Psycholožka: Rodiče podávají dětem nebezpečná laxativa, chtějí je mít úspěšné

Když jste byla dítě, určovali vám rodiče, co budete studovat, na jaké budete chodit kroužky? Jestli budete dělat nějaké umění?
Rodiče by určitě i odsouhlasili, že ano, určovali, ale musím říct, že výhodou bylo, že čím jsem byla starší, tím více mi nechávali prostoru. Já jsem byla taky trošku rebel, takže ono jim nic nezbylo.

Podepsalo se to na vás nějak?
Když ten tlak postupně ustoupil, tak spíš v tom, že hodně věcí umím a v řadě případů mi to pomohlo. Lépe se začlenit do různých skupin, uměla jsem hrát na kytaru, uměla jsem zpívat, uměla jsem spoustu sportů, takže jsem mohla jet se spolužáky na lyže nebo trampovat. Myslím si, že mi to nakonec prospělo.

Markéta Švamberk ŠauerováZdroj: se svolením Markéty Švamberk Šauerové

Opakujete stejné chyby jako vaši rodiče? Nutila jste svoje děti k větším výkonům?
V tomto směru určitě chyby neopakuji. Svoje děti jsem se vždycky snažila vést k tomu, že je určitě důležité něčemu se věnovat a mít nějaký zájem, ale nechávala jsem skutečně na jejich volbě, aby si ty zájmové aktivity vybraly. Platilo u nás akorát pravidlo, že každou aktivitu, kterou si oni vyberou, musí minimálně půl roku dochodit. Může se stát, že přijdete do kroužku a dítě vám řekne, že ho to nebaví, že to dělat nechce. Ale po pár schůzkách se to vylepší a pokračuje. Vybavuji si dceru, která chodila na Tai Chi a vůbec ji to nebavilo. Takže po půl roce začala chodit na jiný typ kroužku. A to je hrozně důležité; dovolit, ale zároveň vymezit nějaká ta pravidla.

Ve vzteku dítě nebijte, můžete ztratit jeho důvěru, radí psycholožka Šauerová

Která skupina rodičů má větší sklony děti ovládat a využívat je k dosažení vlastní prestiže. Má na to vliv sociální status, vzdělání, nebo kultura?
Já se setkávám s tím, že rodiče, kteří děti k něčemu nutí, patří do kategorie, kdy nemají dostatečnou sociální pozici a snaží se tu sociální prestiž získat právě přes výkony svých dětí. Naopak mám zkušenost, že rodiče s dobrým postavením a prestiží dávají víc prostoru svým dětem, protože třeba mají nějakou zkušenost a záleží jim na tom, aby jejich děti byly spokojené. Zároveň si ale musíme uvědomit, že pro děti může být rodič s nějakou sociální prestiží do velké míry stresujícím faktorem a limitem, protože si uvědomují, že ten rodič nastavuje nějaká pravidla. Vybírá dovolené nebo aktivity a to dítě může mít pocit, že by mělo jako dostát těm nárokům. I když to ten rodič tak nechce. 

A také to mohou být vlastní nenaplněné cíle, proč rodiče tlačí na své děti.
Bývá to tak velmi často a já se s tím v poradenské praxi setkávám. Přijdou rodiče, kteří z nějakých důvodů museli rezignovat na vlastní cíle ze zdravotních důvodů, z partnerských nebo z nějakých jiných a všechny ty své cíle a sny jakoby včlení do toho dítěte. Médii nedávno proběhl i film o rodičích, kteří naplánují svému synovi každou minutu jeho života. Právě aby maximálně zužitkoval to své dětství. Myslím, že to ukazuje na onu situaci, kdy se snaží prestiž získat přes vlastní děti.

A jak se má ozvat samotné dítě a využít svého práva? Navíc když se rodič chová nadřazeně.
To je strašně složité a málokdy to dobře dopadne, protože to, že se dítě ozve, že mu něco nevyhovuje, slyší rodič konstruktivní a komunikující. Nikoliv rodič dominantní. Takže tam to končí výchovnými zásahy nebo tresty. Vybavuji si situaci z tenisového klubu, kdy se rodič přišel poradit, jak má motivovat syna k zápasům v tenise. Syn každý zápas nebo i před zápasem měl těžké psychosomatické potíže, zvracel. Tehdy jsem se snažila toho tatínka přesvědčit, že chlapec má zájem o šachy. Tatínek to uzavřel slovy: tak já to z něj vymlátím.

Takže pokud děti potřebují hledat pomoc, možná to mohou zkusit přes školu, přes paní učitelku, které důvěřují, přes výchovného poradce. Nebo když je ve školách školní psycholog, ten se může pokusit s rodiči navázat kontakt, hledat nějaké řešení, nastavit trošku mírnější pravidla. Ale ze zkušeností je to opravdu hodně komplikované. Rodiče totiž v tomto okamžiku vnímají dítě jako majetek, jako věc. Nechtějí si do toho nechat mluvit i za cenu zničení těch dětí. A znám i rodiče, kteří se těsně před soutěží nebojí dětem podávat laxativa nebo různé doplňky stravy, aby shodily váhu a dosáhly tak úspěchu v dané váhové kategorii.

