Sobota

„Zpupnost a arogance nafoukaných lidí, kteří si myslí, že se mohou dohadovat o klimatu, je něco mně tak vzdálené," vzkázal po klimatické konferenci v Paříži český exprezident Václav Klaus. Není ale naopak arogantní nečinně přihlížet katastrofálním povodním, suchu a neúrodě? Ignorovat, jak se v Pekingu lidé dusí smogem (a že na to doplácí i někdo jinde na světě)? Jen tak na okraj, pro připomenutí: Šest dní před sametovou revolucí v roce 1989 na pražské Národní třídě lidé v Teplicích demonstrovali za čistý vzduch. Protesty později přerostly v celorepublikovou revoluci.

Účastníci klimatické konference OSN našli po dlouhých jednáních shodu na udržení globálního oteplování výrazně pod dvěma stupni Celsia. Míru oteplování chtějí udržet co nejblíže k 1,5 stupni Celsia na konci století. Přelomové je jistě to, že se skoro 200 států světa shodlo na tom, že se musí omezit v produkci uhlíkových emisí. Konference jako by ohlásila soumrak fosilních paliv. Napjatě čekám, jestli to docvakne mnohým našim politikům. Těžit a prolamovat je pro řadu z nich pořád in.

Zda úmluva splní svá očekávání, ukáže až čas. Krok vpřed to je. Až míra reálné akce ukáže, jak velký.

Žijeme v době, kdy si mnoho vymožeností moderního světa (často energeticky náročných) nechceme nechat vzít. Chodíme do aquaparků, létáme, kam se jen dá. Neříkám, že je to špatně. Sám jsem jedním z těch, kdo si třeba užívá lyžování na technickém sněhu.

Věřím ale podobně jako geolog Václav Cílek, že pokud dojde k revoluci ve vnímání, vzejde spíš odspodu než od politiků. Mile mě ale překvapilo, že jsou jednotlivci, firmy nebo města, která se sama od sebe rozhodla něco s oxidem uhličitým dělat. Nepochybně je to ale běh na dlouhou trať.

Zaujala mě i slova analytika Petra Fischera v HN, který tvrdí, že vědomí o rizicích klimatických změn naráží na obecně lidskou ekonomickou logiku, která chce užívat věci co nejlaciněji, bez ohledu na to, jaké vedlejší účinky vytvářejí. Dokud se tyto vnější dopady neodrazí jako náklad v každodenní ekonomické směně, nezmůžeme proti klimatickým změnám nic. „James Hansen (americký vědec, který před 40 lety jako jeden z prvních upozornil na ničivou sílu skleníkového uhlíkového efektu) má pravdu. Lidé většinou reagují až pod silným ekonomickým či existenčním tlakem. Uhlík ve vzduchu se musí nekonečně prodražit. Teprve pak začne mít ekologie svůj ekonomický efekt."

Neděle

Navzdory tomu, co šéfka nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová tvrdila po prvním vyhraném kole regionálních voleb, její strana zatím není „první stranou Francie" a tradiční strany nejsou mrtvé. V rozhodujícím nedělním druhém kole nezískali nacionalisté jediný region. Kámen ze srdce spadl nejen mnohým Francouzům. Úspěchu FN nakonec zabránily i taktické hlasy levicových voličů, kteří v duchu hesla „kohokoliv jen ne Le Penovou" se zatnutými zuby volili kandidáty pravicových Republikánů. Riskantní rozhodnutí vládních socialistů stáhnout své kandidáty ve dvou klíčových regionech, kde v prvním kole uspěla šéfka FN a její neteř Marion Maréchalová-Le Penová, zjevně přineslo kýžený výsledek. Šéfka FN to označila za „intelektuální terorismus". Bude ale podobná „hráz" stačit i v budoucnosti? I přes konečnou porážku jde totiž o nejlepší výsledek FN v historii a je zjevné, že preference nacionalistů pod vlivem nedávných teroristických útoků, migrační krize i vysoké nezaměstnanosti posílily. Výsledek nynějších voleb potvrzuje dosavadní průzkumy, podle kterých by Marine Le Penová mohla na jaře 2017 vyhrát první kolo prezidentských voleb a ve druhém prohrát jen v důsledku spojení voličů klasické pravice a levice.

Otázka do pranice zní, jestli bychom se podobného valu proti populistickým až extremistickým stranám a hnutím dočkali v případě „nouze" i od našich politiků. Počítat se samozřejmě musí s odlišným volebním systémem. O tom, že to není otázka mimo mísu, svědčí i nedávná slova šéfa pravicové TOP 09 Miroslava Kalouska: „Musíme najít pro obranu plnohodnotné demokracie a pro boj proti hnědnutí společnosti a zvládnutí imigrační krize minimální průnik i s demokratickou levicí."

Čtvrtek

Advent je v západní tradici mimo jiné dobou zklidnění. Trapně se vyvíjející historka o tom, jestli na tradičním novoročním obědě budou tentokrát jen prezident s premiérem bez manželek (jak podle blízkých spolupracovníků Bohuslava Sobotky navrhl šéf hradního protokolu Jindřich Forejt), nebo jestli pozvání do Lán patřilo premiérovi s paní a jejich dvěma dětem (jak tvrdí Miloš Zeman), není to pravé pro čas rozjímání.

Je normální, že se dva vysoce postavení představitelé státu přou o zásadních tématech a nemusí to být jen uprchlická otázka. Není ale na místě to přenášet na tak symbolické události. Když zní z Hradu, že premiérova verze, kterou napsal na Twitteru, je „lež jako věž", pomalu si říkám, jestli by si Bohuslav Sobotka s sebou pro jistotu neměl vzít ochutnavače jídla. Hlavou mi vrtá: Kdo to tedy vlastně zkazil? 
A má pan Forejt čisté svědomí?

Pokud má některá ze stran problém jakéhokoli druhu, jistě by nebylo pro hradní protokol či premiérův úřad těžké ho elegantně zamaskovat. Nedovedu si představit, že by se v tom podobně „pitvali" třeba britská královna s tamním premiérem. Takhle si i moje babička nakonec řekne, jak to má v zemi vypadat, když se nejsou schopni domluvit ani dva politici, kteří to k sobě mají pár set metrů.
Přitom víme, že umějí být věcní. Vlastně máme za sebou rok slušného vládnutí, bez velkých afér a politických zemětřesení.

Co není, může být. Stačí se podívat, jaké starosti má hnutí ANO. Rozpustilo nově svou organizaci v Hodoníně, před tím také v Karlových Varech, Ústí nad Labem a Opavě. Drolí se mu koalice v Praze a pokračovat bychom mohli až k exministryni spravedlnosti Heleně Válkové (ANO). Bývalý ředitel Vězeňské služby Petr Dohnal totiž vyhrál soudní spor o své odvolání a byla to právě ona, kdo ho z křesla sundal.

Heslo „Ano, bude líp", se z pohledu členů hnutí může ze slibu natotata proměnit ve zbožné přání. Pro úplnost: ve volebním modelu CVVM poprvé od února 2014 předběhla sociální demokracie hnutí ANO.

Výrok týdne