Z jednání interventa by mělo být zjevné, že on stojí na straně života, dotyčnému člověku bychom však měli v zásadě ponechat právo volby. Zasahovat v této situaci násilně je velmi sporné a postup je nutno zvažovat u každého případu individuálně. Alespoň to tvrdí klinický psycholog Lukáš Humpl a opavský psycholog Libor Kundrata, kteří to před dvěma týdny v rámci kurzu určeného dobrovolným hasičům přednášeli v Přibyslavi.

Vše se uskutečnilo pod záštitou projektu Most neboli moderního otevřeného studia. Přestože se v rámci víkendu probírala řada témat, jako například hromadná neštěstí či problematika osobnosti, sebevraždy většinu účastníků zaujaly nejvíce. Naskýtá se otázka, proč se právě dobrovolní hasiči učí, jak zabránit sebevraždě. Odpověď je jednoduchá. Často totiž mohou být v místě kritické události dříve než profesionální jednotky.

Učili nás, jak odvrátit nejhorší

Přestože o sebevraždách slyšíme denně, ani ve snu si nedovedeme představit, že bychom u nich mohli být. A to ani přesto, že tímto způsobem ročně zemře v naší republice mnohem více lidí než u dopravních nehod. Víkendový kurz trávený s hasiči byl opravdu naplňující. Uvědomili jsme si mnohé. Především to, že i my se můžeme stát jedněmi z těch, kteří uvidí smrt jako jediné východisko. Cíl našich školitelů byl zřejmý. Snažit se nás naučit, jak člověku, který se ocitl ve zdánlivě neřešitelné situaci, pomoci, a hlavně jak odvrátit to nejhorší. Tedy správným způsobem docílit toho, aby člověk svůj sebevražedný plán neuskutečnil.

Prvním krokem byla teoretická prezentace, abychom pochopili základ. Vzhledem ke složité problematice bylo nutné, abychom si to vyzkoušeli na vlastní kůži. Byli jsme tedy rozděleni po třech do skupin. Role jednoho byla předstírat člověka, který se pokouší sám sebe zabít, úkolem druhého z nás bylo snažit se odvrátit jej od tohoto úmyslu. Třetí člověk zůstal v roli pozorovatele.

Zabít se můžete vždycky

Stála jsem v pokoji a dívala se na ženu, která předstírala, že se chce oběsit. Přestože jsem věděla, že se jedná o pouhý nácvik, byla jsem nervózní. Klepaly se mi ruce i hlas. Kolegyně vše hrála velmi autenticky, a jakmile jsem ji oslovila, vykřikla: „Co tady děláte? Vypadněte, toto je soukromý byt. Jak jste se sem dostala?“V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Několik vteřin ticha mi připadalo jako věčnost. Pak jsem se představila a navrhla, že bychom si mohly povídat.

Přes počáteční nesouhlas žena po chvíli svolila. S předstíraným provazem na krku začala mluvit o tom, proč se rozhodla zemřít. Po chvíli jsem ženu požádala, aby provaz z krku sundala. Neúspěšně. Až po několika minutách povídání a chvílích ticha zabrala věta: „Pokud se budete chtít zabít, je to na vás. Můžeme si ale zatím povídat. Zabít se můžete přece kdykoli později.“ Žena sundala provaz a sedla si na křeslo. Teprve v tuto chvíli jsem pochopila slova Lukáše Humpla, když vysvětloval, že samotná volba musí být vždy na člověku.

Jaké je hrát sebevraha?

Role se poté převrátily, a tím člověkem, který se chystal vzít si život, jsem byla já. Seděla jsem na křesle s nožem v ruce a přejížděla si žíly. V roli interventa byl kolega Slávek. Po chvíli mě svým uklidňujícím hlasem přiměl k tomu, abych začala vyprávět svůj smyšlený příběh. Umírala jsem a neviděla žádnou naději v léčbě. Po několika minutách mě přesvědčil, že naděje je vždycky, a já odložila nůž. Poté jsme si povídali dál. Člověk, který se však skutečně o sebevraždu pokouší, přemýšlí pravděpodobně úplně jinak. A tak těžko říct, jak by všechno ve skutečnosti dopadlo. Nicméně se vždycky, můžeme pokusit. Pokusit slyšet lidské volání o pomoc. A to i v případě, kdy vše vypadá, že už je člověk definitivně rozhodnutý. Většina těch, kteří se o sebevraždu pokusí, předtím vysílá signály s voláním o pomoc. Jejich okolí je však mnohdy neslyší.