Bohumila ČihákováZdroj: DeníkO životě zblízka

Nový díl si můžete poslechnout vždy od pátku na www.denik.cz.

Vaše příběhy, náměty, o čem byste chtěli poslouchat můžete posílat na adresu bohumila.cihakova@denik.cz.

Není to už zahrávání si se zákonem a týráním?
Ano. To již spadá do oblasti týrání, ale je to strašně složitě postižitelné. Je velkým předpokladem, že tlak na výkon může poškodit sebevědomí vzdělaného jedince, který pak může trpět depresí a méněcenností. Stává se to třeba u talentovaných dětí. Právě proto, že jsou talentované a okolí to vidí, tak na ně bývá tlak vyvíjen velmi často, a najednou to dítě začne selhávat. Začne se hledat příčina, jestli tam není třeba porucha učení. A když nedostatečně respektujeme, nasloucháme nebo vnímáme, co se s tím dítětem děje, tak dochází i k takovým situacím, jako jsou vznik klinické deprese, panické úzkosti a sebepoškozování. Nebo tendence k návykovým látkám, ale hrozí také pokusy o sebevraždu.

PODCAST: Lze získat prestiž přes dítě?

Znám rodiče, kteří mají jedináčka a nutí ho několikrát týdně sportovat. Jezdí na závody, chodí na golf, atletiku, dochází na hodiny klavíru, studuje na gymnáziu, doučuje se mimo školu další jazyky. Rodiče říkají, jde v jejich šlépějích.  Myslíte, že když ho to nezničí, že to dokáže jednou ocenit?
Těžko říct. Jsou lidé, kteří nakonec rezignují, ale najdou si v tom tu svojí polohu. Zjistí, že jim to něco dalo, že se jim otevřely možnosti, které by se jim bez toho neotevřely. Zároveň se může ten chlapec těšit na to, až bude dospělý a odejde. Dětství, které prožijeme v úzkosti, možná i v nenáviděných aktivitách, je opravdu hrozně škoda. Nemáme na co hezkého vzpomínat, takže já bych byla moc pro to, kdyby rodiče vytvořili to dětství pestré, možná nabité aktivitami, ale i takovými, které ty děti mají rády. Potom mohou na to své dětství vzpomínat s láskou.

„Rodiče často vnímají dítě jako majetek, jako věc. Nechtějí si do toho nechat mluvit i za cenu zničení těch dětí.“

Jsou rodiny, které to myslí dobře. Nechtějí mít doma flákače nebo závisláka na počítači. Měly by mít poslední slovo v tom, co budou nebo nebudou dělat, děti?
Tady to není o soutěži, kdo by měl mít poslední slovo, ale právě o tom dialogu. A o kompromisu. Rodiče to mnohdy myslí dobře, jejich motivací není možná právě získání té sociální prestiže, ale prevence toho, aby jejich potomek neskončil v nějaké špatné partě nebo nezačal užívat návykové látky, jenomže neodhadnou dobře tu míru. A v podstatě tím svým způsobem vyvolají přesně opak, před kterým to dítě chtěli chránit.

Zajímavé je, když se třeba bavím s olympioniky, jak probíhalo jejich dětství, tak vesměs všichni úspěšní sportovci potvrdili, že dostali volno od rodičů. Kanoista říkal: „Rodiče milovali chodit na zámky, na hrady, ale mě to nebavilo. Nechali mě se plácat v řece.“ A o tom to je, že prostě nastavíme nějaká vzájemná pravidla, kdy tohle je důležitá aktivita společná a tady můžeme udělat ústupek a my tě v tom podpoříme, protože tě to baví. Někdy si stěžujeme na to, že tu současnou generaci nic nebaví, ale možná to není o tom, že je nic nebaví, ale že je baví něco, čemu my nerozumíme nebo nám přijde, že je bavit nemůže, protože to je za hranicí našich možností chápat. Stejně jako ten tatínek tenista nechápe, že dítě by bavily šachy, přišlo mu to ohrožující.

Co dělat, když už ani doporučení a pomoc pedagoga či psychologa rodič nereflektuje a je přesvědčený, že dělá pro své dítě to nejlepší?
To je hodně komplikované. Zvlášť v situaci, kdy je rodič přesvědčen, že dítě je nadanější než nadané, je pro něj vlastně jednodušší, že celou vinu za tu situaci hodí na dítě a pedagoga.

