Sobota

Vánoční poselství prezidenta republiky udělalo symbolickou tečku za rokem, který se nesl ve znamení uprchlické krize a strachu z Islámského státu. Miloš Zeman zopakoval vše, co jsme z jeho úst slyšeli mnohokrát, tedy že není důvod soucítit s muži, kteří místo aby bojovali za svobodu ve svých zemích, prchají za vidinou vysoké životní úrovně do Evropy. Že si připadá jako věštkyně Kassandra, která varuje před vtažením trojského koně za hradby. Že v případě migrační vlny se nejedná o přirozený pohyb, ale o organizovanou invazi. A že naše země není pro všechny. Poslední dvě věty zaujaly média v zahraničí i doma. V cizině se ptali, kdo je tím demiurgem, který posílá statisíce lidí po lodích do Itálie či Řecka. Sedí v Bílém domě, v Damašku či snad Berlíně? Na to Miloš Zeman odpověď nedal. Přesto tato věta nezaslouží ironizování, ale naopak velmi zásadní pozornost a obsáhlou odpověď tajných služeb.

Plicní chirurg Pavel Pafko v televizních Událostech, komentářích výstižně popsal realitu, když řekl: „Rozhodujeme se emocionálně, nemáme jiné informace než ty, které dostáváme z médií, nikdo z nás neviděl žádného migranta osobně, aspoň já ne, a usuzuji jenom z toho, co vidím." Podle něj máme po ruce málo ověřených fakt. Proto mnozí podléhají fámám, mýtům či splašeným obavám. Na druhou stranu si profesor Pafko oprávněně klade otázku, proč například běženci riskují život na bárkách, když mohou z Istanbulu přejít suchou nohou do turecké evropské části a odtud jet vlakem do Řecka. Nový rok by se po šokující lidské lavině z Afriky, Sýrie či Afghánistánu měl odehrávat pod taktovkou rozumu a rozvážné analýzy. S tím souvisí i reakce na Zemanovu větu o tom, komu patří naše země. Osobně ji ochotně sdílím s každým slušným člověkem, bílým, černým, žlutým, v hidžábu i bikinách. Každý pracovitý a pravidla dodržující muslim mi je milejší než šmejd okrádající důchodce na předváděcích akcích nebo tunelář se zaručeně českými kořeny. Čímž nijak nepopírám, že šílené vraždící radikály tu opravdu nechci. Házet všechny do jednoho pytle je ale nemravné.

Úterý

Uhlobaron Pavel Tykač je 
z toho venku. Žalobce Vrchního státního zastupitelství 
v Praze Zdeněk Matula oznámil, že se jeho trestní stíhání kvůli údajnému vyvedení 1,2 miliardy korun z CS Fondů zastavuje z důvodu důkazní nouze. K tunelování mělo docházet před dvaceti lety. Což samo o sobě zní jako replika z absurdního dramatu. Takhle spravedlnost přes jakkoli klikaté překážky fungovat nemá. Je nanejvýš žádoucí, aby policisté a státní zástupci stíhali každého, kdo se provinil proti zákonu, aniž by hleděli na jeho postavení nebo stranickou legitimaci. Musí tak ale činit na základě prokazatelných podkladů, nikoli dojmů (už jsme zase u Pafkova axiomu). Každý neúspěch nebo vynucená omluva (Ivu Rittigovi za propojení s cihlami zlata v bankovních schránkách nebo třem exposlancům ODS za vazbu) zbytečně vrhá stín na jinak záslužnou práci lovců zločinců.

Přehmatů by se ovšem neměli dopouštět ani politici. Je víc než zarážející, že jsme nedávno měli dva policejní prezidenty a teď máme dva generální ředitele Vězeňské služby. První situaci zavinil investigativní novinář, spisovatel, sběratel vína a přechodně ministr vnitra Radek John, čímž se to dalo vysvětlit. Aktuální dvojvládí má ale na svědomí profesorka trestního práva Helena Válková, která jako ministryně spravedlnosti odvolala Petra Dohnala. Toho soud nyní do funkce vrátil a jeho nástupce Pavel Ondrášek se pro změnu bude nabytého křesla domáhat soudně. Jako silvestrovské číslo je to docela dobré, ale jinak je to spíš k pláči.

Ostatně na slzy to občas vypadá i v akademickém prostředí. Do třetice tu připomínám Pafkovo televizní vystoupení. V něm se podivil, jak může budoucnost národa vychovávat docent, který chce rozemlít muslimy do masokostní moučky nebo profesor, jenž přeškrtává pozvánku na kolegovu přednášku. O Martinu Konvičkovi už byla řeč tolikrát, že nechci plýtvat slovy. Infantilní a hloupé chování Martina C. Putny, který pomaloval plakáty s Petrem Robejškem nápisem Ruský šváb, je opravdu na pováženou. A mnoho Putnových zastánců asi v té souvislosti napadlo, zda Miloš Zeman, který se zdráhal jmenovat ho profesorem, neměl v něčem pravdu.

Čtvrtek

Na závěrečný den roku jsem si nechala blbou náladu, respektive její konec, o němž mluvil prezident Zeman. Je pravda, že Sobotkova vláda má za sebou dva úspěšné roky. Nejen kvůli ekonomickému růstu, rekordně nízké nezaměstnanosti a přílivu investic. Díky preciznímu a systematickému premiérovi kabinet šlape jako hodinky, až na elektronickou evidenci tržeb, vysokoškolskou novelu a úplný zákaz kouření v restauracích se mu daří sněmovnou a Senátem protlačovat všechny zákony, které schválí. Lidé budou na politiky nadávat vždycky, ale současní ministři si zaslouží kritiky rozhodně méně než jejich předchůdci. Navíc nezapomínejme, že od prezidenta po posledního obecního zastupitele jde o osobnosti, které jsme si sami vybrali, aby řídily naši zemi, kraj, město či ves, ani na to, že mají v popisu práce jen nastavení podmínek. Všechno ostatní závisí na nás. Někdy stačí málo, aby se dobrý úmysl změnil ve špatný čin a světlo v temnotu, jak víme nejen ze života, ale i z kultovní filmové ságy Hvězdné války, jejíž sedmý díl momentálně opanuje filmová plátna po celém světě. Spolu s rytíři Jedi si proto dovoluji vyřknout přání: Ať vás Síla provází po celý tento rok.

Citát