Právě si připomínáme čtvrtstoletí od velkých povodní na Moravě. Za měsíc to bude dvacet let od chvíle, kdy tehdejší pražský primátor Igor Němec ve chvíli, kdy Prahu zaplavovala tisíciletá voda, tvrdil: „Situace je nadmíru výtečná“. Je výtečná i dnes?
Studie z Británie říkají, že posledních dvacet let je teplých, a tedy i odpar vody je o dost větší, než byl kdykoliv předtím. Očekávají proto, že povodně budou nejen častější, ale až o padesát procent větší. Praha má naštěstí dobrou protipovodňovou ochranu. Bohužel je koncipována z hlediska povodní minulých, ne těch budoucích. Takže nás nemusí ochránit. Je důležité si uvědomit, že i když máme pocit, že je všechno pod kontrolou, nemusí tomu tak být.

Očekáváte tedy, že přijdou další velké povodně?
Ukazuje se, že hodně věcí řídí sluneční cyklus. Je zhruba jedenáctiletý a vidět je třeba na přírůstcích stromů či přírůstcích grónského ledovce. Některá sucha a některé povodně se také odehrávají právě v měřítku jedenáct let. Podle něj je tedy možná rok nebo dva před dalšími povodněmi. To není proroctví, je ale zvýšená pravděpodobnost, že v příštím nebo přespříštím roce může nastat další povodňová situace. Už můžeme klidně zapomenout na zastaralé termíny jako stoletá, pětisetletá voda. Už jsme mimo tuhle míru. V tomto století bych ale očekával ještě tak dvě velké povodně, i když pochopitelně nikdo neví, zda přijdou.

Jsme na takové povodně v Česku připraveni?
Novináři se většinou ptají, čeho se máme bát, to je však chybně položená otázka. My totiž svět kolem nás bereme tak, že je v zásadě bezpečný a jednou za čas přicházejí nějaká rizika. Ale z pohledu Indiánů Navahů je svět naopak nebezpečný a jen občas bývají klidnější období. Kdybychom se tedy měli bát, tak se musíme bát celý život: inflace, koronaviru, sucha, deště… To by byl špatný přístup. Kupříkladu když jsme po předchozích povodních procházeli pražskou zoo s jejím ředitelem Miroslavem Bobkem, shodli jsme se na tom, že spodní část prostě zase bude příště zaplavena. Jediné, co se dá dělat, je dát tam stavby, které záplavu snesou. A vědět, kam odvést zvířata, když stoupne voda.

Udělaly stát nebo města pro ochranu před povodněmi za ta léta dost?
Podle mě to není jenom otázka pro stát nebo města. Lidi mají vlastní rozum, aby si to dokázali spočítat. Je potřeba, aby si spočítali, co si kde kupují. Při povodni na Vltavě stoupla voda o osm až jedenáct metrů. Dobrým měřítkem jsou železniční tratě, které byly stavěny na konci devatenáctého století s pamětí velkých povodní. Navíc přidali metr a koleje zůstaly nad vodou. Pokud se zachováte jako v Ústí nad Labem, kde si postavili krásný moderní most, který má nájezdy těsně nad vodou, tak se nedivte, že bude při první vodě nepo-užitelný, i když ho zrovna nejvíc potřebujete.

Postavit odolné stavby trvá dlouhé roky. Jak se ale připravit na brzký příchod velké vody?
Systém varování v tomto případě nefunguje. Je to totiž stejné varování jako před extrémně silnou bouřkou. Jak víme, někdy se to trefí, a někdy ne. Jenže taková bouřka může přijít jen v malém území třeba pětkrát pět kilometrů, tak přesně to ale lokalizovat nelze. Nějaké přípravy přesto možné jsou. Nenechávejte dříví poblíž potoka, třeba i malého. I ten se může rozvodnit a dříví potom ucpe mostek. Když hrozí velké deště, tak můžete přeparkovat auto na místo, které považujete za bezpečné. Nebo si přes ně hodíte koberec, pokud hrozí, že spadnou čtyřcentimetrové kroupy. Také lze počítat s tím, že vás voda může vyplavit, a nenechávat pěkný nábytek dole  v přízemí, ale dát si ho nahoru do patra.

