České opozici tehdy sdělil: „Jestli je pan Pelikán přesvědčen, že vláda Petra Nečase strká velké peníze kmotrům a že ministr financí je zloděj, tak by se od takových lidí neměl vůbec nechat jmenovat do funkce. Měl by počkat například na vládu pana Babiše."

Rok se s rokem sešel, Miroslav Kalousek je vůdcem opozice a Roberta Pelikána si Andrej Babiš vzal na své ministerstvo financí. Nemyslím si ovšem, že by si na to „počkal". Nemá to zapotřebí, 
i když na otázku, jak se mu vede, odpověděl: „Vidíte, kancelář mám krásnou." Pochválila jsem mu Masarykův portrét na stěně a pan náměstek se usmál, řka: „Já tu mám jen samé dobré prezidenty." Kromě T. G. M. mu tam visí už jen Václav Havel.

Robert Pelikán, první náměstek ministryně spravedlnosti, poskytl 8. července v Praze rozhovor Deníku.

Váš příchod na ministerstvo spravedlnosti se udál velmi rychle. Dokonce tak, že před první tiskovou konferencí se vás šéfka resortu Helena Válková zeptala, co jste vlastně na ministerstvu financí dělal. Jak se to po odchodu Hany Marvanové celé semlelo?
Semlelo se to tak, že jsem mluvil s panem ministrem Babišem a on mi řekl, abych sem šel. Byl jsem proti, protože jsem měl na ministerstvu financí rozdělanou práci. Asi za čtvrt hodiny jsem 
s překvapením pozoroval, jak souhlasně kývu hlavou.

Chcete říct, že Andrej Babiš má velmi silné přesvědčovací metody?
Pan ministr Babiš má 
v tomto směru nějaké podivné kouzlo.

Je také šéfem hnutí ANO, za něž kandidovala i Helena Válková. Čeká vás politická kariéra 
v ANO?
Nepovažuji se za politického člověka, chápu se jako odborník nebo úředník.

Ony se totiž ihned vyrojily spekulace, že budete jen letním náměstkem, abyste po podzimních volbách o stupínek povýšil. Nešel jste sem s touto ambicí?
Šel jsem sem za okolností již popsaných a svou roli vidím přesně na té židli, na které sedím. Musím říct, že jsem Andreji Babišovi vděčný, protože s výjimkou špatného pocitu z nedodělané práce mi je tato agenda mnohem bližší než ta na financích. Lépe se v ní orientuji.

Zůstaňme tedy u ní. Čím to je, že se tu nahromadilo tolik nedodělků, opožděných zákonů, vyhlášek? Kde se to zadrhlo?
Jeví se mi, že resort spravedlnosti je dlouhodobě zanedbaný, personálně i koncepčně. Druhá věc je, že české právní prostředí se historicky ocitá v přelomové fázi. V roce 1990 jsme museli nastavit nějaké provizorium a nyní nazrála doba pro jeho nahrazení konečnými řešeními.

Robert Pelikán, první náměstek ministryně spravedlnosti, poskytl 8. července v Praze rozhovor Deníku.

Akorát u nás to jaksi nikdy není definitivní. Přijme se průlomová norma – například občanský zákon – a v tu chvíli se začne mluvit o nutnosti její novelizace. Co se nepovedlo?
Nejméně pět let jsem říkal, že přijímaný kodex není dobré řešení, a my ho skutečně budeme muset opravit. Pochopitelně se snažíme z toho vzít ponaučení a věříme, že ostatní koncepční předpisy připravíme lépe.

Takže například u chystaného trestního řádu nebude platit co nejrychleji, ale hlavně kvalitně?
Tak to chápu já. Možná proto, že nejsem politik a nepřemýšlím v horizontu volebních cyklů. Kvůli tomu 
také s nimi obtížně hledám společnou řeč.

Co musíte akutně napravit 
v občanském kodexu, který se týká všech lidí od narození přes sňatky až po úmrtí?
Téměř všechno.

To neříkejte, jde o víc než tři tisíce paragrafů.
Kdybych to měl přirovnat k počítačové terminologii, tak potřebujeme vydat jakousi opravnou novelizaci, verzi 1.1. Tedy nikoliv 2.0. Bude řešit nedodělky v původním textu.

