Jan Palach je velké historické, politické, filozofické i filmařské téma. Jak bylo jeho uchopení v porovnání s jinými, například v Českém století nebo Bohémě, obtížné?

Nejobtížnější, jaké jsem kdy dělal. Je to dramatická figura, která nemá dramatický oblouk. Byl tak mladý a do svého činu prakticky neviditelný, že se jeho postava stavěla strašně těžko. V mých filmech postavy vedou dialogy mezi sebou nebo mezi nimi vznikají situace, během nichž se odhodlají k činu, a pak se něco stane. Palach se ale s nikým o svém rozhodnutí nebavil. Dialog probíhal jen uvnitř jeho nitra.

Čím si vysvětlujete, že dvacetiletý vysokoškolák, který měl krásný vztah s matkou, studentské lásky, přátele, došel k osudovému rozhodnutí o oběti nejvyšší?

Nejdřív budu poetický a mystický. Palachovy Všetaty leží na dohled Litoměřic, kde skončil zbytečně svůj život Karel Hynek Mácha. Hasil dům, který byl neuhasitelný, druhý den šel do práce s vážným zánětem plic, věděl, že musí umřít. Obětoval se v bitvě, která byla prohraná. Vstupuje do vás krajina, příběhy a prostředí, které jsou vám nejbližší, i když si je nepamatujete. Mám velké výhrady k interpretaci člověka jako skládance genů, k této novodobé pohádce o podstatě lidské duše. Věřím tomu, že rozhodující je to, co se stane předtím, než si člověk začne ukládat události do vědomé paměti. Do Palachova příběhu patří přítomnost nedalekých Máchových Litoměřic, ale také Terezína nebo Chlumce nad Cidlinou. Nějakým způsobem to do něj vstoupilo, tím spíš, že měl historii rád a znal ji také z dědečkova vypravování. To je ta mystická část, která je nedoložitelná, Sedláčkovo kouzlení s krajinou. A pak je tu praktická část, která je doložitelná.

Brzká ztráta otce například?

Ano. Palach byl osamocené dítě, měl o sedm let staršího bratra, což už není partnerství. Měl psa Astu, na něhož byl fixovaný. A ten zahynul. Vzápětí umřel jeho tatínek. Musel se dívat na to, jak jeho otci berou cukrárnu, z domu je nevystěhovali, protože maminka vstoupila do komunistické strany. Cukrárna pro malého kluka znamenala permanentní Vánoce, vůni, radost. Evokuje to všechno, jenom ne to, že by táta mohl být zločinec, když prodává pocukrované koblihy a preclíky a jeho oblečení voní moučkovým cukrem a vanilkou. O tomhle chlapovi jiní chlapi, jimž smrdí kožené kabáty a zuby mají, jako by jim je někdo vymlátil kladivem, prohlásí, že je zlý, zavřou cukrárnu a odvezou všechno, co voní. To jsou důležité momenty, odrostlý bratr, s nímž nemůže komunikovat dětským žvatláním, smrt psa a ponížení otce jako pekaře a cukráře, jeho usoužení k smrti, když bylo Janovi čtrnáct let.

Jeho dospívání muselo být také bolestné. Hovoří se o Palachově rozkročení mezi Ježíšem Kristem a Karlem Marxem.

To už je dospělost. Často se zapomíná, že on byl na prvním místě ekonom. Na filozofické fakultě nedostudoval ani jeden semestr a nenajdete ani jeho semestrální práci, protože profesor ji schoval, aby neposkvrnil Palachovu památku spoustou blbostí, které v ní napsal. Na ty naivity měl ovšem ve dvaceti právo. Můj profesor Karel Vachek říká, že každý velký výrok tyčí se z moře blábolů. Palach byl svým založením tulák a básník, byl přecitlivělý, protože jinak by se k takovému činu neodhodlal. Palach věřil Marxovi stejně jako Ježíši Kristovi, protože oba měli pochopení pro chudé a utiskované. I komunisté nepochybně pomohli mnoha poníženým a uraženým, nejenom sobě. Palachovi se to všechno motalo v hlavě, mluvil o tom i se svým přítelem a spolubydlícím na koleji na VŠE Ladislavem Žižkou.