Povodně ale už nebývají jenom ty velké, na řekách. Zažil jsem velkou vodu v podhůří Lužických hor, kde voda proudila asi deset centimetrů vysokým jednolitým proudem po celé stometrové louce…
Takové vody bývají skutečně nebezpečné. Podobné byly loňské povodně v Německu, které způsobily velké ztráty. Při velké povodni voda stoupá v údolí a postupuje řekou. Také v tomto případě šlo ale  o povodeň, která tekla z kopce. Často pozorujeme lokální bouřky, kdy na malé ploše spadne obrovské množství vody. Ta pak steče do údolí a potůček tam nemá jako obvykle tři litry vody za sekundu, ale má za ni dvacet kubíků. A protože k takové události v daném místě došlo poprvé, nikdo na to není připraven a nedá se to odhadnout. Loni v Německu byly největší lidské ztráty právě na tomto splachu, který šel z kopce, a ne dole na pomalu se zvedající hladině.

Na druhé straně stojí sucha. Dá se jejich rozšiřování nějak zastavit?
Podle nedávné velké globální studie vývoje vlhkosti za uplynulá desetiletí jsou suchá místa již přímo anomálně suchá, a mokrá zase anomálně mokrá. Jsme už mimo měřítka toho, co dosud slova sucho a vlhko znamenala. Pro předcházení suchu je nejdůležitější stav půdy nejenom na polích, ale i v lesích. Historicky lesy stojí v místech, kde byla půda tenká, většinou kousek pod povrchem bývá skála. Proto tam voda rychle projde do podloží. Už koncem minulého století dělali lesníci v Německu pokusy, kolik vody se z jakého typu lesní půdy odpaří. Na mýtinách to z prakticky holé půdy bylo ročně 510 milimetrů, ale tam, kde byla pod stromy dobrá hrabanka, to bylo jen do 100 milimetrů. Dobrý stav půd je to nejlepší, co můžeme z hlediska zachytávání vody udělat.

Vlastní les ale nemá každý, častěji lidé mají zahrady. Jak doporučujete sekat trávu?
Já sám jsem při sekání spíš lenoch, nechávám místa s vysokou trávou. Podobně jako lesníci mívají „toulavou seč“, tak také vezmu motorovou kosu a chodím nepravidelně zahradou. Nemám rád kopřivy, a tak je ničím, ale hlavně udržuji cestičky mezi vyšší travou. Mám ji tedy nízkou i vysokou. Tráva má význam, že se při dešti o ni kapka vody roztříští. Udělá se sprej z malých kapiček, které víří vzduchem do výšky jednoho metru a pomalu si sedají, takže voda stéká mnohem pomaleji a lépe se zachytává. Myslím si proto, že mít nízký trávník je spíš znakem nekulturnosti. Opodstatnění má jen tam, kde po-užíváte část zahrady v létě jako další místnost. Snižuje to možnost výskytu klíšťat.

Když zůstaneme u vody, očekává se, že té pitné bude v blízké budoucnosti stále větší nedostatek. V posledních měsících skokově zdražily pohonné hmoty, energie i potraviny. Nedá se obdobný šok očekávat také u pitné vody?
U potravin zatím žijeme z relativně dobré a laciné sklizně loňského roku. O jejich příští ceně se bude rozhodovat až v září a říjnu po letošní sklizni. A co se týče vody, dobrý život se někdy definuje tak, že máte dostatek jídla, vody a tepla za rozumnou cenu, aspoň v minimálním množství, a že vám to umožňuje se nějakým způsobem dále rozvíjet. Tento názor původně vznikl v osmnáctém století v okruhu svobodných zednářů. Protože tehdy ještě nebyla televize, tak ještě nevěděli, že lidi svého času nevyužijí na seberozvoj, ale aby se na ni dívali.

Jak to tedy s vodou bude?
Zdá se, že převládá názor, že na vodu máme právo. Otázka je ale v jakém množství. Ještě v polovině šedesátých let u nás byla průměrná spotřeba na osobu a den 260 litrů a předpokládalo se, že v roce 2000 to bude pět set litrů jako v Americe. Ale jak voda dříve zdražila, naše průměrná spotřeba klesla na přibližně sto litrů na osobu a den, někde i méně. Co z toho vyplývá? Že kritérium dobrého života z hlediska vody může být mít 50 litrů na osobu a den, jako je tomu třeba v Africe. Tato voda by měla být laciná. Co by bylo třeba do sta litrů, to by mělo být o něco dražší, a co je nad sto litrů, už o hodně dražší. Je to ale trošku cesta do pekel, protože vždycky vznikne nějaký černý trh, nějaké způsoby, jak to obejít, jak to zneužít. Není to dobrý způsob, ale u vody je to poměrně dobře kontrolovatelné.

