Pátého července 1992 končil mandát prezidenta tehdejší ČSFR (České a Slovenské federativní republiky) Václava Havla. V nové volbě získal Havel dostatek hlasů ve Sněmovně lidu a v české části Sněmovny národů, ale ve slovenské části propadl. Zvolen nebyl ani v druhém kole. Dne 20. července 1992 abdikoval. Tři dny na to se v Bratislavě dohodli představitelé ODS a HZDS na ústavním zániku československé federace.

Pomlčková válka

„Mladší slovenský bratříček vyrostl, chce svou postýlku, a starší český bratr má mu ji dát. Ale jak mladšího bratříčka známe, bude v létě chtít tu postýlku u okna a v zimě tu u pece. Žádnou postýlku, bratře, domeček si měj,“ napsal 3. května 1990 v Literárních novinách spisovatel Ludvík Vaculík, mimo jiné autor legendárního manifestu 2000 slov z roku 1968.

Vaculíkův fejeton reagoval na situaci z určitého mezičasu mezi pádem komunistického zřízení Československa a prvními svobodnými volbami, kdy se objevil první spor mezi českou a slovenskou politickou reprezentací. Tento spor se týkal nové podoby státního znaku a nového názvu republiky, proto se pro něj vžilo označení „Pomlčková válka“.

Zprvu šlo o to, jak z názvu republiky vypustit slovo socialistická a jak zbavit státní znak atributů spojených s komunistickým režimem (pěticípé hvězdy a komunistické podoby symbolu Slovenska), respektive čím je nahradit.

Návrh znaku, který 23. ledna 1990 předložil tehdejšímu Federálnímu shromáždění, bohužel bez předjednání s poslanci a s odborníky, právě prezident Václav Havel, byl heraldicky nepřípustný – procedurálně chybný postup jeho předložení navíc spustil protesty, a zkomplikoval jednání i o názvu státu, v němž se začala řešit otázka pomlčky mezi slovy česko a slovenská. 

„Tím se stalo to, co jsme netušili, že se stane. Totiž, že se otevře problém vztahu našich národů, a ten se promítne do nového státu. Stalo se…“ komentoval to později Havel.

Haluškový zákon

Olej do ohně přilil tehdejší zpravodaj dohodovacího výboru federálního shromáždění Miloš Zeman, který navrhl, aby nový název republiky zněl v češtině Československá federativní republika a ve slovenštině se mohl psát Česko-slovenská federativna republika a navrhl hlasovat o tomto návrhu pouze ve Sněmovně národů. Toto hlasování nakonec proběhlo a název se ústavním zákonem uzákonil.

„To zvedlo Slováky ze židle a poslalo je do ulic. Téměř všechny slovenské strany se postavily proti tomuto rozhodnutí a slovenští poslanci, hlasující ve prospěch tohoto návrhu, byli veřejně pranýřováni. Během protestů se poprvé ozval i návrh na osamostatnění Slovenska. Slovenský boj souvisel se snahou zviditelnit Slovensko. Podle nich výraz ‚československý‘ znamenalo ‚český‘. Slováci tak byli považováni za Čechy. Změnou názvu Slováci doufali, že svět je tak bude vnímat samostatněji,“ uvedl k tomu v práci Ústavní aspekty zániku československé federace Jan Hádek.

Zhruba tuto situaci a následné přijetí kompromisního názvu státu Česká a Slovenská Federativní republika komentoval Vaculíkův fejeton, jenž stylizoval Slováky do pozice mladšího bratra usilujícího v rodině o významnější postavení, což by podle fejetonisty mělo vyústit v to, že si založí vlastní domácnost.

Aby došlo k uklidnění napjatých česko-slovenských vztahů, byl nakonec v prosinci 1990 schválen kompetenční zákon, který získal přezdívku „haluškový“, protože tehdejší předseda Slovenské národní rady František Mikloško prohlašoval, že jestli tento zákon projde, pozve všechny na halušky s brynzou.

