Před pár týdny poslala k tomuto evropskému soudu další, tentokrát třicetistránkové vysvětlení požadavků majitelů domů.

Když Klára Veselá Samková přišla coby mladá poslankyně někdejšího Federálního shromáždění na svou první schůzi Občanského sdružení majitelů domů, měla na sobě bílou halenku a modrou plisovanou sukni. „Báli se, kdy si uvážu ještě rudý šátek,“ vzpomíná.

Ale pokud vím, vaše angažmá v bytové problematice začalo mnohem dříve. Před rokem 1989…

Ano, poté, co jsem v roce 1986 ukončila pražskou právnickou fakultu, jsem nastoupila na odbor vnitřních věcí na ONV Praha 1, a vyřizovala jsem tam přestupky. Po roce si mě „vytáhli“ na magistrát, do správního oddělení odboru bytového hospodářství. Tam jsem byla dva roky a problematiku bytového práva v socialistickém pojetí jsem poznala opravdu důkladně.

Takže jste zažila vše, co k bytům v socialistickém Československu patřilo: protekci, korupci, prapodivné zacházení s obyčejnými lidmi na úkor vyvolených soudruhů. Mohl si v takovém prostředí člověk zachovat tvář?

Hlavně jsem tam zažila ta odvolání proti „nepřidělení bytu“. Jak se tam všichni oháněli svým kladným vztahem k socialistickému zřízení a Komunistické straně, aktivitami v Brigádách socialistické práce, Svazu československo-sovětského přátelství. Vše, čím se dala prokázat loajalita k režimu, bylo dobré… dokonce i členství v ROH a úspěchy ve sběru starého papíru. Zároveň taky poukazování na to, jak který protisocialistický postburžovazní živel byt dostal a jak je to nespravedlivé…. Často tyto argumenty byly skutečně na zvracení – a ač mi bylo nějakých pětadvacet, byly pro mne nepřijatelné. …

Jak teď sama bydlíte?

Mám byt v osobním vlastnictví, dokonce bez hypotéky, ale přiznávám, že jsem k němu přišla v rámci poměrů… Původně jsem bydlela v obecním bytě v Praze 1, a ten byl v roce 1994 privatizován. No, řekněme to upřímně, byt jsem posléze prodala za dvacetinásobek ceny, kterou jsem za něj obci zaplatila já. Za utržené peníze jsme s manželem koupili další byt, v němž nyní bydlíme. Z té „transakce“ nemám úplně nejlepší pocit, protože ji vnímám jako nezaslouženou výhodu.

Na druhou stranu jste majitelkou nemovitosti, takže aspoň trochu víte, jak se vaši klienti, majitelé domů, vlastně cítí…

Zní to možná podivně, ale pouhé vlastnictví není to, co je nejdůležitější. Nejdůležitější je, jaký vztah k nemovitostem vlastník má. Často si říkám, že by mnozí lidé, usilující o vlastní byt, měli zapřemýšlet, zda by jim za určitých okolností nebylo v nájemním bytě lépe. Já sama usilovně, ale zatím marně přemlouvám manžela, abychom naše vlastní byty prodali osobám, posedlým fenoménem kulatého razítka z katastrálního úřadu, šli do nájemního bytu a za ztržený kapitál z prodeje si pěkně užívali: cestovali, dali dítě na kvalitní studie a vůbec se měli. Jenže ona posedlost „bumážkou“ s potvrzeným vlastnictvím, to je skutečně něco…

V letech 1990 – 1992 jste byla poslankyní Federálního shromáždění, kde jste kromě jiného prosazovala fyzické restituce nemovitostí. Sama restituentka nejste, uznáváte institut nájemního bydlení, pracovala jste na ONV… Kde se to ve vás vzalo, podporovat „historické“ majitele domů a bytů?

Ne, restituentka nejsem, ale druhá větev mé rodiny ano. Můj pradědeček byl tzv. továrníkem ve Dvoře Králové nad Labem. Měl tu přádelnu „prvních českých stálobarevných přízí a bavlnek“. Firma Zlatník – Tlapák. Poté, co předal firmu svému bratrovi, stal se ze zájmu kustodem místního městského muzea, pro které mnoho udělal. Ještě předtím podporoval české umělce i politiky, například po dobu první světové války zásoboval jistou paní Rašínovou bavlnkami, kterými svému muži látala fusekle.