Vědci v posledním období výrazně přitvrdili svá varování před nepří-znivými klimatickými změnami. Vy jste se velkými obavami z budoucnosti netajil již před několika lety. Jak současný vývoj jejich názorů hodnotíte?
Když jsou lidi rozežraní, žijí v nadbytku a nemyslí na budoucnost, je zapotřebí je varovat. V okamžiku, kdy krize přišla, už nemá cenu přidávat lidem nějakou další emoční zátěž. Lepší je hledat způsoby, jak se z té krize dostat. Takže zatímco jsem byl celý život kritizován za to, že jsem katastrofista, teď začínám být kritizován za to, že nejsem dostatečně velký katastrofista. Ale stojím si za svým. Podívejte se na analýzy dvacet let starých klimatických scénářů z pohledu toho, jak se naplnily. Zjistíte, že tehdy byly považovány za „alarmistické“, ale při pohledu dnešníma očima většinou ani neodhadly míru problému. Byly tedy mírnější než skutečnost, která přišla.

Máme se tedy bát budoucnosti?
V některých regionech České republiky situace není a ani nebude špatná. Je to proto, že jsme tak akorát správně daleko od moře, ale zase ne moc daleko na to, aby sem přece jen nějaká vláha došla. Rámcově si to můžeme představovat tak, že se už padesát let vysušuje středomořská oblast a je mnohem teplejší. Oproti tomu pro sever Německa se už naplňuje scénář očekávající až o patnáct procent víc dešťů a mnohem silnější větry. My jsme někde na rozhraní. Středomořské klima ovlivňuje jižní Moravu, ale přes pohraniční hory sem přece jen občas zase něco přiletí z toho severského klimatu.  V podstatě to můžeme číst jako dobrou zprávu. I když bude hodně velké sucho, u nás by vždy měly být oblasti, kde se urodí obilí. To znamená, že nějaký typ potravinové soběstačnosti by tady měl zůstat zajištěný. V žádném případě ale nemáme důvod být v klidu.

V čem tkví největší nebezpečí?
Nejvíc znepokojivé z hlediska klimatu je pro mě to, že se očekává, že teploty v létě mohou být o pět až osm stupňů Celsia vyšší. To je do-opravdy moc. Při celkovém zvýšení teploty, kdy teď je to 1,1 stupně a v roce 2050 to bude 1,8 stupně, ten roční průměr není tak hrozný. Je to zhruba jako rozdíl mezi Prahou a Budapeští. Ale co je doopravdy varovné, jsou ty letní teploty, i s riziky požárů a dalších nepříznivých věcí. Co se týče vody, hodně záleží na místních zdrojích. Určitě budou místa, kam bude nutné vodu dovážet, aspoň během léta.

Nevidíte šanci tyto vyhlídky zlepšit, kdyby se Evropské unii podařilo uskutečnit její zelené plány, takzvaný Green Deal?
Nápady na Green Deal vznikaly v prostředí velkých bank. Světové ekonomické fórum vydává každý rok velmi užitečné zprávy ke globálním rizikům. Sestavují je investiční bankéři na střední úrovni, tedy lidé, kteří poskytují konkrétním lidem úvěry na konkrétní investice. Bankéři dnes už ale nebudou ochotni půjčovat na nešetrné projekty, protože na vlastní oči viděli, že se jim takové investice nevracejí. Také se proti nim snadno může obrátit veřejné mínění a ty projekty stopnout. V takovém případě by přišli o peníze.

Takže vám ten nápad připadne rozumný?
S odstupem ho přebírá bruselská administrativa. Ze srovnávacích analýz ale vyplývá, že v Bruselu se tím zabývají většinou politologové nebo lidi, kteří vystudovali marketing. Prakticky tam ale nejsou žádní přírodovědci ani technici, kteří by tam ale obzvlášť ve věcech týkajících se energetiky být měli. Takže bych řekl, že tento poměrně pragmatický a celkem rozumný bankovní návrh Brusel povýšil na politiku ideologického ražení, kterou pochopitelně většina lidí odmítla. Nějaký druh Green Dealu tady určitě bude, ať už si to přejeme, nebo ne. Ale otázka je, jak daleko se dojde, když se tento proces zpolitizuje.