Zákon sice vzájemné vztahy dočasně uklidnil, ale nevyřešil otázku, jak má do budoucna vypadat funkční společný stát, protože jen v nebývalé míře přesunul státní kompetence z federální na republikovou úroveň (včetně možnosti vytvářet republikové ozbrojené síly a uzavírat mezinárodní smlouvy). V podstatě tak odstartoval proces pozvolného zániku federálního státu.

Poslední federální volby

V červnu roku 1992 proběhly volby, jejichž favority byly v české části federace ODS s předsedou Václavem Klausem a ve slovenské HZDS (Hnutí za demokratické Slovensko) v čele s Vladimírem Mečiarem. ODS šla do voleb s heslem „Buď funkční federace, nebo pokojné rozdělení Československa na dva samostatné státy“, HZDS žádalo „svrchovanost a mezinárodní subjektivitu pro Slovensko“ – přičemž zastávalo názor, že tento požadavek lze s existencí společného státu sloučit.

Obě strany ve volbách skutečně přesvědčivě zvítězily a středová politická hnutí, jako Občanské hnutí v Česku a Občanská demokratická unie na Slovensku, propadly.

Z politiky tak odešla řada osobností listopadové revoluce, v Česku například předseda Občanského hnutí a ministr zahraničí první polistopadové vlády Jiří Dientsbier, nebo premiér české vlády Petr Pithart (jeho vláda podala začátkem července 1992 demisi). Na Slovensku ukončil svou vrcholnou politickou kariéru již zmíněný František Mikloško nebo tehdejší předseda hnutí Veřejnost proti násilí Fedor Gál.

Předsedou nové (a poslední) federální vlády se ještě stal Jan Stráský z ODS, nicméně bylo patrné, že o dalším směřování osudu Československa budou rozhodovat zejména premiéři nově jmenovaných republikových vlád: Václav Klaus a Vladimír Mečiar.

Osudová jednání 

Na 3. července byla stanovena volba prezidenta federace, kde byl jednoznačným kandidátem české strany Václav Havel (tehdejší ODS prohlašovala, že prezidentem bude buď Havel, nebo nikdo). Na Slovensku ale v té době sympatie neměl, nejsilnější strana HZDS ústy svého předsedy prohlásila, že jeho kandidaturu nepodpoří.

Skutečně pak nebyl v prvním ani ve druhém kole zvolen, což se stalo při volbě prezidenta poprvé v historii Československé republiky. Prohlásil proto, že se nechce stát brzdou historického vývoje ani „dosluhujícím federálním úředníkem“ a 20. července 1992 abdikoval.

V té době už proběhly slavné rozhovory Václava Klause s Vladimírem Mečiarem mezi čtyřma očima v zahradě brněnské vily Tugendhat. Výchozím bodem pro ně se stala předchozí povolební červnová jednání v Praze a v Bratislavě; podle závěrů pražského jednání měly obě republiky od roku 1993 hospodařit „každá za své“, následná bratislavská schůzka pak vedla k tomu, že se zástupci ODS a HZDS přes shodu na programových zásadách federální vlády dohodli na neudržitelnosti federace a kvůli zásadním neshodám ve věci československého státoprávního uspořádání dospěli ke konečnému rozhodnutí o zániku ČSFR.

close Klaus a Mečiar při schůzce na zahradě vily Tugendhat info Zdroj: Jef Kratochvíl zoom_in Klaus a Mečiar při schůzce na zahradě vily Tugendhat

Od té chvíle záleželo jen na tom, jakým způsobem a jakou formou to proběhne.

Schůzka představitelů ODS a HZDS v Bratislavě, k níž došlo právě před 30 lety, pak měla za cíl najít způsob, jak dospět ústavní cestou k zániku federace a k rozdělení federálního majetku. Současně finišovaly práce na samostatné slovenské ústavě, po níž následovala česká. Československý stát se stále rychleji stával minulostí.