Abychom byli přesní – on ten spor zcela neutichl ani po těch 70 letech. Důslednější tečku za ním udělal teprve zevrubný průzkum, k němuž došlo až více než 150 let od objevení Rukopisů, na přelomu 60. a 70. let 20. století, kdy je prozkoumal z podnětu spisovatele Miroslava Ivanova Kriminalistický ústav a kdy byl připraven k vydání dvoudílný sborník Rukopisy královédvorský a zelenohorský.

Ústav došel k závěru, že ani nejautentičtěji vyhlížející a nejméně zpochybňovaný rukopis, tedy ten Královédvorský, není pravý, ale že jde o nový text napsaný na starý pergamen, z nějž byl původní text vyškrábán. Na dalších bezmála 50 let se zdálo, že je tím otázka pravosti dokumentů vyřešena.

Jan Roháč z Dubé - výřez z akvarelu Věnceslava Černého Sion
Šla z něj střeva, oběsili ho jako posledního. Jan Roháč z Dubé umíral krutě

Jenže v letech 2017 a 2018 přišel další výzkum, a ten stanovisko kriminalistických specialistů znovu zpochybnil. Použil totiž rentgenové snímkování a na rentgenových fotografiích se žádné spodní vrstvy vyškrábaného písma neukázaly. Dodnes s jistotou nevíme, jak jsou vlastně rukopisy staré. Podle některých indicií by autorem básní, jež jsou v nich obsaženy, mohl být rakovnický písař David Crinitus Nepomucký z Hlavačova, žijící v letech 1531 až 1587.

Titulek článku tak není vlastně přesný. Nedá se jednoznačně prohlásit, že Rukopisy jsou opravdu „hoaxem“, tedy podvodem či mystifikací. Jejich příběh je především příběhem mnohaleté dezinformační války.

Rukopisy se objevují

Všeobecně se uvádí, že Rukopis královédvorský objevil, nebo „objevil“ (pokud ho tam předtím sám ukryl), dne 16. září 1817 Václav Hanka ve věžní kobce děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové.

„Místo ono je sklep v kostelní věži, kde rozličné nářadí kostelní, staré papíry a knihy a všelijaké haraburdí uloženo bylo a mezi ním také několik starých šípů z dob husitských se zachovalo,“ cituje historik Milan Hlavačka v knize Falza a podvody české historie soudní zápis z roku 1859 – kdy se rukopisy opravdu zabýval soud.

Zobrazení Jana Žižky z Trocnova v obrazárně francouzského zámku Château de Beauregard
Mládí Jana Žižky? O oko přišel už v dětství a sloužil jako žoldnéř v tlupě lapků

Rukopis zelenohorský měl být údajně rovněž roku 1817 objeven na zámku Zelená Hora, ovšem veřejnost se o něm dozvěděla až poté, co ho někdo anonymně zaslal nejvyššímu komořímu hraběti Františku Antonínu Kolovratovi. To se ovšem stalo až v roce následujícím, tedy 1818. Anonymní odesílatel uváděl, že jde o dar čerstvě založenému Vlastenskému (pozdějšímu Národnímu) muzeu.

Děkanský kostel sv. Jana Křtitele, ve kterém byl nalezen rukopis královédvorskýDěkanský kostel sv. Jana Křtitele, ve kterém byl nalezen rukopis královédvorskýZdroj: Wikimedia Com., František utnar, Jaroslav Marek, Přehledné dějiny českého a slovenského, volné dílo

A sbíhalo se toho víc. Ještě před objevením Královédvorského rukopisu, v roce 1816, našel jistý Josef Linda, mladý básník a začínající spisovatel, prý středověký rukopis Píseň pod Vyšehradem (zvaný též Píseň vyšehradská), údajně v deskách knihy nájemníků.

A rok po objevení Zelenohorského rukopisu, tedy v roce 1819, přišel zase knihovník univerzitní knihovny Jan V. Zimmermann (přes pozoruhodně znějící přísloví pravděpodobně nebyl se slavným českým velikánem nijak příbuzný) s objevem dalšího středověkého spisu, Písně milostné krále Václava.