Takže se zase vraťme k tomu, co můžeme konkrétně my sami udělat pro zlepšení životního prostředí.
Jedna z věcí, které doopravdy hodně vyčerpávají energie a způsobují emise, je spotřeba jídla. Vyplýtvá se na ně neuvěřitelné množství energie od orby a umělých hnojiv po balení a rozvážení. Takže jedna z nejúčinnějších věcí, které můžete udělat, je kupovat méně jídla. Jenže tohle zase prakticky žádný politik nezdůrazní. Protože psychologicky by to znamenalo říci: „Nekupujte“, a to si nikdo netroufne. Správné je také nelétat, když nemusíte. Kromě Grety Thun-bergové ani tohle neříká prakticky nikdo.

Pomohl by plánovaný přechod k elektromobilitě?
Podle mého názoru je to slepá ulička. Význam má, pokud chcete jezdit po městě a nemít u toho velké emise oxidu dusíku. Upřímně řečeno, zajistí vám to i dobrý spalovací motor s dobrým katalyzátorem. Ale těžké kamiony nemůžou být elektromobilní, protože by sotva uvezly ty svoje baterie, a nic víc k tomu. Podle mě je proto podpora automobilové elektromobility scestná. Naopak je zapotřebí vytvořit lepší a efektivnější síť veřejné dopravy.

Jaké společenské změny se podle vás dají očekávat v blízké budoucnosti?
Už sedmnáct let nad námi létá družice Grace, která je schopna měřit ubývání zásobníků podzemních vod. Ukazuje, že voda systematicky ubývá v oblasti od Egypta po Bangladéš. Dá se očekávat krize v Pákistánu nebo Afghánistánu, kde hlad už začíná postihovat skoro polovinu národa. Zatímco chudí lidé zůstávají doma, protože nemají ani pas, ti bohatší odcházejí. To byli ti pověstní Afričané s dobrými mobily. Často se na ně složí celá rodina, aby jednoho svého člena vyslala dopředu. Tristní situace s potravinami i vodou je i v Egyptě s jeho více než sto miliony obyvatel. Takže pokud k nepokojům dojde třeba tam nebo v západní Africe, Maroku, může být první na ráně západní Evropa.

Čekáte tedy další migrační vlnu?
Poláci dobře vnímají nebezpečí přicházející z Ruska. Migrační nebezpečí chápou i Maďaři. Ti východ Evropy brání už pět set let, od vzniku Osmanské říše. Mnohem méně to ale vnímají Němci. Proto by podle mě jeden z budoucích bezpečnostních scénářů měl počítat s ochranou česko-německé nebo česko-rakouské hranice. Zní to sice jako šílená fantazie, ale je nutné o tom aspoň mluvit, aby se tušilo, co a jak dělat.

Na letní povídání na zahradě bylo těch špatných zpráv až až. Neměl byste na závěr ještě nějaké pozitivnější povzbuzení?
Když jsem mezi lidmi, jasně vnímám, jak roste jejich neklid, agresivita, slovník je čím dál vulgárnější. Na politické scéně atmosféra připomíná tu z doby pozdního Říma, včetně neefektivních institucí. Ale zároveň pozoruji, že na některá kritická místa, třeba v nemocnicích nebo v armádě, se najednou dostávají schopní lidé. Jako by již sami lidi rozeznali, že je ve vzduchu doopravdy průšvih a že je zapotřebí, aby na důležitých místech byli správní lidé. Že už to nebývají jen politické trafiky.

S čím tedy do příštího období vcházíte vy osobně?
Já mám pocit, že jsem se během koronaviru hodně zklidnil a zpozitivněl. To své zklidnění vnímám tak, že jsem se celé roky obával, že přichází nějaké nebezpečí. Teď už si myslím, že konečně přišlo. Podobně jako když začne válka, už se nedá dělat nic jiného než do ní jít bojovat, už je to v podstatě v klidu. Myslím si proto, že nás čeká nějaký přerod, nějaká transformace, nejen české, ale i celé západní společnosti, pravděpodobně globální. Takže pro mě to pozitivní je, že zatímco dřív jsem čekal, že bude něco jako konec světa, teď už vím, že ten konec světa byl. A že jsme na začátku nového pracovního týdne, který nemusí být úplně jednoduchý, ale že to pro nás otevírá zajímavou a podnětnou budoucnost.

Kdo je Václav Cílek

• Narodil se v roce 1955 v Brně.
• Dnes je geologem, spisovatelem a popularizátorem vědy.
• Na základní školu chodil mimo jiné v Tanzanii, kde pracoval jeho otec.
• Vystudoval hornickou průmyslovku v Příbrami a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
• Působil v Geologickém ústavu Akademie věd v Praze.
• Je autorem tří desítek publikací a knih.
• Podílel se na několika naučných seriálech České televize.
• Za svá díla obdržel řadu různých ocenění.