„Jakékoli pokusy o demokracii tam vždy byly brzy přerušeny. Dejme tomu, že byla snaha vykročit touto cestou, když skončil bolševický komunismus. Ale dopadlo to moc špatně, protože lidé se přestali bát a jak to tak bývá, jako první se přestávají bát lumpové. Řekne-li se dnes v Rusku, že demokracie, kterou tak propagují na Západě, je to, co u nich zavládlo v 90. letech minulého století, pro běžného Rusa to znamená, že dvakrát přišel o všechny úspory. Jednou v roce 1992 a podruhé o šest let později,“ míní překladatel a interpret slavných ruských písničkářů Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy.

Rusové podle něj vnímají prezidenta Putina jako politika, který jim zajistil elementární sociální jistoty a také zachránil ruské rodinné stříbro před úplným rozebráním.

Ukrajinští vojáci a civilisté v ulicích Kyjeva po útoku ruské armády.
Dva týdny války: Ruský blitzkrieg nevyšel, z popírání se stal na Ukrajině vzdor

Na dotaz, zda lidé, po staletí zvyklí na své cary, gubernátory, dělnické vůdce a generalissimy nepotřebují pevnou ruku diktátora, odpověděl: „Je tam na to společenská objednávka daleko většího počtu lidí, kteří jsou rádi, když někdo velí. Přitom každý ruský člověk bokem pošilhává, jak by se dal využít moment, kdy se pán nedívá. Jde o propojení národní hrdosti a malinkých lidiček.“

Motivy Ukrajinců

Milan Dvořák je přesvědčen, že Ukrajinci víc než po klasické parlamentní demokracii toužili hlavně po samostatnosti. „Na Ukrajině po léta existují myšlenkové, ekonomické a politické elity, které si přejí, aby země byla opravdu jejich, byť mateřským jazykem části z nich je ruština. Chtějí být samostatnou státní jednotkou, což jim Rusko upírá.“ A dočkají se toho? „Jsou věci, které trvají déle než jeden lidský život. V roce 1940 se stalinský Sovětský svaz zmocnil tří pobaltských republik a půl století je měl pod nadvládou. A když po padesáti letech nastala příhodná situace, byly to právě tyto tři země, které šly velmi cíleně za svou samostatností. Rusko vytvořilo tzv. Společenství nezávislých států, ale pobaltské země do něj nikdy nevstoupily. Zrovna tak možná i Ukrajinci budou muset čekat desítky let, než obnoví svou svrchovanost nad východní Ukrajinou a dá-li Bůh i nad Krymem,“ říká muž, jehož hlas denně slýcháme z televizních obrazovek při simultánním tlumočení ruských a amerických politiků.

A jak se dívá na budoucnost válečného konfliktu a který refrén ruské balady si připomněl při sledování současné situace, kdy „v Americe se bourají sochy otrokářů a v Rusku se znovu stavějí Stalinovy“? Dočtete se v pátečním tištěném Deníku.