Vláda rozhodla o dalším výrazném rozvolnění restrikcí. Můžeme zaplnit hlediště divadel, kina, k bazénům chodit bez roušky. Je koronavirová pandemie za námi?
Úplně za námi ještě není. V Latinské Americe epidemie bohužel stále bují. Na druhou stranu v Evropě zůstaly jediné dvě rizikové země, a to Velká Británie a trochu Švédsko. Všude jinde došlo k tak masivnímu poklesu, že třeba Itálie se stává bezpečnou zemí.

Co se tedy s virem stalo?
To je věc, o níž se široce spekuluje. V Evropě nepochybně zabrala intenzivní restriktivní opatření. Teď se ale mluví i o tom, že virus ztrácí schopnost způsobit závažnější onemocnění. Makročísla skutečně potvrzují, že počet případů neustále narůstá, ale počet úmrtí klesá. To je signál, že klinicky už nemá onemocnění takovou sílu jako na počátku.

Znamená to, že virus zmutoval tak, že je méně nebezpečný?
On mutuje kontinuálně, bylo zaznamenáno zhruba třicet změn, avšak žádná nebyla klinicky závažná. Spíše se hovoří o tom, že lehce narůstá jeho virulence, ale to ještě nebylo detailně popsáno. Situace mezi horníky na dole Darkov dokazuje, že se s ním něco stalo a onemocnění je méně vážné. Souvisí si to také s množstvím infekční dávky. Nemoc měla poměrně dramatický průběh u zdravotníků v Itálii a Číně, kteří byli v první fázi exponováni masivnímu vylučování viru, takže řada z nich zemřela.

Nasnadě je otázka, zda může koronavirus zase posílit a stát se smrtelně nebezpečným.
U virů nikdy nelze nic tvrdit s jistotou. Když se podíváme na hrozbu ptačí chřipky, tak tam se vybíjejí velkochovy drůbeže, třeba 120 tisíc kuřat, jenom proto, aby nedocházelo k pasážování. Tím, jak se virus na kuřatech neustále množí, je větší riziko, že nějaká z mutací může být životaschopná, přenese se na člověka a začne se šířit jako ne zcela banální onemocnění. Tady je to něco podobného. Jsme svědky masivní celosvětové pandemie, kdy je postiženo velké množství osob a může se stát, že virus zmutuje. Zatím ale nemáme signály, že by mělo jít o nějakou zásadní proměnu.

Takto probíhalo plošné testování:

Teď máme pocit, že jsme se probudili z tříměsíčního zlého snu do obyčejného rána. Máme se chovat jako v únoru 2020, nebo přece jen jinak?
Jistá drobná obezřetnost by tu ještě měla být, nicméně naprostá většina aktivit se vrací do normálu. Trochu pozor bychom si měli dát na bezprostřední osobní kontakty, ale platí, že momentálně je v populaci viru málo, takže riziko je zanedbatelné. Vidíme, že přibývá kolem třiceti nakažených denně. S vědomím, že se to může změnit, bychom se ale měli některých zásad držet. Měli bychom vytáhnout roušku pokaždé, když nás zasáhne respirační onemocnění a nechceme či nemůžeme zůstat doma. Tím opravdu svoje okolí chráníme.

Když jste sledoval, jak se koronavirus z Číny rozšířil do Itálie, kam směřovaly stovky českých lyžařů, co vám běželo hlavou?
První závažný impulz byl v okamžiku, kdy se virus dostal do Německa, kde nakazil skupinu lidí. Pak se objevil v Itálii a nastal logický problém s tím, že spousta Čechů tam kvůli zaplacenému zájezdu chtěla vyrazit, přestože se jim to rozmlouvalo a nedoporučovalo. My jsme se po jejich návratu dostali do úplně jiné epidemiologické situace, protože případy skokově narostly. V horských lanovkách, kde je na malém prostoru zhruba třicet lidí po dobu patnácti minut, se virus efektivně šířil. Pak jsme museli brzdit, jak se dalo, aby nedošlo k exponenciálnímu vývoji.

