Sobota

Tomáš Halík nám vzkázal, že on „není Charlie". Je proti tomu, aby se z časopisu Charlie Hebdo, který si nebral servítky s náboženstvím i politikou, dělal symbol naší kultury. Říká, že je to daň za svobodu.

Dovolím si s jinak uznávaným teologem a filozofem polemizovat – není to daň, ale projev svobody. Charlie Hebdo působí ve Francii – v té zemi, kde se mohlo ještě v polovině 18. století popravovat za rouhání. Tento satirický týdeník, jehož redakce se stala obětí teroristů, si ale nedělá legraci jen z muslimů a netvrdí ani nenaznačuje, že „za všechno můžou machometáni". Charlie Hebdo si bere na paškál všechna náboženství (drsné kresby Panny Marie mluví za vše), pokud se jejich příslušníci – slovy literárního historika Martina C. Putny v Deníku Referendum – chovají hovadsky, násilně a farizejsky. Spolu s tím zní trefně výrok religionisty Ivana O. Štampacha v Událostech, komentářích, že církev je lidská instituce a všechny lidské projevy jsou kritizovatelné. „Žádné karikatury, žádný sarkasmus se Boha samotného nedotýkají, ale samozřejmě v římskokatolickém i jiném křesťanském prostředí jsou lidé, kteří by si přáli, aby církev měla nějaké zvláštní zacházení, aby se jí netýkala ta samotná volnost vyjádření," řekl.

Zklamala mě proto do jisté míry i slova papeže Františka, který karikatury odsoudil slovy, že pokud jeho dobrý přítel vyřkne nějakou nadávku na adresu jeho matky, musí čekat, že mu František dá pěstí. „Nelze si zahrávat s náboženstvím druhých," dodal.

Strach, který fanatici šíří napříč Evropou, výrazně ovlivňuje naše myšlení. Rozmáhá se pocit, že přes všechny pitomé i inteligentní diskuse stejně nikdo neví, co dál. Nejsmutnější je, že mnohdy roste hloupá nenávist i vůči těm muslimům, kteří nemají s terorismem vůbec nic společného. Pro řadu muslimských věřících je neospravedlnitelnou provokací to, když se ve jménu boha unášejí a zabíjejí děti, plení vesnice (jako tak činí sekta Boko Haram v Nigérii) nebo uřezávají hlavy a videa zveřejňují na internetu. Ne karikatura na papíře.

Smíření rozhodně nenapomáhá prezident Miloš Zeman. Jeho výroku pro Deník, že každý má žít ve své původní zemi, možná řada jeho příznivců zatleskala (podobně jako část společnosti slyší na ubohé poznámky populistů 
o vysídlení Romů do Indie), ale zopakoval by tohle tváří tvář milionovému pochodu solidarity v Paříži? Jakmile slyším slova vystěhovat, vysídlit, deportovat, popadá mě úzkost – dějiny nám už mnohokrát ukázaly, jak nešťastně takové pokusy končívají. Od cesty si prezident také mohl nechat své doporučení, že pokud lidé, jejichž předkové pocházeli z islámských států, nedokážou „přijmout pravidla hostitelské země", mají se vrátit „domů do své původní vlasti". Žádná hostitelská země pro lidi, kteří jsou jejími občany, a to dokonce už ve třetí generaci, neexistuje. Jestli je toto cesta, jak sbírat ztracené body popularity, tak je pekelná.

Středa

Možná je za tím vším taktika, která by se dala shrnout jako „vytáhni téma, které ti omlátí o hlavu pražská kavárna (a menšina těch, kteří mají s problémem bezprostřední zkušenost), ale vždy se najde ve společnosti dost těch, kteří ti budou přitakávat". Jenže by bylo chybou podlehnout pocitu, že skandální slova prezidenta o handicapovaných jsou „jen" tématem ke kávě.

Měl jsem příbuzného, který strávil dětství s vážným tělesným postiženým. Rodina pro něj dělala první poslední. Zvládal studium na gymnáziu a byl šťastný, že je mezi svými vrstevníky. Stejně jako se oni díky němu naučili větší empatii, on nevyrůstal někde 
v koutě. Zcela jistě by ho ranil výrok hlavy státu, „že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umisťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba".

Není sporu, že pro část vážně postižených není jiné cesty než speciální péče a vzdělávání. Bez diskuse je i to, že nejde šmahem zrušit praktické školy a poslat děti do normálních vzdělávacích zařízení, protože ty na ně nejsou připravené.
Rozumím i rodičům, kteří své „zdravé" dítě nechtějí dát do třídy, kde hrozí, že zde budou tři děti s poruchou chování, a kde se řeší většinou jen to, kolik zase rozbily oken.

Kdyby prezident téma otevřel citlivěji (zmínil například jen těžká mentální postižení) a ne tak, že nejdřív hodí do jednoho pytle všechny handicapované, vzbudí poprask
 a pak ho druhý den žehlí slovy mluvčího, že se nechtěl dotknout těch či oněch, dýchalo by se nám tu líp. V neposlední řadě by stálo za to mít na Hradě na takto silná a odborná témata profíky – a ne s prominutím jen „realitního makléře" a kolektiv.

Od 90. let se udělal v inkluzi (tzv. společné škole) v Česku obrovský pokrok. Bylo by nesmyslné zařazovat teď zpátečku jen proto, že je první muž země proti inkluzi. Chtělo by to naopak šlápnout na plyn.

Citát Romancov