Nepočítáme-li prezidenta Klementa Gottwalda, dostal se Rudolf Slánský v komunistické hierarchii až na samotnou špičku. Byl generálním tajemníkem ÚV KSČ a jedním z hlavních organizátorů násilného komunistického převzetí moci.

V roce 1951 se však jeho kariéra začala pomalu hroutit. Koncem léta 1951 byl z funkce generálního tajemníka odvolán. Jako "náplast" obdržel post náměstka předsedy vlády Antonína Zápotockého, ale nemohl si nevšimnout, že už se netěší takové důvěře jako dřív. Když ho Zápotocký pozval na recepci, byl kolem něj divné ticho… Záhy poté, co se s manželkou zvedl k odchodu, vytočil Zápotocký číslo ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy, aby mu sdělil, že Slánský už vyrazil a může být hned po příchodu domů zatčen…

Podle sovětského vzoru

Poté, co v roce 1948 převzali v Československu veškerou moc komunisté, se i zde rozběhly politické procesy po sovětském vzoru, zaměřené na hledání „vnitřního nepřítele“. Ty se brzy obrátily i proti samotným komunistickým funkcionářům. Mělo to několik příčin.

Za prvé šlo o tvrdě vyžadovaný příkaz Moskvy na upevnění jejího mocenského bloku a na to, aby se jí tento blok plně podřídil. Šlo o to, aby se komunističtí vůdci začali bát jednat samostatně, a umožnili tak ve všech sférách ekonomického, politického i společenského života maximální vliv sovětským poradcům.

Dalším důvodem, jenž přispěl konkrétně k sestavení „Slánského spikleneckého centra“, byl Stalinův antisemitismus. Sovětský vůdce Židy osobně nenáviděl, navíc mu vadila politika nově vzniklého státu Izrael, jenž se projevoval stále nezávisleji a bylo patrné, že se komunistickou výspou na Blízkém východě nestane.

Sám rozjel mašinerii

Slánský sám pomohl procesy spustit a osobně žádal nejvyšší tresty – i v případě Milady Horákové. Mašinérie, kterou odbrzdil, se však rozjela proti němu, mimo jiné proto, že mu Stalin zazlíval židovský původ (Slánského rodné jméno znělo Salzmann).

V únoru 1951 „odhalil“ ústřední výbor KSČ spiknutí, jehož se měli účastnit vedoucí špičky komunistické strany. „Rudolf Slánský na schůzi nevystoupil, mlčel. Bylo to snad poprvé, kdy na zasedání ÚV KSČ nezazněl jeho hlas… Neznamenalo jeho mlčení nesouhlas nebo obavy? Věřil, že jde o poslední odhalení, že záležitost končí na této úrovni a v okruhu už obviněných? Nebo si představoval a nevylučoval možnost dalšího vývoje a předvídal jeho směr?“ napsal historik Karel Kaplan ve své knize Kronika komunistického Československa.

Slánského znervózňovalo, že v čele údajného spiknutí je jeho zástupkyně Marie Švermová a funkcionáři, které on sám obsazoval, konkrétně komunistický poslanec Otto Šling.

Sovětům se však Šling a Švermová nezdáli jako dostatečné cíle pro chystaný monstrproces. Slánského jméno se tak začalo v protokolech Státní bezpečnosti objevovat stále častěji jako jméno toho, kdo dával příkazy.

Dopis Velkému metaři

Sovětští poradci potřebovali důkazy o Slánského protistátní činnosti. K tomu posloužil dopis tajemnému „Velkému metaři“, který se v listopadu 1951 dostal do rukou Státní bezpečnosti. Psalo se v něm o možném chystaném procesu proti adresátovi a nabízeném odchodu do zahraničí. Adresátem měl být podle StB právě Slánský.

Autorství dopisu je dodnes nejisté. Podle historika Karla Kaplana byl napsán ve spolupráci československých a sovětských zpravodajských služeb a jeho autorem byl zpravodajec pracující pro Sověty Herbert Kauders, který ho poslal své známé Daniele Kaňkovské.

V polovině 90. let se však historiku Jiřímu Šolcovi přihlásil k autorství dopisu František Ostrý ze zpravodajské organizace československé emigrace se sídlem v západoněmeckém Bensheimu, v jejímž čele stál generál František Moravec. Ostrý si prý všiml toho, že Slánský ztrácí přízeň Moskvy a napadlo ho, že by bylo možné bývalého generálního tajemníka získat.

Operace v každém případě posloužila ke Slánského zatčení. Přispěl k tomu fakt, že dopis měl předat Kaňkovské agent-chodec americké tajné služby Rudolf Nevečeřal, jenž uprchl z Československa v březnu 1951. Jenže už při prvních cestách zpátky se přihlásil československé vojenské kontrarozvědce a stal se dvojitým agentem. Dne 9. listopadu 1951 tak předal všechny přenášené materiály včetně dopisu svému řídícímu orgánu.

Státní bezpečnost psaní nejdřív nezaujalo, velkou pozornost ale vzbudilo u sovětského poradce Konstantina I. Smirnova. Právě jeho aktivita vedla k tomu, že se na dopis soustředila pozornost vyšších důstojníků Státní bezpečnosti, z nichž jeden označil jako Velkého metaře Slánského.

Nevečeřal byl poté instruován, aby předal dopis Kaňkovské a přesvědčil ji, aby ho Slánskému doručila. Kaňkovská se tomu bránila a rozhodla se dopis spálit. Jenže jeho obsah už znali Rusové, kteří informovali Stalina. Ten pak vyslal do Prahy svého pověřence Anastáze Ivanoviče Mikojana, který měl instruovat Gottwalda, aby nechal Slánského sebrat.

Stalin Mikojanovým prostřednictvím  Gottwaldovi pohrozil, že jestli Slánský uteče za hranice, ponese za to československý prezident plnou zodpovědnost. Vyděšený Gottwald se neodvážil vzdorovat a 23. listopadu vydal rozkaz, aby byl Slánský zatčen.

Ježišmarjá…

„Zatýkací četa“ se sešla v kanceláři ministra Kopřivy kolem osmé hodiny večer. Po půlnoci zavolal Zápotocký Kopřivovi tak, jak bylo dohodnuto. Kolem jedné hodiny vstoupil Slánský do haly své vily a chtěl rozsvítit. V tu chvíli mu ve tmě skrytí příslušníci zatýkací čety nasadili pouta.

Překvapený Slánský se udiveně zeptal: „Pánové, co to má znamenat?“

Když nedostal žádnou odpověď, uvědomil si konečně, co se děje. Strachem se mu roztřásly nohy, musel požádat policisty, aby mu dovolili si aspoň na chvíli sednout. Zhrouceně opakoval: „Ježišmarjá“.

Policisté ho zběžně prohledali a hned poté ho odvezli v poutech, se zavázanýma očima a s roubíkem v ústech, do vazební věznice Praha-Ruzyně.

Z druhého nejvýše postaveného muže v Československu se stal vězeň č. 2359/865. Rok na to byl Slánský v procesu, který probíhal od 20. do 27. listopadu 1952, odsouzen k trestu smrti a dne 3. prosince 1952 byl v Pankrácké věznici oběšen.