Věděl jste začátkem března, že je na obzoru velký malér?
Určitě jsme věděli, že to není jednoduchá věc. Už v Číně, kde masmediální data jsou jiná než ta reálná, to nevypadalo dobře. Avšak skutečným varováním pro Evropu, která 60 let nezažila zásadní ohrožení, byla alarmující situace v Itálii. Ta nákaza sice neměla rozměr potenciálního vyhubení lidstva, ale existovala bezprostřední hrozba, že při zanedbání účinných opatření u nás zemře 10 000 lidí. A my bychom museli žít s vědomím, že jsme je nezachránili, protože jsme nechtěli ohrozit ekonomiku. Dnes někdo poměřuje 320 mrtvých, kteří zemřeli v souvislosti s nemocí covid-19, nikoli přímo na ni, s obrovskými národohospodářskými ztrátami. Ale kdybychom takto uvažovali zpočátku – což si nikdo nepřipustil – bylo by to jinak. Pokud by se restrikce nepřijaly, bylo by obětí mnohem víc. Je to vidět na příkladu Anglie a Švédska, které nechtěly ekonomiku ochromit. A přestože Anglie pak šlápla na brzdu velmi silně, dodnes se s epidemií bezezbytku nevypořádala.

Bylo to ve Švédsku opravdu tak, že politici vsadili na zodpovědnost, sebekázeň občanů, a kromě toho se v zájmu udržení tempa ekonomického růstu rozhodli „obětovat“ starší a nemocné skupiny obyvatelstva?
Pochybuji o tom, že by tam taková úvaha proběhla. Kdyby se to dostalo na veřejnost, politickou reprezentaci by to asi odstavilo. Odpůrci uzavírání ekonomik ale tvrdí, že ve Švédsku by se nic moc nestalo, kdyby se nákaza nedostala do komunit seniorů. Ti byli postiženi nejvíc a hodně jich zemřelo. To je ale velmi diskutabilní věc. Svého času jsem i já uvažoval, zda by nebylo možné seniorskou populaci opouzdřit, aby se nedostala s virem do kontaktu, a zbytek až tolik neřešit. Ono se ale ukazuje, že to není příliš reálná cesta. Hypoteticky by určitě fungovalo, kdybychom na tři týdny celý svět zmrazili a covid bychom tím porazili. Jenže kdyby to uzamknutí kdokoliv porušil, byli bychom zase uprostřed pandemie. Nedovedu si představit, že by celý svět byl takto ukázněný. Musely se hledat jiné cesty.

Bylo těžké přesvědčit politiky, že musíme jít cestou desítek zákazů a omezení?
Kdybychom v tom byli sami, jednoduché by to nebylo. Zavádět restrikce, které tu v podobném rozsahu nebyly snad nikdy, by asi nešlo. Byly tady ale matematické modely, které ukazovaly, co by se mohlo stát, kdyby se virus šířil exponenciálně. A viděli jsme, co se děje v Číně a Itálii. Vláda tedy v prvních pěti týdnech plně respektovala navrhovaná epidemiologická opatření. Pak už byly cítit tlaky na rozvolňování a někdy se přijímala i nelogická nařízení. Zdraví ovšem bylo pořád jednoznačnou prioritou.

Kdy vás napadlo, že důležitým prvkem ve zvládnutí nákazy bude kus látky, kterou doma skoro každý našel, přišil k ní tkaničku a zakryl si nos a ústa?
Znal jsem teoretické studie, že až 80 procent kapének se dá rouškou zachytit. To byl impulz k jejich zavedení. Nařízení na používání jednorázových roušek bylo však naprosto nereálné, protože takový objem bychom do republiky nikdy nedostali. Navíc jejich opakované používání není smysluplné, protože po třech dnech se rozpadnou. Proto jsme spíš polonáhodně než racionální úvahou přešli na textilní roušku. Z nemocnic jsme věděli, že jsou výhodnější, neboť se dají sterilizovat nebo jen vyprat, ale najednou se to spontánně dostalo mezi lidi. Národ se k tomu postavil neuvěřitelně pozitivně a začal šít.

A stali jsme se v tomto punktu celosvětovými lídry, které ostatní státy kopírují?
Je to tak, zájem byl skutečně velký a čas od času se ozve prestižní zahraniční médium, které to chce srovnat s tím, co se děje v Americe, Británii nebo Rusku. Oceňují, že jsme jako brzdu koronaviru zvolili tuto cestu. Naprostá většina zemí posléze přešla na model používání roušek ve vnitřních prostorech, hromadné dopravě. Asi nejhorší moment byl, když Světová zdravotnická organizace řekla, že roušky jsou nesmysl. To v nás byla malá dušička. Těžko bychom se smířili s tím, že jsme nechali nakoupit miliony roušek za miliardy a pak vodili celý národ za nos. Pustili jsme se tedy do odborného souboje s WHO, která svůj výrok nakonec odvolala, postavily se za nás světové vědecké kapacity a začalo se to akceptovat.

