Brzo ráno 15. července 1941 zabušili vojáci na dveře bytu Martina a Rebeky Moťovičových. Židovská rodina po generace žila v Chustu na Podkarpatské Rusi, která patřila za první republiky k Československu. Dělník Martin nebyl doma. Pár týdnů před tím ho odvedla do pracovních jednotek maďarská armáda. Maminka otevřela. Vojáci ji a tři její děti vyvlekli před dům, naložili na korbu náklaďáku a odvezli na hranice k Jasini. Než přešla louku za řekou Dněstr, vrhly se na ni hordy polsky mluvících mužů a žen, okradly ji, strhaly z ní šaty, nadávaly do židovských kurev. Rebeku a její tři děti odvlekli do ghetta, kde je chtěli popravit.

Židovské rodiny odváželi na popraviště do nedalekého městečka Kamenec Podolsky. Zde se na konci srpna 1941 odehrála jedna z prvních a největších masových poprav 2. sv. války. Nacistické jednotky Einsatzgruppen tady povraždily během dvou dní asi 23 600 lidí. Rodinu Moťovičovu zachránil řidič vojenského náklaďáku, Rebečin bratranec, který je náhodou v davu vězňů poznal. Varoval je: „Jestli tuto noc neuprchnete, zabijí vás.“ Dal jim kilo kostkového cukr, který ukradl z vojenských zásob. Rodina cukrem uplatila převaděče, v noci na lodičkách přeplula rozvodněný Dněstr a zachránila se.

Tatínek nepožádal o maďarské občanství, neměl čas

Antonín Moťovič se narodil v roce 1927 do židovské rodiny lesního dělníka. Miloval školu. Na chustském gymnáziu exceloval. Vynikající výsledky měl v cizích jazycích, plynně kromě češtiny hovořil německy, maďarsky, rusky a částečně latinsky. Přivydělával si doučováním. Po vídeňské arbitráži v listopadu 1938 oblast, kde většinu tvořili Rusíni, obsadilo Maďarsko.

„Otec z nějakého důvodu nepožádal o maďarské občanství. Bylo mu líto jednoho pracovního dne, který by musel věnovat úřadům. Automaticky občanství dostávali Rusíni, ale ne židé,“ vysvětluje Antonín Moťovič, který si pamatuje 15. červenec 1941, na vyděšenou maminku, když je ráno budila, že se musí okamžitě vystěhovat: „Nařídili nám přejít louku za řekou Dněstrem. Přivezli tam stovky rodin na asi patnácti náklaďácích. Namířili na nás zbraněmi a křičeli, že nás zastřelí, jestli se vrátíme. Ti, co nás přepadli, okradli a zbili, mluvili polsky.“

Rodina se ocitla za hranicemi na území, které okupovalo nacistické Německo. Když se jim podařilo v noci z ghetta utéci, potáceli se neznámou krajinou a hledali pomoc. Za svítání uviděli muže, kteří šli na práce do lesa. Mávali na ně, prosili je o pomoc. Dělníci na ně pokřikovali a odháněli.

Rebeka s dětmi došla do vesnice, kde se o ně postaral hospodář. Dal jim najíst a ukryl je na seníku. Než usnuli, uslyšeli lomoz a hlasy: „Tak kde jsou, kde je máš!“ Dělníci, které ráno potkali, je udali četníkům, kteří kvůli uprchlíkům obcházeli dům po domě. „Nikdy jsem nezažil větší zklamání. Strašně mě to zdrtilo, když nás objevili. Netloukli nás, to ne, ale znovu nás naložili na náklaďák a odvezli za Dněstr do ghetta,“ vypráví pan Moťovič. Jeho maminka se nevzdala. V noci s dětmi z ghetta opět utekla. Tentokrát díky několika trhovcům, kteří je vzali na povozy, se dostali až domů do Chustu. Po týdnech ukrývání u příbuzných se vrátili domů, kde na ně čekal tatínek. Úřady jim vystavily doklady s maďarským občanstvím. Antonín se vrátil ke studiím, bratr nastoupil do učení na automechanika.

Věděli, že v ghettu číhá smrt a stejně šli

Od konce března 1944 začalo na maďarských územích platit nařízení, které nutilo židovské občany nosit žlutou hvězdu, nesměli vykonávat povolání učitele, lékaře či advokáta. Židé byli shromažďováni v ghettech a následně transportováni do Osvětimi. Do konce června 1944 jich z Maďarska deportovali asi 440 000, z nichž tři čtvrtiny se nevrátily.

„V Chustu zřídili ghetto v říjnu 1944 u nádraží u cihelny. My jsme věděli, co to znamená, že nás čeká smrt. Varovali jsme ostatní. Všichni nám dokola říkali, že jdeme jen na práce. Z nepochopitelného důvodu jsme jako ovce šli i my. Neumím si to vysvětlit. Ta beznaděj byla tak moc hluboká. Byli jsme nějakou dobu před transporty chráněni. Bratr opravoval auta gestapu, ale pak jsme do dobytčáků šli i my,“ vypráví Antonín Moťovič, který si pamatuje, že vězně v uzavřených nákladních vagonech uklidňovali nádražáci v Čopu, kde vlak na nějakou chvíli zastavil:

„Říkali nám, abychom se nebáli, že všechno bude dobré. Že Američané se už vylodili a dobývají Německo. Jenomže k čemu nám to bylo. My se mačkali v dobytčácích směrem do Osvětimi.“

V koncentračním táboře ztratil víru v Boha

Selekcí v Osvětimi prošel spolu s tatínkem, maminku a mladší sestru od rodiny dozorci oddělili, bratr se přihlásil jako mechanik, doufal, že ostatním pomůže stejně jako v ghettu. Antonína s tatínkem deportovali do tábora v Mauthausenu. Když jeden spoluvězeň zjistil, že jsou rodinou, varoval je, že je popraví, jestli to dozorci zjistí. Proto se tatínek nechal v táboře zapsat jako Maťovič.

Se synem se potkávali asi jen jednou za čtrnáct dní mezi táborovými baráky nebo při práci. Mluvili spolu málo, aby jejich vztah nikdo nepoznal: „Nevěděl jsem, co u Mengeleho znamenalo doprava nebo doleva. Že jedni jdou na práce, druzí do plynu. Tatínek se to dozvěděl od nějakého vězně. Bál se mi to říct. A jednou se mě v táboře zeptal, jestli si nepamatuji, na jakou stranu šla maminka a sestra. Nepamatoval jsem si to jistě. Ale naléhal jsem na něj, ať mi poví, proč se ptá?! Řekl, že ti, co šli na druhou stranu než my, jsou po smrti. A já jsem mu odpověděl, že jestli je to pravda, že zavraždili maminku a sestřičku, tak není Bůh. Nikdy už jsem do kostela nešel,“ vypráví Antonín Moťovič, který při těžké práci v rakouských Alpách při kopání horských tunelů zhubnul na kost. Poslední dny války a před osvobozením Mauthausenu vážil jen dvacet osm kilo. Jeho tatínek čtyři dny před osvobozením z vysílení přímo při práci zemřel.

PŘEDCHOZÍ
1/2
DALŠÍ