Jemuž také adresoval jeden z dopisů na rozloučenou.

Byť ho předtím celý rok neviděl. Je zajímavé, ale pochopitelné, že se rozhodl svůj vzkaz distribuovat právě přes Žižku. Málo se ví, že spolu podnikali. Krátili skripta a prodávali je legálně a s vědomím autorů za sníženou cenu studentům. Palach je upravoval a Žižka je pak prodával. Tahle banalita zřejmě způsobila, že si na něj Palach vzpomněl a adresoval mu jeden z klíčových dopisů našich dějin.

Pro Palachovo pochopení je důležité i to, že pobýval v Sovětském svazu. Jak to na něj zapůsobilo?

On procestoval půl Ruska, navštívil s kamarády Karakum, Kyzylkum, dokonce se dostali 30 kilometrů od Bajkonuru, kde je zatkli sovětští vojáci. Zažil tam spoustu věcí.

Třeba stávku kvůli nekvalitní stravě.

Nestávkovali, lehce se vzbouřili, dnes bychom řekli, že prudili. Rusové se chovali věcně a Češi nebyli agresivní, byli šťastní, že jsou na druhém konci světa. Rusko je obrovský prostor a každá poetická duše na břehu oceánu pochopí, že jsme jen stopa, kterou příští vlna smaže. To vám dává jakousi melancholii a zároveň odhodlanou sílu. Udělám to, protože když to neudělám, dopadnu stejně, jako kdybych to udělal. To mají jen velké národy, Rusové, Američané, Francouzi. My malí to nemáme, protože když se narodíme, koukáme jen do oken protějšího baráku.

Takže cestovatelská zkušenost v Palachovi rozvibrovala poetickou až melancholickou strunu?

Nepochybně, o tom jsem přesvědčený. Moji povahu, kromě důležitých profesorů a lidí, které jsem v životě potkal, utvořilo to, že jsem s batohem na zádech procestoval půl zeměkoule.

Jak prožíval Pražské jaro?

Jako všichni ostatní mladí lidé. Velkou roli sehrála americká a anglická muzika, holky nosily krátké sukně, žvanivé projevy politiků bylo to poslední, co je tehdy zajímalo. Tomu se v podstatě smáli.

Věřil v socialismus s lidskou tváří?

Sám nevím, co to znamená. Lidskou tvář má každý člověk, i Gottwald ji má, nevypadá jako prase, pes nebo zajíc. Antonín Novotný byl italským tiskem vyhlášený jako nejvíc sexy politik východní Evropy. Co to je politika s lidskou tváří? Palach věděl, že to, v čem žil do té doby, páchne. Věřil, že se ten smrad vyvětrá. Že ze vzduchu zmizí strach a to, že někdo nosí uniformu, nebude znamenat, že je člověkem prvního řádu, ale jen to, že dohlíží na pořádek, na němž se lidé domluvili. Palach ale také spoustu věcí nevěděl. Vnímal druhou polovinu 60. let přes novou filmovou vlnu, ale neviděl, že spousta lidí dál točit nemohla, Vachkovi zastavili film, Zahradníček seděl ve vězení, politické vězně nikdo nepropustil. Přehlížíme, že ve zlatých šedesátých byly pořád plné kriminály jen kvůli tomu, že si někdo něco myslel. Pro mnohé lidi to žádná obleva nebyla. Rehabilitovali jenom komunisty. Režíroval jsem s velkou skepsí k optimismu 60. let. Ale socialismus s lidskou tváří znamenal to, že vzduch nebude páchnout strachem.

Palachova poetická duše musela být zlomená, když bylo jasné, že se větrat nebude. Uvědomily si to miliony dalších Čechoslováků, ale smířily se s tím.

Na to spoléhá každá mocnost, včetně Spojených států, které uplatňují totální koloniální politiku v Latinské Americe. Není většího nenáviděného satana, než jsou právě tam USA. Stejně tak Rusko je satanem Evropy.