Přichází čas, kdy vláda ukončí nařízení o povinném nošení roušek a nechá to na lidech?
Myslím, že se ten moment blíží. Roušky se už odkládají v přírodě i u bazénů. Zatím má rouška význam v tom, že díky ní nemusíme udržovat dvoumetrové odstupy. Je lepší mít plné divadlo, aby se vyplatilo hrát, než roušku nemít a zaplnit hlediště jen částečně. I letecké společnosti, třeba Lufthansa, přistupují k povinným rouškám, aby pasažéři nemuseli sedět ob sedadlo a provoz byl rentabilní. Zůstanou tedy situace, kdy roušky budou nutné, ale jinak to bude na libovůli každého člověka.

Byly momenty, kdy vás národ rád neměl. Například když jste uvedl, že hranice mohou být zavřené dva roky. Co zpětně o tomto výroku soudíte?
Řekl jsem, že to mohou být až dva roky, takže to nebyl ultimativní výrok. Navíc se do toho začala tahat politika, což mi připadalo absurdní. Pořád si ale z epidemiologického hlediska myslím, že to úplně špatné prohlášení nebylo. To, že se teď intenzivně otevírají hranice, je fakt, ale určitě nebude přístupný celý svět. Letošní sezona bude omezená. Jestliže ročně z ČR vycestovalo zhruba pět milionů lidí, troufám si odhadnout, že letos to bude milion. Většina zaoceánských destinací bude obtížně dostupná. Nerad bych předbíhal situaci příštího léta. Raději bych to zhodnotil za rok.

Cizinci z evropských zemí zabarvených oranžově nebo červeně se budou muset prokazovat negativním testem na covid-19 celé léto?
Zatím to tak je, ale zveřejněný semafor není žádným dogmatem, bude docházet k posunům. Určitě bude snaha vymyslet testování tak, aby to lidi co nejméně zatěžovalo, nějaký celoevropský covid pass. Test musí být dostupný a verifikovaný. Jsme v schengenském prostoru a bez koordinace to nepůjde. Hranice se začaly zavírat bez konzultace. Naštěstí to nezpůsobilo zásadní problém, protože to byla lavina a postupně se zavřelo všechno. Kdyby k ní ale nedošlo, bylo by to porušení schengenské smlouvy. Spustilo to zbytečné, byť krátké vášně. Teď bude tlak na společné řešení veliký, protože ekonomické dopady jsou značné a bude zájem nastartovat cestovní průmysl.

Na nedávné konferenci Univerzity Karlovy ve spolupráci s Deníkem přední odborníci probrali covid-19 ze všech myslitelných úhlů. Přesto jsem měla dojem, že o této nemoci víme hrozně málo. Netušíme třeba, proč pasažéři obří výletní lodě, kteří byli několik týdnů pohromadě, onemocněli výběrově. Jak daleko jsme ve zkoumání této nemoci?
To je nesmírně zajímavá věc. Z poznatků z té lodě jsem vycházel, když jsem říkal, že se promoří jen část populace, určitě ne 60 nebo 70 procent. Jsou rodiny, kde to dva lidé dostanou a dva ne, ačkoliv spolu bydlí a jsou v identickém kontaktu. Na zmíněné konferenci mě překvapilo, že i někteří renomovaní vědci uvedli, že koronavirus je ničím nepřekvapil. To já bych si říct netroufl. Mě překvapuje poměrně intenzivně a neustále. Třeba rekonvalescenti, kteří nám dávají plazmu, po nějaké době konvertují a jsou zase covid pozitivní. Některé práce ovšem ukazují, že jsou pozitivní jen polovičně. Virus je u nich detekovatelný, ale není schopný množení a nákazy. Takové lidi asi budeme brát jako neinfekční, protože vylučují jenom fragmenty viru, které nezpůsobují onemocnění.

