Letošní Velký pátek je státním svátkem. Změní se tím podle vás něco?

Gesto od politiků vnímám jako malý krůček k přiznání si, že jsme křesťanský národ, že naše kořeny jsou křesťanské. Na druhé straně záleží na každém, jestli se pro něj stane Velký pátek jen dnem volna navíc, nebo se zamyslí nad křesťanskými hodnotami Velikonoc.

Kdy vlastně Velikonoce začínají?

Jsem vděčný médiím, že neprezentují Velikonoce jen pondělní pomlázkou, ale že se o Velikonocích daleko více hovoří jako o křesťanských svátcích, které začínají na Zelený čtvrtek a končí neděli Vzkříšení. Za to jsem velmi rád.

Čím pro vás začíná Zelený čtvrtek?

Na začátek bych rád řekl, že mám tento den moc rád. Začíná pro mě v devět ráno mší svatou v katedrále Božského Spasitele. Otec biskup při ní světí tři oleje, které se používají přes celý rok při udělováni svátosti. Krásný obřad je zároveň spojený i s obnovou kněžských slibů.

S obnovou kněžských slibů?

Přesně tak. Právě v tento den totiž Kristus při poslední večeři ustanovil svátost kněžství. Někdy se nás v katedrále sejde 120, někdy 150 kněží z celé diecéze. Když prožíváme společenství kněží, je to obrovská síla.

Co se odehrává na Zelený čtvrtek večer?

Večer si v jednotlivých farnostech věřící připomínají poslední večeři Páně. Většinou někde v boční kapli kostela je připravena Getsemanská zahrada, kde se všichni modlíme. Já osobně mám moc rád závěr modlitby, kdy společně s ministranty jdeme a v naprosté tichosti odhalujeme oltáře, sundáváme z nich plachty a odstraňujeme všechnu výzdobu z presbytáře. Tak jako Kristus zůstal sám, zůstává holý i obětní stůl, který symbolizuje Krista. Je to velmi silné.

Je Zelený čtvrtek klíčovou událostí, při níž Ježíš během modlitby v Getsemanské zahradě může ještě vše zastavit?

Ten večer na sebe Ježíš vzal lidské utrpení. Psychiatři a psychologové říkají, že člověku, který prožívá obrovský stres, mohou v těle popraskat žilky v potních žlázách. Pak se s potem může začít vylučovat i krev. To, že se potil krví, je tedy možné i z lékařského hlediska. Pro mě je ale důležitější jiný okamžik toho večera. Milovaný syn prosí milovaného otce, aby byl zbaven kalichu utrpení, který je před ním, a otec mlčí. Jedná se o sílu nevyslyšené modlitby.

Co to znamená?

Skrze nevyslyšenou modlitbu Ježíš najde sílu a rozhodne se jít cestou, která ho čeká. Mnozí lidé si Boha představují jako automat, do kterého naházejí své modlitby, a Bůh jim splní, co chtějí. Pokud se tak nestane, mají pocit, že není, nebo že Bůh není Bohem, ale takovým hluchým dědečkem, který neslyší.

Jako například?

Například když matka prosí o zdárné složení maturity svého dítěte, které se moc neučilo, a přesto by chtělo, aby zázračně udělalo maturitu na samé jedničky, a nejlépe aby se dostalo na vysokou školu. Pokud to dítko prostě neudělá, tak řekne: Pane Bože, ale já jsem se modlila, a podívej se, jak to dopadlo.

Rozumím, ale co modlitba za uzdravení nemocného člověka, který nakonec zemře?

Když se modlíme za dar zdraví, a on nepřichází, nastává chvíle, kdy se ta naše víra láme. Jestli je to opravdu víra jenom tehdy, když je nám dobře, Pán Bůh nám žehná a dává vše, co chceme, anebo dokážeme zůstat věrni Hospodinu i v bolesti a utrpení. Je velký rozdíl mezi tím uvěřit a zůstat věrný. Například v manželství. Je jednoduché se zamilovat, ale je velmi těžké zůstat věrný manželské lásce celý život přes všechno, co přichází.

K jaké události byste přirovnal Bílou sobotu, kdy se věřící modlí u hrobu Krista?

