Podle ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka (ČSSD) je třeba zmodernizovat všechny články psychiatrie najednou. Mezi péčí ambulantní, komunitní a akutní lůžkovou existuje návaznost a je třeba počítat s tím, že jejich poměr se v rámci reformy výrazně změní.

„Počítá se s tím, že část pacientů zkrátí pobyt v léčebnách nebo na lůžkách, starat se o ně budou centra duševního zdraví a souběžně budou péči poskytovat ambulantní zařízení," vysvětluje Němeček. Ačkoli se po reformě volá už desítky let a pracuje se na ní od roku 2003, k prvním reálným krokům dochází až letos.

Ochranná léčba nefunguje

Jedním z nefungujících článků české psychiatrie je ochranná léčba duševně chorých. Právě její změnou se dnes v novele o specifických zdravotních službách má zabývat vláda. Podle nového návrhu by měl lékař do 24 hodin informovat policii o pacientovi, který se vyhýbá ochranné léčbě nebo z ní uteče či pokud v ambulantní péči nechodí na nařízené prohlídky. Nyní lékař musí informovat jen soud. Ty jsou však často přetížené a svoji funkci neplní. „Je jedině v kompetenci policie zabezpečit uprchlého pacienta, případně zahájit trestní řízení pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Přínosem nové právní úpravy bude jednoznačně snížení rizika ohrožení společnosti nebezpečnými pacienty," vysvětluje pro Deník náměstkyně ministra zdravotnictví Lenka Teska Arnoštová (ČSSD). Tato změna by podle ní měla platit od 1. ledna 2017.

Dalším krokem je zrušení finančního omezení ambulancím pečujícím o lidi s nařízenou ochrannou léčbou. Pojišťovny již nyní platí léčení i léky bez limitů.

Chystaná reforma počítá se zřízením celkem stovky center duševního zdraví, přičemž 30 jich má být otevřeno již v průběhu pár let. Z evropských fondů má Česko na reformu získat do roku 2023 čtyři miliardy korun. Roční provoz 30 center vyjde na 450 milionů. Podle odborníků získá pacient díky novému systému možnost zůstat v prostředí pro něj a jeho blízké přirozeném, kde bude mít dobré podmínky pro úspěšnou sociální a zdravotní rehabilitaci. Důležitou součástí budou i změny ve vzdělávání, které mají více motivovat zájem o studium tohoto oboru.

Ministerstvo zdravotnictví připravilo novelu v reakci na sérii útoků duševně nemocných lidí:V říjnu 2014 duševně chorá žena ubodala ve škole ve Žďáru nad Sázavou studenta a další tři lidi zranila, v únoru 2015 duševně nemocný muž zastřelil v uherskobrodské restauraci Družba osm lidí, v květnu 2015 v Horní Bříze psychicky chorý muž ubodal knihovnici.

Psychiatrie

Odborník na aspekty psychiatrie a péče o duševní zdraví v komunitě Miroslav Pastucha:

Psychiatričtí pacienti nejsou nebezpečnější než zbytek populace

První Centrum duševního zdraví (CDZ) funguje v pražských Bohnicích. Psychiatr Miroslav Pastucha, který se na vytvoření komunitního zařízení podílel, zde pracuje jako vedoucí lékař. Za největší problém psychiatrie považuje její stigmatizaci.

Co si od reformy psychiatrie slibujete?
Nejdůležitější je zvýšení životní úrovně dost velké skupiny obyvatel, která je nyní velmi nedůstojná. Ať proto, že značnou část svého života tráví v léčebnách, tak proto, že pro ně nejsou služby, které by jim pomáhaly žít důstojný život v normálním prostředí a naučit se vyrovnat se svým handicapem.

To je hlavním smyslem CDZ?
Ano. Tito lidé mají právo žít mezi ostatními lidmi a péče v těchto centrech jim to umožní. Jde o to, aby s nimi někdo v komunitě byl a pracoval a oni nemuseli dojíždět do sto kilometrů vzdálených nemocnic a ústavů, kde tráví čas v nepřirozeném prostředí. Všechny služby, které potřebují, by měli mít po ruce. Je to také služba pro všechny, protože každého z nás nebo našich blízkých může potkat závažná psychická porucha. Posláním CDZ by měla být osvěta a spolupráce s místními službami, jako jsou úřady, zdravotníci, školy, policie, a tak dále.