Současné poznatky tudíž hovoří o tom, že proděláním covid-19 definitivní imunitu nezískáme.
To je další věc. U chřipky víme, že její prodělání zaručuje imunitu na dva roky. Na druhou stranu se prokázalo, že když se proti ní někdo naočkoval v září, v březnu už není úplně chráněn. Proto se začíná očkovat až v prosinci. Jenže tím vzniká problém, neboť v případě koronaviru potřebujeme být chráněni dřív, protože druhá vlna může přijít třeba v září. Zatím nevíme, zda po prodělání covid-19 bude člověk imunní týden, šest měsíců nebo dva roky. Vize o promoření celé společnosti kvůli získání doživotní ochrany tak nemusejí být správné.

Má potom smysl vyvíjet vakcínu, když nevíme, zda by byla účinná?
U většiny virů je to tak, že prodělání nemoci vytváří imunitu, která je lepší než ta uměle navozená očkováním. Jsou ale výjimky jako karcinom děložního čípku, kdy syntetická vakcína je výrazně imunogennější než vlastní onemocnění. Tady se bude vyvíjet vakcína, která bude schopna navodit dlouhodobější protilátky. A vyvíjí se i vakcína, která by měla být účinná proti všem existujícím koronavirům, takže by neřešila drobné změny mezi SARS, MERS a SARS-CoV-2. Slabší stránka nespecifické vakcíny je v tom, že bývá méně imunogenní, ale uvidíme. Je řada kandidátů a soudím, že do konce roku tady bude něco, co bude fungovat.

Ale nemyslíte, že půjde o látku, kterou vyvinou české laboratoře?
To si nemyslím.

Poradil byste rizikovějším skupinám obyvatelstva, aby se očkovaly proti chřipce?
Pokud dojde k souběhu obou onemocnění, je opravdu vhodné očkovat se proti chřipce. Vakcíny nebude moc, pokud vím, získáme jí asi o 20 procent víc, takže místo 800 tisíc dávek dostaneme zhruba milion. Dominantně by se měla použít pro osoby vyššího věku, které jsou chronicky nemocné, a pro zdravotníky. Ne že by zdravotník musel být chráněn z hlediska příslušnosti k profesi, ale bývá častým přenašečem. Když jsme zakázali návštěvy v nemocnicích, byli to právě zdravotníci, kteří nakazili pa-cienty. Proto by měli být očkováni. Jsou země jako USA, kde je to v podstatě povinné.

Pane profesore, jak naložíte s velkou dávkou popularity, kterou jste získal?
Nechci s ní nijak nakládat. Spíš mi to škodí, než prospívá. Řada politiků si myslí, že jsem se vmezeřil do jejich hájemství a chci někam kandidovat. Nekandiduji nikam.

Nehodláte časem tento názor změnit?
V dohledné době určitě ne, ale nevím, co bude za pět let.

Neptám se na to, co bude za pět let, ale na rok 2023, kdy budou prezidentské volby.
Nevím, co bude v roce 2023. Neuvažoval jsem o tom a zatím se na nic nechystám.

Vicepremiér Jan Hamáček míní, že jste se měl stát ministrem zdravotnictví. Dojde na to?
Bohužel se neptáte správné osoby.

Přijal jste ovšem nabídku premiéra Andreje Babiše, abyste se stal vládním zmocněncem pro vědu a výzkum ve zdravotnictví. Proč?
Vědě a výzkumu se věnuji prakticky celý život. V koronavirové krizi přicházely s podněty různé dobrovolnické skupiny místo oficiálních institucí, které měly mít svůj program. Chtěl bych, aby se systém postavil jinak a stát byl schopen zadat, co ho zajímá. My sice máme obecné priority, ale většinou přijdou výzkumníci a řeknou, že chtějí řešit to nebo ono. Chybí však opačný postup, kdy stát řekne, že chce lék na koronavirus, a vyzve vědce, aby přicházeli s projekty na toto téma. To tady prakticky není.

Předpokládám, že nejde jen o covid-19, ale celkovou strategii, například prevenci onkologických onemocnění?
Souhlasím v tomto směru s tzv. oponenty, že koronavirus není jediné onemocnění na světě. Denně umírá spousta lidí na řadu jiných chorob, a na to se musíme soustředit. V kardio- vaskulárních chorobách jsme se výrazně posunuli a začínáme být ve světové špičce. V onkologii nám chybí právě ta prevence. Máme sice výborné preventivní programy, ale nedokážeme do nich populaci dostat, téměř polovina lidí se jich neúčastní. To je zásadní problém. Důležitější než zavádět spoustu drahých a sofistikovaných screeningů je dostat lidi tam, kam je třeba. Efekty mohou být obrovské. Včasná léčba je klíčem k úspěchu.