Tento Rašín pak psal s nohama v teple v c.k. rakousko-uherském kriminálu pojednání o tom, jak má vypadat ekonomika nové republiky Československé. Když jsem objevila poválečné dopisy, kterými Alois Rašín pradědečkovi za ty bavlnky děkuje, a ještě prosí o nítě, dost jsem se bavila… A takových příběhů mají majitelé domů ve svých rodinných kronikách stovky, ba tisíce. Majitelé domů jsou nedílnou součástí české historie, zejména té místní – spolkové a obecní. Je nepochybné, že se k této historické roli vrátí, neboť se k ní již vracejí. Vnímám to tak, že majitelé domů jsou významným stabilizačním prvkem české společnosti. Jejich rodinné tradice jsou rozkročené přes stovky let.

Pozoruji v Česku dva pohledy na majitele domů: ten první – řekl bych v jistém smyslu slova romantizující - jste právě popsala. Ale ten druhý je také silný: majitelé domů jsou popisováni jako vyžírky, kteří dostali svůj majetek zpět neoprávněně…

Já vám dám romantizující…! Odkdy je popis historie romantizující? A k vaší poznámce o „neoprávněnosti vrácení majetků“ - to přece nelze přijmout! V každé zemi – i v banánových republikách – je zajištěno dědění. České restituce založily zvláštní restriktivní posloupnost, která zcela neodpovídá dědické linii. Co to znamená: oprávněných lidí k restitucím bylo MÉNĚ, než oprávněných dědiců.

Dobře si pamatuji, jak jsem ve Federálním shromáždění vedla zákopovou válku s všemocným ministrem financí Klausem o každé příbuzenské koleno. Václav Klaus chtěl tehdy namísto restitucí vyplácet pouze finanční odškodné. Byl to boj o to, kdo má restituovat a kdo ne… Akciovky nikoliv, eseróčka nikoliv. Tedy pouze fyzické osoby. Ale nikoli v dědické posloupnosti; praneteře a prasynovci už ne, čímž, jak se posléze ukázalo, spadnul v podstatě celý židovský majetek definitivně státu… Pointa příběhu restitucí je jasná: až na výjimky je možno říci, že restituovali buď přímí vlastníci nebo nejbližší rodinní příbuzní.

Tedy přesně ti konkrétní lidé, kteří utrpěli závažnou škodu. Mnozí rodinní příslušníci nynějších restituentů přežili pracovní komunistické tábory, mnozí z nich byli činní v politice nebo „jen“ občansky angažovaní. Nejsou to žádní vyžírkové. Jsou to lidé, jejichž předci psali české dějiny a stavěli českou a československou ekonomiku na nohy. Když jste mne nařknul z romantismu, vezměme si ságu Vladimíra Neffa „Sňatky z rozumu“. Postavy tam popsané jsou typičtí předkové mých klientů.

Co považujete na tématech, které skrze případy majitelů domů otevíráte, za nejdůležitější z hlediska právního?

Problém obecné spravedlnosti. Právo je totiž tak zvaně veřejný statek, který nelze rozdělit tak, že vůči někomu platí a vůči někomu neplatí. V okamžiku, kdy zákon neplatí vůči některému členu společnosti, neplatí vůči NIKOMU. To je ovšem princip, který marně vysvětluji zejména těm, kteří mi vyčítají, že „obhajuji Cikány“. Neobhajuji Romy proto, že jsou Romové, ale proto, že je porušen právní princip, což bezprostředně ohrožuje celou společnost. Na ty silnější členy společnosti pochopitelně dojde až později, protože mají možnost déle odolávat tlakům a křivdám, ale nakonec stejně podlehnou. Miliardáři nakonec dopadnou stejně jako Romové, o jejichž věci bylo rozhodnuto nesprávně: budou taky protiprávně poškozeni.

Ruku na srdce: když ve Štrasburku hájíte majitele domů, jde vám princip, anebo o zpětné odškodnění? Anebo to nelze oddělit?