Například odpovědnost za dluhy manželů.
Třeba. Dále problémové nastavení dědického práva, obchodní korporace, svěřenské fondy. Jsou to stovky změn, které působí drobným dojmem, jde o nahrazení jednoho písmene, škrtnutí věty, ale v právu každé slovíčko může změnit výsledek sporu. Tím, že jde o obrovský předpis, bude počet těch změn 
v absolutních číslech také veliký, ale v relativních nikoliv. Nehodláme nadělat víc škody než užitku a měnit budeme jen pasáže, u nichž jsme si jistí. Podle mě by to nemělo přesáhnout pět, maximálně deset procent textu. Budeme na tom přes léto intenzivně dělat a v září by novela mohla jít do vnějšího připomínkového řízení.

Už v dubnu měl jít do vlády zákon o státním zastupitelství, leč termín se neustále odsouvá. Jak jste daleko?
Původní termíny vycházely z představy, že věc je 
v podstatě hotová.

Což byla, návrh připravili lidé kolem Pavla Zemana a Lenky Bradáčové.
Jenže my jsme zjistili, že na ministerstvu samém chyběla kvalitní oponentura. Podle všech pravidel takové normy mají vznikat na ministerstvu a mají být připomínkovány dotčeným subjektem, v tomto případě státním zastupitelstvím. Tady to bylo přesně naopak, i když nutno zdůraznit, že z pokynu ministerstva spravedlnosti. Právě proto, že tady zacházela legislativa na úbytě, přehodil se ten úkol na státní zastupitelství. Zjistili jsme, že nemáme hotový návrh, s nímž bychom mohli předstoupit před národ s pocitem odpovědně vykonané práce. Náprava vyžaduje čas.

Robert Pelikán, první náměstek ministryně spravedlnosti, poskytl 8. července v Praze rozhovor Deníku.

Neplatí náhodou úměra, že čím méně se daří žalobcům obhájit své závěry u soudů – jako v případě Barták či Páleník – a čím více opozice i vlivní advokáti poukazují na to, že se návladní utrhli z řetězu, tím se snižují šance návrhu, který připravili špičkoví státní zástupci?
Nedával bych to do této souvislosti. V aktuálních kauzách rozhodně stojím za státním zastupitelstvím 
a obecně říkám, že žalobci musí mít právo se zmýlit, nebo neprosadit svůj názor u soudu, jinak by ten systém nemohl fungovat. Nesmějí být pranýřováni jenom za to, že soud nevyslyšel jejich argumenty, pokud byla věc pečlivě a dobrověrně připravená.

Když zůstanu u čerstvého rozsudku v kauze Nagyová a vojenské zpravodajství, tak podle vás nelze hovořit o špatně odvedené práci státních zástupců? Podmínka, dva kázeňské přestupky a jedno osvobození není výsledkem, který by opravňoval k pochybám o její kvalitě?
Obžalobu jsem nečetl 
a případ neznám tak detailně, abych mohl říct, zda učinili maximum, ale v tom, co 
o tom vím, nevidím žádný problém. Soud shledal, že se trestný čin stal, a i tam, kde pro mě překvapivě shledal, že se nestal, konstatoval, že byla porušena řada zákonů, což mi nepřipadá jako případ nedůvodného stíhání. Absolutně nechápu, v čem by tam měl být důvod k zneklidnění či kritice.

Čímž říkáte, že v tom není příčina oddalování přípravy zákona o státním zastupitelství.
Ne, i když to tak může vypadat. Pravda je, že návrh byl připravován v dost výjimečné situaci, na niž se dostavila přestřelující reakce, v konečném důsledku až nebezpečná pro dělbu moci ve státě. Když jsme se podívali do zahraničí, zjistili jsme, že tak nezávislé státní zastupitelství, jak tady bylo koncipováno, nikde nemají. Ve společnosti došlo ke katastrofálnímu poklesu nebo spíš ztrátě důvěry v politickou reprezentaci. To je ale strašně nebezpečné, protože politická reprezentace je základem demokratického státu, a když ji zbavíte moci, zbavili jste moci lid. Pochopitelně musíme mít zcela nezávislé soudy, to je jiný pilíř. Státní zastupitelství je ale součástí exekutivy. Politickou odpovědnost za jeho působení nese ministr spravedlnosti, a proto musí mít možnost ovlivňovat výkon jeho činnosti, čímž nechci říct rozhodování v jednotlivých kauzách.

