Neděle

Když mi Syřan Mazin v zimě montoval kuchyň, vyprávěl mi, jak se k němu i přes znalosti češtiny, pracovitost a žádné dluhy chovali na severozápadě Čech lidé chladně a úřady mu házely klacky pod nohy. A taky o válce ve své původní zemi, před kterou chce ochránit své rodiče z Damašku. V Evropě žije už delší dobu, ne jen rok nebo dva. Práci našel v Německu, kde paradoxně obsluhuje hlavně Čechy. Jako by německé montérky najednou znamenaly, že tenhle člověk je „prověřený", říkal si v jednu chvíli.

Při pohledu na nesmyslnou hysterii kolem uprchlíků v Česku, kdy se o nich část společnosti baví s prominutím jen jako o kusu masa, mi schází lidskost. Každý člověk je jiný, má za sebou jiné trauma, nebo jen sní o lepší budoucnosti. Jasně, všichni se nevejdou ani do Německa, ani k nám. Platí i to, že ne každý má tak silné motivy, aby mu Evropa podávala pomocnou ruku. Stejně tak, tvrdím-li, že prchám před utrpením ve své zemi, rozhodně si nepomůžu tím, když v zemi, kde je mír, budu rozbíjet okna.

Proč ale velká část české společnosti v čele s hlavou státu momentálně ukazuje to horší v nás, nechápu. Kdekdo v diskusích na uprchlíky slovně plive, ale pustil někdo taky ke slovu je? Podíval se jim do očí? Neznáme jejich konkrétní životní cesty, představy ani co umí. Je ubohé, že čteme na titulní straně bulváru titulek „Čeká nás apokalypsa". Když se český prezident a řada politiků spolu s ním schovává za výzvy k dodržování pravidel (kterými se oni vždy bezmezně řídili, že), je to úsměvné. K pláči je ale hlavně nenávist bující v hlavách.

„Až se za čtyřicet let budou další generace učit o tom, jak je možné, že jsme sami před sebou selhali, možná to zase nebudou chápat, stejně jako dodnes nechápeme pomýlenost Němců pod nacismem. Přitom je vysvětlení tak prosté. Jen před ním pamětníci budou zase jen zavírat oči," stojí v trefném blogu Země nenávist publicisty Jána Simkaniče.

Dennodenně čteme, kolik uprchlíků zase policie chytila, zavřela nebo pustila. Nechce se mi věřit, že se mezi stovkami politiků nenajde někdo podobný jako v Německu, kdo by měl odvahu neukazovat jen problematické stránky imigrace. Jako třeba německý poslanec, který u sebe ubytoval běžence, aby inspiroval k solidaritě. Zatím umíme ukazovat mříže, kamery, ostnaté dráty?

Jde o politické selhání, když se společnost dělí do dvou nesmiřitelných táborů zastánců a odpůrců. Ale stejně jako nic nevyřeší odporné kresby šibenic, tak ani tváření se nadřazeně vůči těm, kdo mají obavy. Chce to trpělivé vysvětlování a racionální úvahy. Bavme se třeba 
o tom, jak zrychlit repatriaci neúspěšných žadatelů o azyl 
a zlepšit kontrolu obcházení předpisů azylové, migrační 
a vízové politiky.

Úterý

Nějak poslední dobou nerozumím české posedlosti Čínou. Od Krtečkových námluv s pandou, přes slibované investice a leteckou linku až po množící se politické výpravy. V naší zemi, kde pořád skuhráme, že nás zaplaví kdeco – ať už je to maso z dovozu, máslo od sousedů, německá montovna v českém příhraničí nebo třeba běženci, nás čínské drápky nechávají podezřele klidnými. Jistě jsou v megazemi netušené možnosti i příležitosti pro obchodování. „Očekávaní jsou velká, mám ale obavy, jestli budou naplněna. Zatím z čínské strany nejsou v investicích v Česku žádné hmatatelné výsledky," říká například Andrej Babiš. Nerad bych byl svědkem toho, že klanění se Říši středu víc sebere, než přinese a my mezitím promarníme příležitost jinde. Domlouváním obchodů v Číně se živí také Zemanův někdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík (politický trafikant, za kterého se aerolinky ČSA dostaly do obrovské ztráty), což člověku na důvěře moc nepřidá. Nejen ekonomické, ale i vojenské ambice režimu už vůbec ne.

„Láska" prezidenta Miloše Zemana jménem Čína zaplavila média i v souvislosti s jeho chystanou cestou na oslavy výročí konce 2. světové války. Zdá se, že tam z EU bude jediný. „Je skutečně náš prezident takovým „myšlenkovým obrem", který určuje správný směr ostatním navzdory, jak se nám jeho tábor snaží namluvit? Důvod může být mnohem prostší – třeba si jen libuje v pocitu, že je někde chtěný, když už nebude mít fotku s britskou královnou či z Bílého domu," napsal mi jeden čtenář. Nechci hradnímu pánovi křivdit, ukáže až čas.

Oslavy v Pekingu nemají být jen připomínkou historie, ale oslavou režimu (režimu, který mj. na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 smetl občanský odpor studentů, a i nedávno došlo k dalším tvrdým zásahům proti ochráncům lidských práv). Státy EU mají pádné důvody, proč zůstat jednotně stranou – a nejsou to jen obavy z růstu napětí mezi Čínou a Japonskem.

Uctít oběti je správné, ale bez přihřívání si režimní polívčičky. Vyčítat mnohým zemím EU pokrytectví, že jindy s Čínou kamarádí, a teď ji mají za zlou holku, je trochu přitažené za vlasy. Tady jde o symboliku – mějme korektní vztahy, rozumně obchodujme, ale jsou momenty, které jsou nám proti srsti. Když už tedy Zeman do Číny letí, prosím, ať pečlivě zváží, komu podá ruku, kam půjde a co řekne.

Za pár týdnů bude prostor to zhodnotit. Zatím poprosím vládu, ať mi jako obyčejnému člověku vysvětlí, co přesně znamená titulek „nová koncepce zahraniční politiky se hlásí k lidským právům". Nechybí tam náhodou pod čarou poznámka „jen když si nedupne prezident"?

Středa

Chorvatsko zavedlo účtenkovou loterii speciálně pro české turisty. Češi tak mohou soutěžit o letní dovolenou na příští rok. Má prý pomoct přesvědčit hosty na Jadranu o tom, že systém elektronické evidence tržeb je účinná zbraň v boji s šedou ekonomikou. Podobný model chce u nás zavést ministr financí Andrej Babiš. Zírám, kam až se nám přes guláše a koblihy v kampaních dokázala dostat politika a působení na veřejné mínění. Napadá mě, kdyby jednou Němci skutečně zaváděli placené dálnice pro osobáky, mohli bychom očekávat třeba slevu na bratwurst a preclík k tomu? Tedy pokud by v tom nefigurovala vicepremiérova pekařství a uzenářství, samozřejmě…

Výrok týdne