Lze to oddělit velmi dobře. Na podzim 2006 jsem já sama i vedení OSMD absolvovali řadu jednání zejména s ministrem pro místní rozvoj a jeho náměstky a naše stanovisko bylo jasné: zrušte regulaci nájemného a my budeme vyvíjet veškerý tlak na to, aby naši členové nepožadovali náhrady škod a úhradu nemateriálové újmy.

Naprostá většina členů OSMD jsou staří lidé, kterým buď jim samotným a jejich rodinám komunistický režim velmi ublížil.Tito lidé cítili přirozenou loajalitu k vládám, které přišly k moci po roce 1989 a soudit se se státem jim bylo v mnohém směru žinantní. Vláda a jednotliví ministři však nebyli schopni vůbec zaručit, že ke skutečné deregulaci dojde.

Pod tlakem naší stížnosti byl sice přijat zákon č. 107/2006 Sb. o jednostranném navyšování nájemného, ale i dnes, po třech letech, je zřejmé, že okolo 6.000 obcí a měst má stále uměle regulované nájemné pod náklady prosté reprodukce – tedy, řečeno lidsky, majitelé musí provoz svých domů na regulované nájemníky dotovat. I v Praze a dalších velkých městech doposud nedošlo k vyrovnání regulovaného a deregulovaného nájemného a deformovaný trh přetrvává. Za těchto okolností jsou členové OSMD v podstatě vháněni vládou do stále fundamentalističtějších pozic.

Chcete říct, že by se celé OSMD shodlo na tom, že nebude požadovat náhradu škod výměnou za deregulaci?

Před pár lety to určitě platilo. Dnes se obávám, že bych s podobným návrhem nemusela uspět. Před těmi několika lety, když jsme stížnost podali, by se určitě našla část osob, která by šla až do „hrdel a statků“, ale s těmi by se – v případě existence obecné dohody a narovnání – Štrasburk vypořádal; myslím, že by toto vypořádání nebylo pro ně až tak příznivé. Ale dnes to už neplatí.

Potíž je v tom, že poslední legislativní vývoj ukázal, že vláda nemůže majitelům zaručit vůbec nic. Politici sami nejsou ochotni nést osobní odpovědnost i přesto, že již bylo vydáno 35 nálezů Ústavního soudu ve prospěch majitelů domů. Je tedy zřejmé, že požadování náhrady škody v plném rozsahu je jediným nástrojem, který může vést ke změně poměrů.

Ano, ale pak je zde argument vlád: kdybychom měli zaplatit to, co OSMD požaduje, stát by se položil. Ten strach z odškodnění spíš politiky uzavírá, než že by je nutil k oné změně poměrů…

Otázka regulace a deregulace nájemného je především - a mám chuť říci výlučně – politickou záležitostí. OSMD má v současné době asi 7000 členů, kteří jsou spíše aktivní a jejich počet stále narůstá. Jsou rozprostřeni po celé republice a mají poměrně dobře zorganizovanou podpůrnou síť. Navíc je každý z těchto lidí více méně ekonomicky nezávislý. Majetek členů OSMD sice není v disponibilním stavu, neboť je vázán na nemovitostmi, ale jde o stovky miliard, získaných naprosto nezávisle na rozhodnutích státu.

Pokud by majitelé domů dostali možnost vybírat reálné nájemné, zíkají do rukou finanční prostředky obrovského objemu. Ty jim mohou zajistit nevídanou politickou sílu. Nahlas se to nikdy nikde neřeklo, ale takovéto uskupení, sestávající z ekonomicky nezávislých a ideově zcela jednoznačně orientovaných osob, představuje sílu, která může směle konkurovat kterékoliv politické straně – vždyť i naše největší politické strany mají členské základny okolo 20 000 členů.

Myslím si, že se obě největší české politické strany cítí být – ať už vědomě nebo podvědomě - uskupením majitelů domů ohroženy, a i proto oddalují zavedení normálního nájemného. Je paradoxní, že ani majitelé domů si často nejsou schopni uvědomit, jak obrovskou sílu a moc mohou ve svých rukou mít.

