Roman Rokos: Doufám, že za vraždu syna dostanou každý nejméně 15 let

Jaký máte pocit z toho, že brzy proběhne soud s vrahy vašeho syna?

Na jednu stranu se bojím, co vše se u soudu dozvím. Ale jsem také smířen s tím, že kvůli Honzíkovi u soudu musím vydržet, jako svědek vypovídat a apelovat na co nejvyšší trest.

V jaký trest doufáte?

Matce Honzíka a jejímu příteli hrozí minimálně 12 let vězení. Doufám, že budou potrestáni alespoň na hranici výjimečného trestu, tedy, že dostanou nejméně 15 let za to, co udělali malému bezmocnému chlapci. Více pro Honzíka udělat nemohu.

Chtěl jste, aby se matka mohla stýkat se synem jenom ve vaší přítomnosti. Tušil jste, co se může stát?

Měl jsem strach a obavy se potvrdily. Honzík byl okresním soudem v Táboře svěřen do mé péče. Stašková krátce po vyřčení tohoto rozsudku 27.5. 2007 po víkendu Honzíka nepřivedla domů a bránila mi v kontaktu s ním. Cestovala s Honzíkem po příbuzných a občas i přespávali v autě. Přitom byla policie varována jejím bratrem, že se děje něco znepokojivého.

Jak to myslíte?

Obrátil se proti ní i její bratr Jirka. Do té doby spolu dobře vycházeli, pomáhali si. Stašková a Grepl po rozsudku, kterým mi byl syn svěřen do péče, přestali pracovat a nechali si Honzíka. Proto jsem 22.7.2007 v Kyn­žvartu na policii v doprovodu bratra Staškové Jiřího Hašlera, varoval, že Stašková s Greplem prodávají z finanční tísně vybavení bytu, nemají zaplacené nájemné a chtějí opustit byt. Stašková před svým bratrem Jiřím dokonce prohlásila, že než by Honzíka vrátila do mé péče, raději sebe i jeho zabije! Ale nikoho to vůbec nevzrušovalo.

O dva dny později při výslechu Staškové policisté problém konzultovali se soudkyní, která měla případ na starosti. Ta mohla okamžitě nařídit, aby mi byl syn předán. Místo toho z policejní služebny mohla Staškovou jít s Honzíkem domů.

To byla osudová chvíle?

Ano. O dva dny později rozprodala zbylé vybavení bytu a zmizela i se synem. Nakonec našli strážníci nedaleko Mostu Honzíka zavražděného a Staškovou s Greplem s ním.

Jak snášíte rok po únosu syna, to, co se stalo?

Snažíme se to s přítelkyní přehlušit prací na úpravách bytu. Ale stejně na něho myslím každý den. V dětském pokojíku má postel a skříň devítiletá Nikolka, dcera přítelkyně, a také tam má postel a skříň i můj Honzík. Tak jsme to s přítelkyní plánovali, když jsme hledali Honzíka. Tak to i zůstane.

Bratrovi Staškové, Jirkovi, který mi pomáhal, se narodilo první dítě, má svých starostí dost, ale zapomenout na to, co se stalo, nemůže ani on.