Co se s tím asi dá dělat?
Zkusit pracovat s tím dítětem, zajistit mu bezpečí ve škole, ukazovat mu, že ho máme ve škole rádi, že to, jakého výkonu dosahuje, je pro nás úplně v pořádku. Nevytvářet mu tam ještě více stresové prostředí, což se někdy stává. Mám s tím taky určitou zkušenost, kdy paní učitelka si přilila olej do ohýnku a řekla: „No vidíš, tak si tady nespočítal z pěti příkladů žádný. To nechápu, co si to ta tvoje maminka myslí.“

PODCAST: Proč politika rozděluje rodiny?

Doporučte rodičům, prarodičům, mně, co je nejlepší pro naše děti.
Pro naše děti je nejlepší, když s nimi budeme vést dialog. Když budeme vnímat, co je baví, když jim dáme nabídky, když budeme působit jako příklad. Je hrozně složité vysnít si, aby dítě dělalo něco, ale zároveň mu k tomu nedat ty podmínky a nutit ho, aby dělalo výkon.

Markéta Švamberk ŠauerováZdroj: se svolením Markéty Švamberk ŠauerovéPamatuju si šestiletou holčičku, která chodila na akvabely. Vstávala každý den ve 4 ráno, protože maminka chtěla kdysi dělat akvabely. Kvůli zdraví nemohla. Holčička maminku miluje, mají hezký vztah, ale holčička akvabely nesnáší, bojí se vody, vadí jí ty ostatní holčičky, které s ní na ten kroužek chodí, každé ráno zvrací. Maminka to dává do souvislostí s nějakou stravou, ale přitom, i když jí to vysvětluji, vidí nebo nechce pochopit, že tam ten problém je opravdu toho psychosomatického charakteru. Navíc se i třeba ukáže, že v době, kdy je to dítě nemocné, ráno žádné obtíže nemá.

Tohle je prostě ten problém, kdy si opravdu nechceme připustit, že holt naše dítě nebude ani Naďa Kovanicová, ani Madeleine Albrightová. A může být spokojené úplně z toho, že je třeba psycholožka, nebo kluk, který bude hrát šachy. A pro nás by mělo být cenným zjištěním, že to dítě je šťastné a spokojené.

„Jsou rodiče, kteří se nebojí dětem podávat laxativa nebo různé doplňky stravy, aby těsně před soutěží shodily váhu.“

Když jsem jela dneska do studia, volala mi paní Vlasta. Reagovala na výzvu, že připravuji podcast na téma rozdělené rodiny. Říkala, že ji rodiče adoptovali jako malou a vyprávěla mi, že její vlastní maminka jí výběrem a nároky na školu a hudební umění téměř utýrala. Dnes mluví plynně šesti jazyky, vystudovala dvě vysoké školy najednou, jako dorostenka hrála tenis, chodila na balet, klavír střídala s výukou na klarinet. „Nikdy jsem se nevdala a nemám děti,“ dodala. Bojím se, že bych mohla udělat stejnou chybu, vzít jim to nejdůležitější - a to je štěstí. Je i toto důsledek budování si rodičovské prestiže?
Může to být důsledek budování si rodičovské prestiže, ale tady v tom případě mě napadá, že by bylo fér zaměřit pozornost na to, že šlo o dítě, které někdo adoptoval. Ta maminka to třeba myslela dobře. Chtěla takovému dítěti nabídnout prostě otevřené dveře, vědoma si toho, že řada adoptovaných dětí má třeba horší vstup do života. Tím, že nebyla biologická maminka, sama nevěděla, jak to úplně udělat, protože tam chybí pudová složka. Sama si byla nejistá, kdo ví, jestli ta maminka sama neprošla podobnou zkušeností a na základě té zkušenosti nevolila nějaké výchovné metody. Samozřejmě chápu, že tomu dítěti se prostě nežilo lehce, podle toho, jak to paní Vlasta formuluje. Může tam být ale určitý faktor, který rozhodl o tom, že se v životě nevdala a neměla děti. I to, že vlastně sama byla biologickými rodiči někde odložená.

Markéta Švamberk ŠauerováZdroj: Deník/Bohumila ČihákováDoc. Markéta Švamberk Šauerová vystudovala obor pedagogika-psychologie a obor psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Doktorská studia absolvovala na téže fakultě, v oboru pedagogika. Habilitovala se v roce 2014 v oboru Pedagogika na Trnavské univerzitě v Trnavě.

Již během studií se věnovala využití arteterapie a muzikoterapie při práci s klientem. Při studiu v zahraničí na Freie Universität Berlin se hlouběji zabývala oblastí rozvoje komunikačních dovedností. Dlouhodobě pracovala v Pedagogicko-psychologické poradně Praha 4 a v Pelhřimově. Působila na ZŠ a MŠ Angel na Praze 4 a krátce na GYOA Pelhřimov.

Od roku 2006 působí na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra, od roku 2022 působí rovněž na katedře psychologie Pedagogické fakulty UK.