. Letos zemřelo ve službě téměř 200 pracovníků OSN.

Na základě čeho UNICEF rozděluje prostředky?
Podle úmrtnosti dětí do pěti let věku a podle chudoby. Stává se totiž, že když je nějaká země často v televizi, je jednodušší peníze získat. Vedle je pak stát, kde pomoc potřebují stejně, ale prostředky tam nejdou. Celkem dnes putuje asi polovina pomoci do Afriky a přesouváme prostředky podle toho, kde jsou nejvíc potřeba. Zároveň v zemích rozjíždíme místí struktury, které naši roli potom převezmou. Třeba po revoluci směřovala pomoc i k nám, dnes jsme ale zemí, která si pomůže sama, a nepotřebujeme, aby se na nás lidé v zahraničí skládali. Snažíme se o něco podobného třeba v jižní Americe.

Už se v některých státech takto situace zlepšila? Máte pocit, že zemí, které pomoc potřebují, ubývá?
V téhle chvíli je na světě asi 30 zemí, kde zvažujeme, jak dále působit. Je to třeba Malajsie, Thajsko, Brazílie, brzy možná i Indie. Často se setkávám s tím, že lidé u nás mají pocit, že se nic nemění. To ale není pravda, situace se zlepšuje.

Když srovnáte Evropana a Afričana z chudé oblasti, v čem se jejich přístup zásadně odlišuje?
Když bojujete o život, nemáte čas na deprese. Pocit izolovanosti a deprese jsou civilizační luxus. Lidé v Africe se soustřeďují na přežití a nepropadají sebelítosti. Funguje tam také sounáležitost a pomoc. Není výjimkou, že se v rodině starají o pět dalších dětí, kterým zemřeli rodiče. U nás někteří lidé sotva stíhají, aby svým dětem poskytli vše, co potřebují. Na druhou stranu jsou tu staří lidé, kteří se cítí zbyteční a pořizují si domácí zvířátka, aby jim nebylo smutno. V Africe to chodí tak, že děti vychovávají prarodiče, protože na ně mají čas a mají jim co dát. Rodiče se soustředí na obstarávání obživy.

Mohla byste vybrat nejvýraznější události a problémy, kterými jste se letos zabývali?
V Somálsku je největší humanitární krize současnosti, to je celosvětově číslo jedna. U nás v Česku mě potěšilo, když se povedla akce největší fronta na záchod, kterou jsme pořádali v březnu na Světový den vody a hygieny. Překonali jsme vlastní rekord z předchozího roku. Samozřejmě to byla trochu recese, ale když se problém lidem předloží v zábavnější podobě, zapojí se jich mnohem více. A pak samozřejmě UNICEF slaví 65. výročí. To je doba jednoho života. Když UNICEF začínal, tak to byly i děti, dnešní babičky a dědečkové, kdo v Československu stál frontu na léky a sušené mléko. Svět se za tu dobu změnil. Dnes je humanitární pomoc něco, na co se přispívá, a přitom by tady mnozí z nás ani nebyli, kdyby UNICEF nepomohl.

Jací jsou vlastně čeští dárci?
Skeptičtí, protože byli mockrát zklamaní a jedna aféra vrhá špatné světlo na všechny. Na druhou stranu mě Češi vždycky představí štědrostí, když jsou velké humanitární krize. Nejčastějšími příznivci jsou přitom starší lidé, kteří sami zažili krizi, a pak ti, kdo cestují a jsou schopni srovnávat. Jako velký úspěch navíc vnímám to, že když jsem začínala, bylo nejčastější otázkou: Proč bychom měli zachraňovat život někde v Africe, když české děti také trpí? Jsou problémy, které nemají řešení. Žádné dítě by vám ale nemělo umírat před očima jen proto, že se nenašlo 150 korun na výživu nebo 600 korun na očkování. Dnes je k tomuto česká veřejnost citlivější.

Když se někdo rozhodne přispět, jak velká část prostředků se skutečně dostane k cíli?
Na administrativu a provoz šly loni necelá tři procenta. Dalších šest procent bylo na věci jako ostraha skladů a monitoring projektů. Zbylých 91 procent jde přímo na pomoc. Pro nás je přitom důležitá pravidelná měsíční podpora, tedy když lidé přispívají třeba 150 korun měsíčně. Vytváří se tak rezervy. Když je krize, není možné sbírat měsíc peníze - do té doby by byli všichni mrtví. Je třeba během pár hodin přivézt léky a pitnou vodu, což nám rezervy umožňují. Teď v předvánočním období jsou také populární dárky pro život. Člověk koupí třeba vakcínu, terapeutickou výživu, fotbalový míč nebo kozu a dostane certifikát. My pak danou věc pořídíme tam, kde je to potřeba. Oblíbený je i projekt Daruj panenku, zachráníš život. Děti ve školách vyrobí panenky s rodným listem, které prodáváme za cenu očkování pro jedno dítě proti šesti smrtelným nemocem.

Máte do příštího roku nějaké přání?
Moje dlouhodobé přání je přijít o práci. Aby už UNICEF nebyl třeba. Ale to asi příští rok nehrozí. A jinak bych chtěla, aby se u nás lidi měli dobře a vážili si toho. Aby nebyla krize a lidé mohli dál pomáhat.