Jaké vidíte největší problémy reformy?
Psychiatrie a psychiatričtí nemocní zažívají v naší společnosti velkou stigmatizaci napříč všemi oblastmi. Ať už se jedná o politickou reprezentaci, úřady, zaměstnavatele ale i nepsychiatrické zdravotnické služby. Nesmíme zapomínat, že jsou to lidé z masa a kostí jako všichni ostatní a mají stejná práva. Je přitom paradoxní, že takové množství lidí potřebuje ve svém životě psychiatrickou péči, ale stydí se o tom mezi sebou mluvit, přiznat se.

Nejsou argumentem veřejnosti pro to, aby byli nemocní spíše izolováni, i tragické případy z minulého roku?
Argumenty to jistě jsou, ale velmi emotivní a neracionální. Statisticky nejsou psychiatričtí pacienti nebezpečnější než ostatní populace. Lidé se schizofrenií, depresemi nebo úzkostí jsou spíše uzavření, stydliví, mají strach z ostatních. Jsou to často lidé šikanovaní, společnost je odsouvá na okraj a chová se s nepochopením vůči jejich handicapu. Ten psychický je totiž mnohem méně vidět a způsobuje menší lítost a solidaritu než například tělesné postižení. Pokud se dostanou s někým do sporu, tak je na ně automaticky pohlíženo jako na ty, co nemají pravdu, jsou blázni. Ve svých životech si mnozí z nich prožili pobyty na uzavřených odděleních, omezování na osobní svobodě či nedobrovolné podávání léků. Pokud je člověk vystaven takovému dlouhodobému společenskému stresu a opovrhování, tak není divu, že občas někomu takzvaně bouchnou saze, je podezíravý a možná i někde něco hrozivého provede. Přirovnal bych to ke zvířeti, které je zahnáno do kouta. V extrémní situaci bojuje o svůj život a může kousnout.

Mění se vztah lékař – pacient?
Nemocní nám vlivem dosavadního systému příliš nedůvěřují. Jsme jediný lékařský obor, kde existuje mezi lékařem a pacientem napětí. Je třeba, aby pacienti začali mít pocit, že jsme tady pro ně a pomáháme jim. My nejsme příliš nadšení z toho, když máme někoho omezovat na svobodě a nedobrovolně léčit. Když se vztahy mezi lidmi a nemocnými zlepší, klesne počet konfliktních situací.

Psychicky nemocní by se tedy od počátku neměli izolovat?
Budou podporováni, aby žili se svým onemocněním v komunitě. Zároveň se ale i společnost musí naučit žít s nimi. Teď, když byli vyčleněni v léčebnách, lidi neví, jak to vypadá, když je někdo psychicky nemocný. A vždycky máte větší strach z toho, co neznáte. Odráží se to i v našem pohledu například na ty vraždy. Když vraždí někdo, kdo je normální, nevzbuzuje to v nás takový strach, protože s normálním člověkem máme zkušenost. Ale udělá-li to někdo psychicky nemocný, připojí se k tomu nálepka něčeho neznámého, což dohromady strach znásobí.

Co je z pohledu práce v CDZ největší problém?
Narážíme na to, že systém není nastavený tak, abychom ho mohli využívat. Naši pacienti často nemají naplněné ani základní životní potřeby. Nemají kde bydlet, nemají žádný příjem. My jsme již schopni nemocné vytáhnout z nemocnice a poskytovat jim komunitní péči, ale nemají kde bydlet. U nás neexistují sociální nebo chráněné byty, jako je tomu v zahraničí, kam bychom za nimi dojížděli a pomáhali jim. Naše pacienty hůř někdo zaměstná. Bojujeme se systémem a většina našeho úsilí je, aby člověk neskončil pod mostem a přežil. Na západ od nás už dávno pochopili, že když poskytnete lidem možnost žít normální život, být aktivní a společenský prospěšný, je to mnohem levnější, než jim platit dlouhodobé pobyty v léčebnách anebo důchody a sociální dávky.

A co již funguje?
Poprvé máme tým bohatý na zdravotníky a sociální pracovníky, který funguje pro určenou spádovou oblast. Nejen psychiatrie, ale i řada dalších medicínských oborů by se měla vracet zpět do komunity. To je současný moderní trend. Lidé nemají být dlouho ve velkých nemocnicích a betonových monstrech, ta by měla provozovat specializovanou péči vyžadující nejmodernější přístroje a špičkové lékaře. Vše ostatní pak má probíhat na místní poliklinice a doma.

ZDENA KOLÁŘOVÁ