Jakou roli v těchto vizích hraje péče každého z nás o své zdraví, rozumný životní styl, prevence, posilování imunity?
Za posledních 30 let se to hodně zlepšilo, ale pořád to není ono. Hodně lidí spoléhá na to, že je někdo zachrání. V epidemii to bylo zvláště pikantní, protože řada institucí zaspala a nepřipravovala se vůbec. Pak řekly, že za to může vláda, neboť ta zaspala taky. Když ale někdo provozuje privátní zařízení, měl by se trochu starat sám. A pokud to přenesu do občanské sféry, lidé by si neměli myslet, že je spasí super zdravotní systém. Nespasí. Dominantní tíže a odpovědnost je na každém z nás. Měli bychom se vyvarovat zbytečným rizikům. Už konzumace potravin má zásadní význam. Pokud jsem v rizikové skupině, měl bych pravidelně docházet na depistáž a řídit se pokyny lékařů. Když někdo zemře na kardiovaskulární chorobu v mladším věku než padesát let, je to naprostá zbytečnost.

Z pozice vládního zmocněnce můžete ovlivnit víc než jako náměstek ministra zdravotnictví?
Tato pozice jde napříč obory, mám možnost pracovat s Radou vlády pro výzkum, vývoj a inovace z trochu jiné úrovně. Teď zažíváme příklon k názoru, že zdravotnictví má velký význam, neboť v krizi se osvědčilo. Podporu bude mít zdravotnický výzkum. Mění se také financování různých organizací, jako je ICRC (Mezinárodní centrum klinického výzkumu Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně). Ty tady žily v poměrně slušných podmínkách několik let a bylo jim naznačováno, že doba hojnosti jednou skončí a měly by se začít živit samy. Překvapivě ne každý na tom pracoval a půl roku předtím, než peníze dojdou, začaly řešit, co s nimi bude. To je jedna z prvních věcí, které tady budeme dělat. Ještě na ministerstvu zdravotnictví jsme ustavili komisi, která se půjde podívat na jedno z těch velkých center a začne to řešit. Výsledky tam jsou, ale musíme si říct, zda odpovídají tak velkému balíku peněz. Pokud ne, tok by se měl zredukovat.

Zastáváte názor, že stát by měl peníze ubrat?
To vůbec neříkám. V některých případech by dokonce měl přidat. Ale tam, kde napíšou tři publikace, na něž vyčerpají 50 milionů, nejde o adekvátní výstup.

Vaše působení na Úřadu vlády ČR bude dočasné, protože se chcete vrátit do výzkumu a ke klinickým studiím. Budete teď spolupracovat s nějakými soukromými firmami?
Nyní jde spíš o kombinaci spolupráce akademického sektoru s Úřadem vlády. Zatím to tedy na klinické studie nevidím. S výjimkou studií s koronavirovým vakcínami. Neříkám, že to budu dělat osobně, ale mám zájem, aby se do republiky dostaly. Země, kde se budou vakcíny testovat, budou mít větší šanci je pak dostat.

Kdo je plk. prof. MUDr. ROMAN PRYMULA, CSc., Ph.D.
• Narodil se 4. února 1964 v Pardubicích.
• Medicínu absolvoval na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové a na Vojenském lékařském výzkumném a doškolovacím ústavu JEP v Hradci Králové. Studoval také na Birminghamské univerzitě, kde získal mezinárodní atest v řízení nemocnic. Poté se začal věnovat hygieně a epidemiologii.
• Podílel se na vývoji či studiu vakcín např. proti pneumokoku, rotavirům, spalničkám, příušnicím, zarděnkám nebo lidským papilomavirům. Je autorem několika publikací zaměřených na očkování či management ve zdravotnictví.
• V letech 2002 až 2004 byl rektorem Vojenské lékařské akademie. V letech 2009 až 2016 stál v čele Fakultní nemocnice Hradec Králové.
• Je předsedou České vakcinologické společnosti a členem řady mezinárodních společností věnujících se preventivní medicíně.
• Od března 2017 do května 2020 byl náměstkem ministra zdravotnictví. Ve druhé půli letošního března zastával funkci šéfa Ústředního krizového štábu.
• Od 1. června 2020 je zmocněncem vlády pro vědu a výzkum ve zdravotnictví.