Ministryně Válková ovšem uvedla, že chce vidět i do živých věcí, aby měla přehled.
Dnes tu pravomoc skutečně má a může požadovat informace o konkrétní kauze. Zda ji zachovat, si nejsem jist, spíš bych byl pro její omezení. Nerušil bych ji asi úplně, protože má-li ministr usměrňovat trestní politiku, je logické, aby měl zpětnou vazbu.

Jak to chcete v zákoně zařídit, když návrh směřuje k téměř absolutní nezávislosti, která začíná okamžikem jmenování státního zástupce? Prostoru na usměrňování tam moc nezbývá.
Tak, jak je ten systém vystavěn, nezůstává v podstatě žádný. Z toho návrhu, který máme k dispozici, nám vlastně zůstává pravomoc na nákup papíru a tužek, jinak se ministerstvo může akorát zvenku dívat, co se v soustavě státního zastupitelství děje.

O jaký typ ingerence by tedy mělo jít?
O podstatně silnější. Nemám úplně konkrétní představu, nejsem na to odborník. Je to spíš doména paní ministryně, která je trestní právník. Mohu ale říct, že čím více jdeme do hloubky, tím větší je naše potřeba do toho zasahovat.

Robert Pelikán, první náměstek ministryně spravedlnosti, poskytl 8. července v Praze rozhovor Deníku.

Soudcovská unie vyčítá ministerstvu spravedlnosti, že neřeší tak zásadní věc, jakou jsou detailní pravidla pro výběr soudních funkcionářů, kteří jsou přitom klíčovými postavami v justičním systému. Třeba i proto, že navrhují adepty na budoucí soudce. Zabýváte se tím?
Tím se velice zabýváme. Do dvou let chceme předložit novelu zákona o soudech 
a soudcích. Neobjevujeme úplně Ameriku, jsme hodně blízko pojetí, které tu kdysi prosazoval Otakar Motejl, což je pro mě signál, že jdeme dobrým směrem. Chceme změnit kariérní postup soudců. Nemyslím si, že je správné, aby jejich dráha začínala na okresním soudu v roli samosoudce, nejprve by se měli v senátu dívat, jak to dělají zkušenější kolegové, a teprve pak jít na sólo cestu na první stupeň. Sledujeme i kvalitu soudního rozhodování. My máme alarmující procento vracených nebo měněných věcí na druhém stupni. V civilní oblasti je to přes padesát procent, to už je s jistou nadsázkou horší, než kdybyste si na tom prvním stupni hodili korunou. Stav je 
v tomto ohledu absolutně neuspokojivý a také zatěžující. Pokud lidé vědí, že mají padesátiprocentní šanci na úspěch, tak se všichni automaticky odvolávají proti prvoinstančnímu rozhodnutí. 
S kvalitou je proto nutné něco dělat, systematicky ji sledovat a propojit ji s výběrem soudních funkcionářů. Pokud by se nám podařilo objektivizovat ukazatele kvality soudce, mohli bychom je využít jako kritérium pro výběr vrcholných funkcionářů soudů.

Bývalý předseda Soudcovské unie a čerstvý ústavní soudce Tomáš Lichovník upozorňuje, že před deseti lety nějaký politik označil počet soudců – 3036 – za dostačující a od té doby se toho všichni drží. Jenže zaprvé to číslo se nedodržuje a zadruhé dramaticky narostl počet agend, především těch nesporných, o nichž před lety nebylo ani slechu. To všechno soudce neúměrně zatěžuje, a proto mají méně času na věci komplikované. Uvažujete o tom, že jim práci uberete a třeba úvěrové nebo opatrovnické věci svěříte jiným orgánům typu finančního arbitra či probační a mediační služby?
Statistika říká, že máme poměrně vysoký počet soudců, na sto tisíc obyvatel asi 29, zatímco medián v Evropě je 18. Zároveň ale víme, že nápad věcí třeba ve srovnání s Německem je u nás více než dvojnásobný. Vyplývá z toho, že Němci se z různých důvodů soudí sporadičtěji, proto potřebují méně soudců, kteří mají logicky víc času na jednotlivé případy. Rozklíčovat, proč to tak je, je ovšem hrozně složité. Samozřejmě je tam velké břemeno bagatelních věcí a já nezastírám, že je to jedna z motivací k aktuálnímu snížení náhrad pro advokáty a exekutory. Institucionální věřitelé si snad lépe rozmyslí, jak mají nastavený svůj byznys a jak se bránit vzniku bagatelních pohledávek. Společenská nákladnost získání pár korun je nesouměřitelně vysoká a je otázka, zda si daňoví poplatníci chtějí primárně platit soudce za vymožení několika stovek. Je to obdobné, jako bychom si policii platili místo stíhání vrahů kvůli pachatelům, kteří vybrali kurník. Zvažujeme, nakolik bychom soudům mohli od těchto věcí pomoci a vyčlenit je do separátního úřadu.

