Pondělí

Bude to pět let, co Václav Klaus říkal: „Pavel Bém bude považován za jednoho z nejúspěšnějších primátorů, které kdy Praha měla." Pokud by jeho slova měla platit, klesli bychom v nárocích hodně ke dnu. Zároveň je ale smutné, že se metropole tak urputně snaží o to být pokračovatelem Kocourkova.

Poslední kapitolu píše zatím duo Andrej Babiš a „zatím-ještě-primátorka" Adriana Krnáčová. Připomeňme si Babišův čich na lidi v důležitých rolích. Zaprvé: Má za sebou výměny ministrů a kdoví jestli na dopravě za Dana Ťoka nedojde k dalšímu střídání. Zadruhé: V Praze chtěl nejdříve jako lídra kandidátky Jana Kasla, po všem ale bylo, když se exprimátor důkladněji seznámil s Radmilou Kleslovou (tou političkou, kterou má Babiš mimo jiné na práce nepříjemného druhu). Pak se zjevila jistá Martina Schopperová, která měla vyhrát volby asi proto, že ji vlastně nikdo neznal. Až se z klobouku vytáhlo jméno Krnáčová. Ta už dlouhou dobu ukazuje, že je to malér. Zatřetí: ANO má za sebou po předvolebních problémech v Plzni i jednoho svrženého primátora v Ústí nad Labem a rozklad koalice v Českých Budějovicích.

Ale zpátky do Prahy. Poté, co Adrianě Krnáčové vyjádřila „nepodporu" pražská organizace i zastupitelský klub ANO, vyrukoval Andrej Babiš s tím, že za Krnáčovou stojí. „Úplně nepochopila, jak se dělá politika, že je to hlavně o vyjadřování se do médií, a ne o práci, bohužel," vzkázal. Tohle je vážně cesta do pekla. Člověk, který říkal „nejsme jako politici, makáme", o dva roky později klidně vypustí z úst to, že politika je hlavně o komunikaci, ne až tak o práci. Nikdo nepopírá, že komunikace hraje velkou roli. Nerad bych si ale vykládal vicepremiérův výrok tak, že jsme tu vlastně na oblbování slogany, hesly a tvářemi celebrit ANO z billboardů.

Jeho hnutí lákalo na novou, lepší politiku. Do toho si de facto „zařízlo" vlastní primátorku. I když křeslo neztratila, je otázkou, nakolik je tahle pozice udržitelná. Jak napsal politolog Kamil Švec, silný primátor nemusí mluvit o debilech (viz její slova o projektantech tunelu Blanka) a nemusí vystupovat hystericky, jelikož klade důraz na to hlavní: mít pod kontrolou zastupitelstvo a mít oporu ve své straně. Bez toho se politik stává jen loutkou.

Když už jsem zmiňoval Václava Klause, ten v jistých dobách měl na ODS taky vliv v tom smyslu, že na jeho přání se hýbalo vše. Nebylo to zdravé. Stejně jako není zdravé to, když Babiš masíruje své lidi, aby Krnáčová zůstala. Jsou zástupci Pražanů, nebo podřízení vládce Agrofertu? Jako šéf firmy by jí za to „nezvládnutí" vyrazil, jako politik nepřiznává chybu a odmítá se podvolit kritikům. Problémem Prahy je podle něj působení Matěje Stropnického. Ne třeba developeři, kteří si ve městě mohou dělat pomalu, co chtějí, proti kterým náměstek jde? (Slušno dodat, že podle kritiků není snadné se Stropnickým vyjít.)

Poslední karambol v hnutí ANO ukazuje, že jeho aura nepolitické formace je definitivně fuč. Různí lidé se přetahují o vliv. Vznikla nová mocenská centra, kam Babiš a jeho blízcí možná úplně nevidí. A propos – neznáte to chování ze stran, po kterých s oblibou plive?

Jakmile se v kladných a záporných postavách začnou ztrácet voliči a podobné půtky vršit, bude mít Babiš větší problém, než možná čekal. Každý zklamaný příznivec se zpátky na obehrané tóny vábničky láká těžko.

Úterý

V souvislosti s uprchlickou krizí se začalo strašit u nás i v Evropě se znovuzavedením kontrol na hranicích. Vím, že se mnou část lidí nebude souhlasit, ale raději než pohraniční budky v Lanžhotě, uvítám zařízení, kde se bude s běženci pracovat podobně jako v Německu. Samozřejmě, úměrně našim možnostem. Odmítám automaticky říkat běženec = nezaměstnaný = dávky, jak někdy vnucují politici.

Trable si nezpůsobujeme jen tím, že zanedbáváme mimo jiné řešení konfliktu v Sýrii či boj s pašeráky hlavně na tzv. libyjské cestě. Jsou tu i další „detaily": třeba každá evropská země s vnější hranicí provádí ochranu jinak a sleduje svoje zájmy. Chybí společné síly i někdo, kdo by bouchl do stolu. O nic lepší to není ani ve vnitrozemí – jeden stát mluví o přípravě vodních děl, druhý o solidaritě. Co mi v dobrém slova smyslu vyrazilo dech, je přístup, odvaha – nebo říkejme tomu sebevědomí – části německých politiků, jakkoli ani tam po posledních incidentech odpůrců migrace není situace růžová (o odporném případu močení na děti přistěhovalců nemluvě). Předseda parlamentu Norbert Lammert vzkázal, že země může zvládnout nápor 800 tisíc běženců, pokud to lidé pochopí jako společný humanitární závazek. Nyní prý přijímá náš největší soused 4 z 10 uprchlíků v EU.

Světově uznávaný sociolog Zygmunt Bauman v rozhovoru na webu Technet říká: „Jsou dvě základní lidské potřeby: svoboda a bezpečí. Obojí potřebujeme stejnou měrou, ale zároveň jsou tyto potřeby v protikladu. Když chcete být svobodnější, platíte za to nějakým nebezpečím." Nemůžu to dostat z hlavy – nejen když myslím na problémy našeho bohatého kontinentu, na pocity lidí prchajících před válkou, ale i na tak obyčejné věci jako je to, jak lehce se lze dnes rozvést.

Středa

Milovník tlačenky Miloš Zeman na výstavě Země živitelka vzkázal, že bychom se neměli stydět za českou kuchyni. Proti tomu nejde říct ani ň, pokud tedy nemyslel nejrůznější rádoby restaurace, které dokázaly svými „kaťáky" gastronomii zprznit. Zbytečný mi přišel jeho dovětek: „Tváříme se šťastně, když pojídáme některé odpornosti ze zahraničních kuchyní." Jídlo je buď zdravé, nebo nezdravé. A také – podobně jako lidé – dobré, nebo špatné, ať už je české, francouzské či orientální. Hýčkejme si tradici, to ano. Ale stejně jako nás můžou obohatit cizí chutě, i lidé odjinud nás můžou posouvat dál. Vyrábět ze sebe domácí konzervu? To mi nešmakuje.

Nevím nakolik hlavě státu chutná čína. Ta s velkým Č, kde padají trhy a kam míří, evidentně ano. Nemáte pocit – jak tvrdí analytik Lukáš Kovanda – že jsme, v očích mnohých Číňanů, slabošsky popřeli hodnoty uplynulých 20 let a ještě k tomu se s křížkem po funuse snažíme vnutit někam, kde o nás nikdo pořádně nestojí, abychom vysbírali drobky?

Citát Fiala