Jaroslav Dlouhý se narodil před sto lety v Českém Zawidóvě na Volyni. Pochází ze sedmi dětí. U svého otce se vyučil tesařem. V roce 1939 do kraje napochodovala Rudá armáda, protože toto území podle dohody s Hitlerem zabral Sovětský svaz.

Na jaře 1941 mladíka Dlouhého Sověti zverbovali: „Kasárnu jsem neviděl, byli jsme furt venku, v dešti i zimě,“ stěžuje si Dlouhý, kterého po německém vpádu do SSSR v červnu 1941 odvezli na frontu kdesi na Ukrajině. Tady se Rudoarmějci pokusili postup německých tanků zastavit. Marně.

Zlomil ho hlad

Podle Dlouhého Ukrajinci utíkali z boje: „Furt jsme se stahovali, každý den. Mizeli vojáci. Ukrajinci nasnášeli Rusáky a tak utíkali. K žádnému přímému boji ani nedošlo, to byly jen vzdálené přestřelky,“ popisuje Dlouhý, který během ústupu zaspal v nějaké cihelně:

„Ráno jsem se vzbudil někdy v devět deset hodin. Naši už všichni pryč. A teď tam slyším ‚švergotat‘ německy. Tak jsem tam ještě v úkrytu jeden den do večera schovával, myslel jsem, že se mi podaří v noci přejít zase zpátky k Rusům. Hlady jsem to nemohl vydržet, tak jsem vyšel a vzdal se,“ vypráví Jaroslav Dlouhý.

Němci prý zajatce týrali hlady, dávali jim slupky od brambor posypané otruby, popisuje Dlouhý. Denně zajatci absolvovali několik desítek kilometrů dlouhé pochody, přespávali bez přístřeší v zajateckých táborech. Stávalo se, že z průvodů se některý vězeň utrhl a utíkal k nejbližšímu lesu.

Stříleli po něm jako po lovné zvěři, dokud ho nezastřelili. Dlouhý se odhodlal k útěku, až když ho naložili do otevřených dobytčích vagonů. V noci uškrtili dozorce a za jízdy vyskočili: „Bylo nás asi šest, co jsme utíkali. Jeden z nás si svlíknul podvlíkačky, hodil mu je na krk a bylo to,“ vypráví Dlouhý na nahrávce pro Paměť národa, kterou v roce 2003 pořídil redaktor Lukáš Krákora.

Jaroslav Dlouhý přenocoval ve stodole u statku v polské vesnici Kudelczyn. Ráno vběhl do světnice a poprosil o pomoc. Mladá rodina ho přijala, nabídla mu civilní šaty, jídlo a spaní ve stodole. Zůstal u nich osm měsíců, pomáhal jim na statku i na poli.

Ze sedláka traktoristou či topičem

V roce 1944, kdy se fronta přiblížila a v kraji už opět působili Sověti, se přihlásil k československému armádnímu sboru a podstoupil výcvik automatčíka v Rumunsku. Účastnil se ostrých bojů na Dukle: „Tam jsme bojovali po čtyřech, plazili jsme se do kopců, Němci nahoře ve výhodě, hodně lidí umíralo,“ vypráví Dlouhý, kterého zasáhla kulka do ruky, prošla skrz a nepoškodila kost. Po pár týdnech se vrátil zpět na frontu a jako člen autoroty zažil dobýváním Liptovského Mikuláše.

Po válce hospodařil na svém soukromém statku, který získal jako válečný veterán z Volyně na Žatecku. V roce 1953 už tlak komunistů nevydržel a vstoupit do JZD, kde jezdil s koňmi a později s traktorem. Po odchodu do důchodu v roce 1978 ještě 14 let pracoval jako topič a údržbář na zámku Milešov.

Zaměstnanec jim zapálil mlýn

Rodina Holcova začínala na Volyni třikrát od úplného začátku. Nejdříve jim armáda vyrabovala jejich obchůdek v Českém Straklově, odstěhovali se a začali pěstovat chmel u vesnice Závidov. Přišla ekonomická krize a statek museli prodat. Koupili mlýn ve vesnici České noviny, který jim těsně před druhou světovou válkou z pomsty vypálil jejich ukrajinský zaměstnanec, kterého vyhodili, protože kradl.  Opět začali od nuly.

Josef Holec ovládal účetnictví a tak se stal tajemníkem místního starosty. Když přišli Sověti, vtrhli do kanceláře: „Že prý ze mě udělají poddůstojníka Rudé armády. Proti tomu se nedalo nic namítnout. Vzali mě do pěšího pluku k rotě dělostřelců. Stal jsem se nabíječem děla,“ vypráví pan Holec, kterého poslali do bitvy k vesnici Šepetovka. K ní se už nedostali. Jednotku zastavilo masivní bombardování u Žitomíru.

