Před dvěma měsíci k nim přibyl rok a půl starý Honzíček, takéRomz dětského domova. „Vlastní dceru jsem měla ještě na konzervatoři, kde jsem prožila studentskou lásku. Manželství ale nevydrželo a já se vdala podruhé. Protože jsem další děti mít nemohla, chtěli jsme být pěstouny někomu, kdo to potřebuje. A to se nám splnilo. Po dvou letech jsme dostali Lukáška a Moničku,“ vypráví bývalá primabalerína Národního divadla moravskoslezského, kterou si veřejnost pamatuje jako Dagmar Mohylovou.

Přestože je tato 43letá žena už babičkou dvouleté holčičky, srší neuvěřitelnou energií. „Mezi dětmi neděláme rozdíly. Vychováváme je jako své vlastní. Monika i Lukášek vědí, že nejsme jejich praví rodiče a že někde žije jejich biologická matka a biologický otec. Nechceme měnit jejich identitu, proto jim normálně říkáme, že jsou cikáni a že se za to nesmějí nikdy stydět. Vysvětlujeme jim, že my jsme bílí a taky se nestydíme za to, že je vychováváme,“ vysvětluje paní Dagmar, která se domnívá, že jednou, až děti vyrostou, budou chtít své pravé rodiče najít a poznat.

Bývalá baletka tvrdí, že byla zvyklá vždycky tvrdě pracovat a nyní svou energii vkládá do výchovy dětí. „Vychovávat děti je také práce,“ tvrdí paní Dagmar, ale zároveň přiznává, že víc dětí už nechce.

„Na to, abychom je dobře vychovali, stačí tři. Je to tak akorát,“ dodává a zdůrazňuje, že všechny děti na světě potřebují mámu a tátu. Toho, že Lukášek a Monika půjdou už v pondělí poprvé do školy, se paní Vyoralová nebojí. „Chodili půl roku do přípravky, byli jsme také u psycholožky na testech, takže si myslím, že školu zvládnou. No, uvidíme,“ uzavírá žena s velkým srdcem.