Jste příznivcem zakotvení soudcovské samosprávy 
do ústavy?
Na to mám názor, který není mezi soudci nejpopulárnější. Z dlouhodobého hlediska je to nezbytné a správné, ale nejprve nám justice musí ukázat, že se umí sama spravovat. Dítěti také nedovolíte, aby začalo žít svůj samostatný život, pokud neumí hospodařit ani s kapesným. Soudci už dnes mají ne úplně malé pravomoci v oblasti samosprávy a výsledky jsou zatím velice rozpačité.

Asi jim nepomáhají různé otevřené ex post dopisy nebo sporné návrhy na místopředsedy soudů jako u Vrchního soudu v Praze.
Jsou to tyto návrhy, nad nimiž se vznáší řada otazníků, ale také otázka kárné pravomoci. Když justice prokáže, že si umí udělat transparentní výběrové řízení, v němž objektivně vybere toho nejlepšího kandidáta, že rázně zakročí proti černým ovcím ve svých řadách, pak 
s nadšením podpořím, aby jejich samosprávné orgány měly co nejvíc pravomocí 
a aby jim ministerstvo do toho přestalo mluvit úplně 
a staralo se jen o to, aby jim 
u soudů vyměnilo žárovky 
a zatopilo. Dnes taková situace není.

Robert Pelikán, první náměstek ministryně spravedlnosti, poskytl 8. července v Praze rozhovor Deníku.

Když jste nastoupil, plnilo ministerstvo spravedlnosti titulní strany novin, byl odvolán ředitel Vězeňské služby, byli jmenováni lidé bez výběrového řízení, zastaven tendr na elektronické náramky, z legislativního odboru prchali lidé, padali náměstci. V jaké kondici je resort nyní?
V docela dobré. Je tu spousta lidí, které baví jejich práce. Problém je spíš v poddimenzovanosti některých oblastí a v dlouhodobé absenci koncepce. Což se týká zejména legislativy. Mělo se za to, že vše se vyřeší externími pracovními skupinami, které to vymyslí a napíšou. To rozhodně není moje vize, protože pak chybí resortu historická paměť a kontinuální náhled na danou problematiku. Tudíž je tady dost věcí k měnění, ale není to katastrofa. Základ je slušný.

Včetně legislativního odboru?
Ten je skutečně personálně dost oslaben. Teď si kladu za cíl posílit ho a založit v něm perspektivní budoucnost, přeji si, aby přišli mladí lidé z fakult, protože jiné ani k dispozici nemáme. Musí jít 
o kvalitní absolventy s ambicí dělat legislativu celý život. Máme oddělení, která jsou na tom ovšem hůř. Insolvenční má čtyři systemizovaná místa, přičemž tam dělají všechno, od jmenování insolvenčních správců přes jejich kontrolu až po psaní zákonů. Kdyby to nebylo smutné, tak je to až směšné.

Tvoříte s paní ministryní dělný tým?
Zatím určitě. Nemám sebemenší důvod si na spolupráci s ní stěžovat.

JUDr. ROBERT PELIKÁN Ph.D.Robert Pelikán, první náměstek ministryně spravedlnosti, poskytl 8. července v Praze rozhovor Deníku.
Narodil se v Praze v roce 1979.

Vystudoval Právnickou fakultu UK, kde přednáší dodnes. Působil v advokacii.

Letos v červnu se stal prvním náměstkem ministryně spravedlnosti pro legislativu a justici.

Odborně se věnuje především civilnímu a obchodnímu právu.