Černovláska se sklopenou hlavou a pouty na rukou. Vražedkyně. Schizofrenička ovládaná hlasy ve své hlavě. Tak média psala o Barboře Orlové (26), která loni ubodala šestnáctiletého studenta Petra Vejvodu, bránícího spolužačku. Soud ji kvůli těžké duševní chorobě nemohl poslat do vězení, nařídil jí detenční léčbu. Případ, jenž vzbudil ve společnosti značnou pozornost, poukázal na děravý, nebo spíše neexistující systém péče o psychiatrické pacienty.

Barbora Orlová trpěla halucinacemi a jistý čas trávila 
v opavské léčebně. Odtud ji propustili, měla brát léky a docházet na psychiatrickou ambulanci. V tomto momentu však systém selhal a došlo 
k tragédii. Stejně jako nedávno v Horní Bříze na Plzeňsku, kde 29letý psychicky nemocný muž zavraždil knihovnici.

Dá se podobným neštěstím zabránit? Stačí na to jen dostatek financí, nebo se musí proměnit společnost a její vnímání duševně nemocných lidí? Odpovědi na tyto otázky hledají účastníci dvoudenního semináře Lidská práva, etika 
a duševní zdraví, který se právě koná v Praze.

Podfinancování léčby

Petr Winkler, vedoucí oddělení sociální psychiatrie Národního ústavu duševního zdraví předestřel, jak na tom jsme: „V Česku je každý třetí až čtvrtý člověk postižen duševním onemocněním, 19 procent lidí trpí úzkostnými poruchami, sedm procent depresemi a 1,2 procenta psychózami. Společenské náklady na tyto nemocné lidi činí ročně desítky miliard korun, přičemž psychiatrická péče je pokrývána jen třemi procenty rozpočtu ministerstva zdravotnictví."

Podle Winklera jsou podfinancovány především léčebny, kde je běžně na pokojích až deset lidí. „Systém je přetížený, musí se vyrovnat s velkým náporem pacientů. Psychiatrie není postavena na přístrojích, ale na lidech, kteří se musejí 
o nemocného postarat. Když jich je málo, vždycky bude docházet k excesům s nevratným koncem," říká Petr Winkler. Rozhodně nesouhlasí s tím, že situaci napraví narychlo pořizované seznamy nemocných 
a kontrola jejich pohybu. „Registry jsou nesmysl, ty by vrátily Českou republiku do temného středověku. Problém není v seznamech, ale v tom, že se nerozvíjí komplexní péče, dvacet let zanedbávání a neznalostí nelze vyřešit za jeden týden," míní Petr Winkler. Připomíná přitom, že prevence nikdy nebude stoprocentně účinná: „Riziko může snížit důsledná spolupráce systémů psychiatrické péče, bezpečnosti a ochrany obyvatel, justice a komunitních služeb. Momentálně evidujeme čtrnáct psychiatrů na sto tisíc obyvatel, ale není to jen o nich, je to také o sociálních pracovnících a o sestrách. Pokud chybějí, musí jejich práci dělat psychiatr, takže na samotnou léčbu má pár minut."

Reforma péče

Ministr pro lidská práva, národnostní menšiny a legislativu Jiří Dienstbier (ČSSD) míní, že reforma psychiatrické péče včetně její deinstitucionalizace je nezbytná, o čemž už nikdo nepochybuje. „Zároveň se musíme snažit překonávat předsudky a stereotypy, podle nichž je každý, kdo navštíví psychiatra, stigmatizován," soudí ministr. Děkan 3. lékařské fakulty Michal Anděl dodal, že u nás je zvykem věci vnímat černobíle: „Tak to ale není, mezi dvěma póly je řada odstínů. Polarizace v psychiatrii vede k hrozným věcem. My nevíme, jak se chovat v nemocnici k bezdomovcům nebo k lidem s těžkou kognitivní poruchou. Tady máme veliký dluh, který překračuje klasickou technologickou medicínu."

Zajímavý pohled nabídla i Genevra Richardsonová, profesorka práv na Institutu psychiatrie, psychologie a neurověd při King's College London. „Není to tak strašné, ale stigmatizace je pořád značná i ve Velké Británii. Před reformou psychiatrické péče byly hodně medializované vraždy, které spáchali psychicky nemocní lidé, a proto se vláda musela uchýlit k politice snižování rizika. Lidé si ale začali uvědomovat, že diskriminace nic neřeší. O její redukci se nejvíc zasadily veřejně známé osobnosti, které veřejně přiznaly, že mají problémy se změnami nálad, trpí depresemi a bipolárními poruchami. Ukázalo, že jejich nemoci ničí hlavně je samé, pro okolí však nebezpečné nejsou," uvedla profesorka Richardsonová pro Deník.

Zkušenosti z ciziny

Jako předsedkyně Expertní komise pro reformu legislativy o duševním zdraví v Anglii a Walesu má s touto problematikou mnoho zkušeností. Předsedala nezávislému vyšetřování případu Darrena Carra, bývalého psychiatrického pacienta, který po propuštění 
z nemocnice brutálně napadl studenta a rozbitou lahví od vodky mu způsobil smrtelné zranění. „Prvotní reakcí obyvatel byl strach, pomáhala tomu i média, která to popisovala jako horor. Snahou ministerstva spravedlnosti bylo vše uvádět do kontextu, ukazovat pomocí statistik, že jde o ojedinělý případ," sdělila členka britské akademie pro humanitní a sociální vědy. „Ani 
v Británii nefunguje dokonale systém péče o duševně nemocné. Když jsou hospitalizováni po spáchání trestného činu, existuje tzv. podmínečné propuštění, které umožňuje lékařům systematicky pacienty sledovat. Pokud přijdou 
z vlastní vůle a nic nespáchali, je možné s nimi uzavřít speciální smlouvu. Tento systém následné komunitní péče jsme zavedli před osmi lety. Dohoda má jasně stanovené podmínky a jestli je nemocný nedodržuje, musí zpět do léčebny. Je ovšem velmi těžké sladit medicínskou a sociální stránku věci, kdy jde o dvě rozdílné rozpočtové kapitoly," uzavírá Genevra Richardsonová.

Podle studie Národního ústavu duševního zdraví dvě třetiny Britů soudí, že lidé 
s psychickým onemocněním se mohou zařadit do pracovního procesu, u nás si to myslí jen jedna třetina. „Na Západě se debata o tomto tématu vede několik let a pod pojmem duševní onemocnění si tam lidé nepředstaví vraha s těžkou psychopatologií, ale třeba spolužáka, který býval úzkostný nebo smutný," vysvětluje Petr Winkler.