Nemohl na nohy a to mu zachránilo život

Dne 6. května 1945 vjelo do koncentračního tábora Mauthausen několik džípů 41. průzkumné jednotky 11. americké obrněné divize: „Pitomci jak tágo. Udělali kotle guláše. Vězni se najedli a z toho mastného jídla po dlouhém hladovění umírali. Já jsem se k těm kotlům nedostal, jak jsem byl vysílený,“ popisuje Moťovič, kterého odvezli do nemocnice v Linci, kde nabral na váze a za několik týdnů nasedl na dvoře nemocnice do přistavovaného vozu s československou vlajkou a odjel do Prahy.

Pamět národaVyprávění Antonína Moťoviče natočila v Izraeli dokumentaristka Jitka Radkovičová pro projekt Paměť národa. Z této sbírky vznikají dokumenty z cyklu Příběhy 20. století. Desítky redaktorů dokumentující vzpomínky starých lidi s pozoruhodnými životními příběhy mohou svoji práci vykonávat díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Podpořte Paměť národa i Vy. Moc děkujeme a přejeme krásné svátky.

S propustkou z tábora, která mu umožňovala cestovat zadarmo, vyrazil vlakem do Chustu, kde se šťastně shledal s maminkou, sestrou a bratrem. Válku přežili na otrockých pracích v německých továrnách. Starší bratr odešel do Palestiny, kde založil rodinu. Rebeka s dcerou a Antonínem se po tom, co Podkarpatská Rus podle poválečné dohody připadla Sovětskému svazu, rozhodli utéci do Československa, které považovali za svoji vlast. Aby odešli pryč a nezůstávali v SSSR, že jim hrozí další tábory a otrocké práce, je varovali sovětští vojáci.

Rodina, která se vzpamatovávala z války, se vypravila na další putování asi sto kilometrů do Užhorodu. „Repatriační propustky se vydávaly jen tam. Na dvoře nějaké užhorodské školy byl stůl, a za ním seděla nějaká uniformovaná pohraniční komise. Neměli jsme žádné doklady. A už to vypadalo špatně. Všiml si nás, jak tam zdrceni sedíme, nějaký voják. Nenápadně vytáhl z kapsy kabátu účtenku z české čistírny a dal nám ji, ať to s ní zkusíme. Maminka ji ukázala na komandatuře a oni nám na ni vydali doklady. Okamžitě jsme sedli na vlak a odjeli do Teplic,“ vypráví Moťovič.

Rodina se dostala do velikého bytu svého strýce, který obývala početná příbuzenská komuna asi pětadvacet lidí. Většina se vrátila z koncentračních táborů. Osmnáctiletý Antonín tu nenašel klid ke studiu. Za pár dní se vypravil do Prahy a nastoupil na gymnázium, vystudoval medicínu a přijal místo dětského chirurga v pražské nemocnici Na Bulovce.

O kariéře v komunismu rozhodoval původ a loajalita, v Izraeli odbornost

Už při studiu udělal kompromis, na který není pyšný: „Na komisi, která přidělovala koleje a já je nutně potřeboval, neměl jsem kam jít, mi řekli, že musím do komunistické strany. Jinak nedostanu studentský pokoj. Podepsal jsem jim to, ale neplatil jsem příspěvky. Pak po mně chtěli, abych udával, ale to jsem odmítl, že na to nemám buňky.“ Antonína Moťoviče Státní bezpečnost registrovala v seznamu tzv. zájmových osob, což znamená jen to, že o něj stála buď jako o spolupracovníka, nebo se z něj mohla stát nepřátelská pronásledovaná osoba. Moťovič plnil požadavky režimu: dojížděl na vojenská cvičení, zúčastňovat se svazáckých, stranických a podnikových schůzí, byl straníkem.

Po několika letech při jednom večírku, na kterém se opila kádrovačka a svěřila se mu, zjistil, že má v kádrových materiálech škraloup. Nikdy nepovýší, i když patřil mezi nejlepší operatéry, protože má bratra v Izraeli, sestru v USA, a především kvůli židovskému původu: „Postupovali stejně jako nacisté, tvořili seznamy židů. Rozhodovala ne odbornost, ale loajalita k režimu. Řekli jsme si se ženou Aliskou, že tady prostě nezůstaneme. Že musíme odejít tam, kde o nás stojí,“ říká Antonín Moťovič, který v roce 1965 utekl se ženou a dvěma dětmi přes Jugoslávii a Itálii do Izraele, kde založil a dlouhá léta až do důchodu vedl v jedné nemocnici oddělení dětské chirurgie.