Zraněný komsomolec prosil o smrt

Brigáda Rudé armády se rozprchla po celém kraji: „Hořeli tam cisterny, vlak vykolejil. My jsme vyskákali ven. Nikdo nevelel, nikdo nevěděl, co má dělat. S jednotkou jsem skončil v kukuřičném poli. Důstojnici sedli na koně a odjeli shánět jídlo po vesnicích, tři dny jsme nejedli. Najednou slyším rachot německých tanků. Naši vojáci polehávali u děl, většina z nich spala. Byly to tři německé stroje, které začaly hned pálit. Vojáci se dali na zběsilý útěk. Já jsem popadl jednoho zraněného a táhl ho na zádech,“ vypráví Josef Holec, který prchajícím nestačil a ztratil se.

„Ten zraněný plakal a prosil, abych ho zastřelil. Byl to komsomolec, mladý komunista a strašně se bál, že když ho Němci dostanou, budou ho mučit. Já jsem si zase v duchu říkal: ‚Kéž by nás Němci zajali, jen když nás nezastřelí!‘,“ vzpomíná Holec, který zraněného dotáhl až do nedalekého lesa k potoku.

V noci se k sobě přitulili, aby se zahřáli. K ránu zraněný zemřel na vykrvácení. Josefa ráno objevil místní sedlák. Mrtvému vzal boty a spolu s Josefem ho pohřbili. U sedláka Holec pracoval týden, a když se ve vesnici objevili vojáci wehrmachtu, dobrovolně se jim vzdal: „Jeden z těch vojáků mluvil česky. Já na něj: ‚Vy jste Čech?!‘ On, že jo, ze Sudet. A co tu dělám?! Všechno jsem mu vylíčil a řekl jsem, že se chci vzdát. Postaral se o mě. Jako zajatec se mnou zacházeli velmi dobře, byl jsem pracovní sila v kuchyni, pak jsem pracoval u Kyjeva v lágru, ze kterého mě dostal další Sudetský Čech sloužící ve Wehrmachtu. Zařídil mi propustku jako armádnímu vozkovi a tak jsem odešel. Tři sta kilometrů jsem se trmácel až domů,“ vypráví Josef Holec.

Blaník zjistil, kdo je ochoten bojovat

V Českých novinách ho vítali samé ženy, děti a staří lidé. Patřil k nemnoha mladým mužům, kteří se vrátili, ostatní zahynuly na frontě, nebo zmizeli v gulazích na Sibiři. Volyňáci se doslechli, že vzniká někde v Buzuluku československá samostatná brigáda:

„Založili jsme odbojovou organizaci Blaník. Nechystali jsme proti Němcům nějaké záškodnické akce, spíše nám šlo o to, zorganizovat se, zjistit, kdo je z české menšiny schopen bojovat,“ popisuje Holec. Když v říjnu 1944 dorazila do kraje československá armáda, vstoupily do ní skoro 12 tisíc Volyňáků – staří sedláci, řemeslníci, i šestnáctileté, sedmnáctileté děti, ženy, které doprovázely své muže a rodiče.

Josef Holec zažil masakry u polských vesnic jako Krosno, Wrocanka a Machnowka. Těžce raněn byl při přechodu hranic u Vyššího Komárniku, střepina ho zasáhla do hlavy. Zázrakem přežil těžkou operaci, byť od té doby mumlal a měl pohybové problémy.

Volyňák skončil na uranu

Po válce získal přednostně jako válečný veterán z Volně obchod se smíšeným zbožím v obci Tvršice. Protože šířil protikomunistické letáky, vyprávěl lidem, co zažil na Ukrajině pod bolševickou správou, byl po roce 1948 na necelé dva roky uvězněn v uranových lágrech jako politický vězeň. Zemřel ve sto letech na jaře 2018.  

Příběhy válečných veteránů, bývalých politických vězňů, disidentů, ale i spolupracovníků StB, komunistů a mnohých dalších dokumentují redaktoři pro sbírku Paměť národa. Nyní obsahuje desetitisíce hodin vyprávění, fotografií, textů a mnoho dalšího. Paměť národa je hojně využívaná nejen v médiích, ale i ve vzdělávání. Vzniká péčí obecně prospěšné společnosti Post Bellum, která se na Vás obrací s prosbou o pomoc. Najděte zajímavé příběhy z vašeho okolí a napište jim. Můžete jejich práci podpořit zde, nebo se staňte členem Klubu přátel Paměti národa.      

MIKULÁŠ KROUPA