To ticho, když stojí člověk na hřbitově u hrobu svých blízkých, je strašně silné. Ticho vnímám jako velké znamení pro dnešní svět. V tichu se toho může hodně změnit a hodně narodit v tom našem životě. Žijeme ve smogu informací, ve smogu obrazů, což na nás doléhá. Nemáme čas utvořit si svůj názor ani zamyslet se, co v životě chceme. Myslím si, že velkým poselstvím Bílé soboty je udělat si hodinku času a uvědomit si, kdo jsem nebo kam jdu.

K čemu byste náš život přirovnal?

Slyšel jsem velmi krásnou myšlenku, že v dnešní společnosti žijeme svůj život jako videoklip. Shluk svých zážitků vždy nějak nazveme, například dovolená nebo velikonoční víkend. A protože sbíráme nové zážitky, potřebujeme hlubší a hlubší zážitky, až jsme schopni dát za ně vlastně cokoliv. Bez nich vlastně ten náš život nemá smysl.

Jak život vnímáte vy?

Právě Velikonoce nám ukazují, že náš život je cesta odněkud někam, a že pokud příjmeme svůj život jako životní pouť, tak v té chvíli, na té pouti, má smysl všechno. Nejenom radost, krása, ale i bolest a utrpení.

Utrpení noci se během velikonoční vigilie mění v radost. Co se během ní v kostele odehrává?

V sobotu večer po západu slunce se v některých kostelích slaví už vigilie vzkříšení. My jsme ji přesunuli na půl pátou ráno, připadá mi to takové pravdivější. Mimochodem jsem vděčný a obdivuju všechny, kteří na půl pátou přijdou vigilii vzkříšení prožít.

Co na ní člověka čeká?

Hluboký liturgický prožitek působí na člověka ve všech rovinách. Světlo velikonoční svíce rozráží temnoty kostela, tak jako Kristus rozráží temnotu smrti, temnotu hříchu. Následuje sedm čtení, která nám připomínají dějiny spásy. Je to chvíle, kdy si uděláme čas na Boha, kdy jsme po dvou a půl hodinách doslova „unaveni" Bohem a je nám strašně dobře. V pět hodin ráno se pak do ticha rozezní všechny zvony, že Kristus vstal z mrtvých. Je to moc silný zážitek umocněný křtem dospělých. Jejich křest mi připadá jako zázrak dnešní doby.

V jaké události vidíte vyvrcholení Velikonoc?

Ve vigilii. Ta radost z Ježíšova vzkříšení je tak velká, že potom pokračuje dál slavností vzkříšení v neděli dopoledne. Vzkříšení prožíváme vlastně celý týden. Po celou velikonoční dobu, která trvá 50 dní až do slavnosti Seslání Ducha svatého. Moc se mi líbí, že řecké slovo pro vzkříšení v překladu doslova znamená vzpoura proti danosti. Tím, že vstoupil do lidského života hřích, tak vlastně ta danost je v utrpení a smrti. A Bůh ve své lásce se vzbouřil proti této danosti. Proto se stal člověkem, vzal na sebe to utrpení, bolest a smrt, aby se náš život stal cestou, která má cíl, a tím je vzkříšení. To je velký úžas nad Boží láskou, který prožívám každé Velikonoce. Vzkříšení našeho smrtelného těla, ve které věříme, není tak velký zázrak, jako když skrze Boží lásku vzkřísíme ve svém srdci něco, co je mrtvé.

Jako například?

Ať je to třeba láska, ať je to třeba vztah. Ať je to třeba víra, důvěra vůči někomu nebo vůči sobě. Myslím si, že tohle je daleko větší zázrak, protože tam Bůh potřebuje naši spolupráci, to naše „ano", že chceme vyjít z vězení svého srdce, z toho hrobu svého života, chceme ho zanechat. Chceme opravdu ten život prožít v plnosti. To si myslím, že je v dnešní době hodně důležité.

Jak prožívají Velikonoce vaši přátelé, kteří v Boha nevěří?

Tak jak to pozoruju u svých kamarádů, spolužáků nebo lidi, které znám, a nemají tu svátostnou víru, tak většinou prožívají Velikonoce skrze přírodu. Vyjíždí na hory a uvědomují si krásu přírody, její sílu, která se najednou z té temnoty zimy, chladu začne probouzet a přinášet nový život.