Sobota

Byl to nebetyčný rozdíl, poslechnout si o Vánocích dva projevy dvou prezidentů – českého Miloše Zemana a německého Joachima Gaucka. 
V Česku jsme obecně poslední roky ochuzeni o projevy, 
u kterých bychom si mohli říct, že jsou výjimečné. Vánoční poselství naší hlavy státu do toho, bohužel, zapadlo.

Ve sváteční chvíli jsme místo o podněcování tvořivosti, odvaze a větší dávce povzbuzení slyšeli de facto jen o jeho politických krocích či tuzemském rybníčku a svým způsobem došlo i na vyřizování účtů.

Samozřejmě, každý člověk je jiná osobnost – u prezidentů to platí obzvlášť. Bylo by ale příjemné, kdyby menší sebe-
zahleděnost a větší důraz na události, které se dějí dál než za Rozvadovem, Českým Těšínem nebo Břeclaví, byly součástí výbavy nejen společnosti, ale i hlavy státu. Nemuseli bychom pak podstupovat diskusi, jak moc je, či není hlava státu „duševně líná".

Nepochybuji o tom, že ekonomická politika vlády, podpora rodin a služební zákon jsou podstatnými tématy. Ale žijeme v době, ve které státní hranice hrají stále menší roli 
a mezinárodní dění má na naše životy stále větší účinek. Jak už zmínil v Respektu novinář Tomáš Lindner, Gauckův projev byl inspirativní. „Nebojte se! To bych chtěl v tomto roce zvolat ke všem, kdo se cítí znepokojeni vývojem ve světě, kdo jsou ustaraní, že neznáme odpovědi na četné otázky. Brát vážně strach ještě neznamená, že ho také musíme následovat. Protože s očima naplněnýma strachem stěží najdeme řešení problémů; budeme jen malí a zbabělí," řekl mimo jiné německý prezident.

Strach nikdy nebyl dobrým rádcem. Ať už řešíme krizi na Ukrajině, nebo když posuzujeme hrozby extrémního islámu. A tak se stává, že mnohdy – aniž bychom přesně věděli proč – házíme do jednoho pytle brutální barbary s mírumilovnými muslimy a nejsme si jistí, jestli přijímat uprchlíky a jak pomáhat ženám a dětem.

Na druhou stranu je potřeba o tématu mluvit. Pokud zůstane tabu, nerad bych zažil jinou formu toho, čeho jsme byli svědky ve vyloučených lokalitách nejen na Šluknovsku.

Různé protimuslimské skupiny už vznikají a třeba právě v Německu toho teď mají plnou hlavu.

Výzev nás čeká mnohem víc a dovolím si zmínit ještě slova německé kancléřky Angely Merkelové, pod která se jistě podepíší i mnozí čeští politici: „Není jakýchkoli pochyb, že chceme v Evropě bezpečí společně s Ruskem, ne proti Rusku. Stejně tak ale není žádných pochyb, že Evropa nemůže a nebude respektovat údajné právo silnějšího, který nectí mezinárodní právní normy."

Středa

Dobrou zprávou uplynulého roku bylo nejen to, že stát našel peníze pro důchodce, na růst platů a pro rodiny s dětmi. Hlavně se objevily spousty příběhů lidí, kteří nezištně pomáhají, odvážně se pouštějí do nových projektů a snaží se, aby i ta nejmenší obec v zemi žila. Svěží vítr ve společnosti se projevil na řadě míst i v komunálních volbách.

Problém nastává ve chvíli – a pro demokratický vývoj 
u nás bude stěžejní se s tím poprat –, když nastupuje moc a řeč peněz. Zaujal mě v tomto ohledu text profesora Jiřího Přibáně. Mimo jiné v HN zmínil, že historický úspěch moderní zastupitelské demokracie spočíval v tom, že politické elity si dobře uvědomovaly a často využívaly ekonomický vliv v politice, ale nikdy zcela nepustily byznys k moci.

„Současná vlna antipolitických hnutí úspěšně využívá oprávněného rozhořčení občanů z toho, jak funguje stranická demokracie i stát. V české společnosti je však navíc velmi rozšířený mýtus, podle něhož odpor proti strukturám a všelijakým „technologům moci" automaticky staví protest do vyšší pozice mravní. Toto prokletí nás nakonec dovedlo do situace, ve které na vlně společenského rozhořčení paradoxně převzali moc technologové byznysu a obchodní manažeři. Pro tyto manažery nového typu už neexistuje politika, ale „to" – dokonale vyprázdněný prostor demokratické agory, ve kterém lze dělat „to i ono", ale nakonec úplně všechno," tvrdí také.

Stojí před námi úkol uhlídat nejen Andreje Babiše, ale možná daleko víc ty na první pohled neviditelné „technology" – pány Kellnera, Chrenka, Tykače a spol.

Pátek

Státu se nedaří najít způsob, jak odškodnit obyvatele vesnic u muničního areálu ve Vrběticích. Kvůli výbuchům v tamních skladech museli lidé opakovaně opustit své domovy. Měli za to dostat jednorázové odškodnění za psychickou újmu a náhradu za ušlý zisk. Jenže podle starostů z okolí Vrbětic teď prý stát z původní vize couvá. Pokud máme mít 
v instituce důvěru, měly by sliby platit. Samozřejmě vytane na mysl otázka, jestli takovou pomoc vyplácet z našich daní, když stát už zajišťoval evakuaci, náhradní bydlení, snažil se pomáhat a lidem de facto neublížil. Jenže nepochybil stát, když pronajal objekt soukromé firmě? A neměl by nejdřív lidem odškodnění vyplatit 
a pak to chtít po konkrétním viníkovi? Myslím, že všem nakonec největší radost udělá až jistota, že jsou v bezpečí.

close Citát zoom_in