Oskar Hekš po vítězství v maratónu v roce 1929, slavný atlet zemřel v Osvětimi.
Maratonec Oskar Hekš se postavil Hitlerovi. Trestem mu byl transport do Osvětimi

V témže roce vyšel Rukopis královédvorský poprvé tiskem a vyvolal senzaci, jež pomohla zpopularizovat i ostatní nalezené památky. Současně však začal v některých českých buditelích hlodat červík pochybností. Jako první začal o pravosti zelenohorského rukopisu a Písně vyšehradské pochybovat Josef Dobrovský, jenž své pochybnosti zveřejnil v roce 1824, brzy se přidali i další.

Dlouhá léta se tyto spory odehrávaly jen v rovině občasné tiskové polemiky, po neúspěšné revoluci v roce 1848 a nastolení Bachova absolutismu se však poměry v zemi změnily. A rakousko-uherská policie pochopila, že Rukopisy nabíjejí českému nacionalismu ostrou literárně-historickou municí, která může mít podobnou razanci, jako měla o Němců píseň o Nibelunzích. A že jejich zpochybnění by mohlo sebrat kulturním nacionalistům českého národa jejich sebevědomí.

K tomu, aby Rukopisy znevěrohodnila, se přitom nerozpakovala používat i podvržených a falešných důkazů. A právě tehdy se boj o Rukopisy proměnil v pozoruhodnou válku dezinformací.

Spisovatel a pravděpodobný falzifikátor Václav HankaSpisovatel a údajný falzifikátor Václav HankaZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Od slavnosti k politickému procesu

V roce 1857 se ve Dvoře Králové konala u příležitosti 40. výročí objevení prvního z Rukopisů národní slavnost s Václavem Hankou jako čestným hostem. Slavnost se podle historika hlavačky obešla bez jakýchkoli výstřelků, problém ale nastal s tím, že ji zaznamenaly pražské německy psané noviny Neue Preussische Zeitung. Autor článku, německý básník Uffo Horn, ji totiž popsal jako ryze nacionalistickou.

Byla to dezinformace, ale pražskému policejnímu řediteli Antonu Päumannovi se hodila. Dostal záminku k tomu, aby ukázal svou říznost a zakročil proti „českému živlu“.

Povodeň v roce 1890 pobořila několik oblouků Karlova mostu
Po požáru divadla přišla další rána. Povodeň smetla Karlův most a zabíjela

V té době se zdál být již spor o pravost Rukopisů utichlý. Na Dobrovského námitky se již téměř zapomnělo, do Masarykova vystoupení proti Rukopisům bylo ještě daleko, a když se o jednom z nich literární historik Julius Fejfalík (moravský Němec) zmínil na své přednášce slovy „předpokládaje jeho pravost“, vyvolal proti sobě bouři odporu, protože v 50. letech 19. století měl utlačený národ potřebu o Rukopisech nepochybovat. Dodávaly mu naději jako milosrdná lež…

A právě proto se policie rozhodla na Rukopisy udeřit. Jako záminku použila podezření, že „ve středu všeho, co souviselo s Rukopisem královédvorským, zelenohorským a i jinými staročeskými texty nalezenými v jejich časové blízkosti, dříve či později usvědčenými jako falza“, se objevuje Václav Hanka, a tam, kde to není on, je to někdo, s kým se osobně zná (což byla mimochodem pravda, protože třeba s Lindou Hanka chodil do společného studentského vlasteneckého kroužku a přátelili se).

Obrazové zpodobnění celého areálu Sanatoria při pohledu jihozápadním směrem. Řada budov dodnes stojí, avšak jsou už mnohem méně vidět přes vzrostlé stromy
Inspiroval Krvavý román, zabýval se okultismem. Jan Šimsa byl fenomén své doby

Toto policejní podezření vyústilo v očerňovací tiskovou kampaň v německém tisku vycházejícím v českých zemích, která cílila jednak na Hanku jako na podvodníka, jednak na pravost Rukopisů jako takových.