Já mám spíš pocit, že politici mají strach narovnat ekonomické vztahy kolem bydlení kvůli voličům…

To je bezpochyby další rovina. Hýčkání či podplácení regulovaných nájemníků (pozor – nezaměňovat se sociálně slabými nájemníky, tato skupina se může překrývat pouze částečně a dle mých názorů a zkušeností se překrývá jen velmi málo) je způsobem boje o voličské hlasy. Ale protože se zde soutěží na úkor a na náklady třetích osob – tedy vlastníků domů – není to normální.

Skutečnost, že se majitelům domů stále nedostává možnosti disponovat se svým majetkem znamená, že jsou stále tak trošku znárodněni. Ostatně, nemalý vliv na udržování regulovaného nájemného má bezpochyby i to, že řada lidí, spřízněných s minulým politickým režimem, dostala byty ve staré zástavbě, která se i tehdy považovala za atraktivnější než paneláky na sídlišti. Ne nadarmo tíhnou tito nájemníci k levici – a ta jim tento „socialistický výdobytek“ dodnes brání.

Řeknu to ještě jednou, podívejme se na to čistě pragmaticky: kdyby dnes stát zaplatil všechny nároky majitelů domů, zřejmě by musel vyhlásit bankrot.
To ale neznamená, že je správné se před tím problémem schovávat. Vždy existuje možnost kompromisů a vzájemných dohod. Stát ale nikdy žádnou dohodu nenabídnul. Přiznejme si to: regulace nájemného ochudila nejen majitele domů, ale především celou českou společnost o stovky, ba možná tisíce miliard; kromě toho, že napáchala nepředstavitelné ekonomické škody, je způsobilá přivést tuto zemi i do zásadního ohrožení sociálních vztahů.

Můžete ty miliardy trochu „rozkrýt“?

Jeden z příkladů ekonomického nesmyslu je privatizace bytového fondu obcemi, která se odehrála hluboko pod cenou nemovitostí. Tímto způsobem přišly zejména obce o majetek zhruba v hodnotě 500 miliard korun. Pravda, některým nic jiného nezbývalo; ale proč? Protože domovní fond s regulovaným nájemným byl tak velkou zátěží, že by ji nemusely dlouhodobě přežít. A obdobná situace byla i u soukromých majitelů, z nichž mnozí to vzdali a odprodali svůj dům zejména zahraničním investorům.

Nebyli schopni dům s regulovanými nájemníky utáhnout. Dám konkrétní příklad domu, ve kterém vlastním a provozuji advokátní kancelář: Tento dům prodala původní majitelka za 27 milionů korun. Dům byl plný regulovaných nájemníků. Společnost, která jej koupila, měla dostatek kapitálu k tomu, aby nájemníkům vyplatila odstupné, a to maximálně 10.000,-Kč/m2. Na odstupném vyplatila asi 22.350.000,-Kč.

Posléze jednotky prodala za cenu přibližně 93.000.000 Kč. Na domě byly provedeny nějaké práce, které v žádném případě nepřesáhly cenu jednoho milionu korun. Další náklady vznikly na rozdělení jednotek a správu nemovitosti, což nemohlo v žádném případě přesáhnout půl milionu korun. Takže ekonomická bilance byla: plus 42,15 milionu, a to prosím z jednoho pražského činžáku, kterých po celé zemi muselo být tisíce!!! Je naivní předpokládat, že takto získaný kapitál zůstal v Čechách – ten je samozřejmě dávno pryč v zahraničí.

I z tohoto úhlu pohledu je regulace nájmu nejen právním zločinem, ale především ekonomickým zločinem na celém bohatství národa. Myslím, že za tyto ekonomické ztráty by měli politici nést zodpovědnost. Nejde o to, že byli ochuzeni majitelé domů. Jde o to, že ochranou jedné skupiny obyvatel – regulovaných nájemníků – byla tato země ekonomicky zdevastována. Stačilo před problémem zbaběle neutéct, což mimochodem platí jak pro levici, tak pro pravici. Ten ohraný evergreen už začíná být nudný – zejména před volbami…

Zpracoval Michal Růžička