Na druhé straně ale vystoupil na obranu jejich autentičnosti hlasitě František Palacký. Původní policejní snaha o zastrašení a ponížení českého nacionalismu tak vyústila v pravý opak. Rozhořel se ostrý národnostní česko-německý konflikt a bylo zřejmé, že věc už se v klidu neurovná.

Hanka, jenž by se asi raději držel stranou, byl v tomto náhlém politickém sporu donucen svým okolím podat na defamační články žalobu a začal soud. 

Rukopisy jsou pravé, řekl soud

Uvážíme-li, jak byly rozdané karty, je výsledek tohoto soudního procesu, k němuž došlo v roce 1859, docela překvapivý. Navzdory zřejmému zájmu rakousko-uherských úřadů, aby Rukopisy a spolu s nimi i Hanka, zůstaly očerněny, totiž soud rozhodl nakonec v jejich prospěch. Jak se zdá, i v době nejtužšího rakousko-uherského absolutismu byly tehdejší soudy zřejmě podstatně nezávislejší než třeba v době reálného socialismu, jehož kultura líčila toto období v co nejčernějších barvách.

Co soudce k jejich rozhodnutí vedlo? Možná to, že úplně všichni svědci, kteří byli nějak přítomni při nálezu Rukopisů, vypovídali v Hankův prospěch a nikdo ani sebeméně nenaznačoval, že by mu okolnosti nálezu byly podezřelé.

Veduta královského města Rakovníka z počátku 17. století
Říkali mu Rakovnická smrt. Jiří Sklenář vážně žil, lidé ho měli za nesmrtelného

Jestli v tom hrálo větší roli jejich nacionální uvědomění a snaha nepoškodit „národní památku“, nebo to, že nález opravdu nebyl sehraný (nezapomínejme, že poslední expertiza pravost Rukopisů úplně nevyloučila), se už asi nedozvíme. Jisté je, že Hanka odešel od soudu jako vítěz.

Mnoho štěstí ani radosti mu to bohužel stejně nepřineslo. Celý proces pro něj znamenal obrovský stres, nepěkně se na něm podepsal, Hanka začal propadat depresím a pouhé dva roky po procesu zemřel. Jistou nespravedlností dějin pak bylo, že třebaže za celý svůj život vytvořil rozsáhlé vědecké i literární dílo, do českého povědomí se výrazněji zapsal jen jako falzifikátor.

Původně šel Václav Hanka do královédvorského kostela pro hroty šípů z doby Husitské…Původně šel Václav Hanka do královédvorského kostela pro hroty šípů z doby husitské…Zdroj: Deník/Petr Vaňous

Masarykův odkaz

Soudním vítězstvím totiž spor o pravost Rukopisů neskončil. Pětadvacet let po Hankově smrti, v březnu roku 1886, proti nim vystoupil Tomáš Garrigue Masaryk. Stal se čelní postavou v boji za prokázání jejich nepravosti, a tím i nejvíce nenáviděnou veřejnou osobností v tehdejší české společnosti (což bylo postavení, v němž se neocitl naposledy – znovu si je zopakoval při nechvalně známé hilsneriádě, kdy se prakticky jako jediný postavil na stranu slabomyslného židovského mládence Leopolda Hilsnera obviněného z rituální vraždy).

Masaryk jako výjimečně silná osobnost tento obrovský tlak ustál, jeho názor na Rukopisy nakonec zvítězil, našlo se hodně indicií, jež jej potvrzovaly i z vědeckého hlediska, a stal se navíc doslova a do písmene příkladem státnické integrity, jež byla důležitá při formování nového státu.

Je trochu paradoxní, že nakonec to s těmi Rukopisy není zase tak úplně jednoznačné a vlastně nevíme s jistotou, zda měl Masaryk pravdu. Respektive spíše to vypadá, že ji neměl. Přímý vědecký důkaz, že je Hanka s Lindou podvrhli, dodnes nemáme. Jednoznačný důkaz o jejich pravosti také ne. Hledat pravdu zkrátka není jednoduché.