Zvolil si téma odpovědnost 
a aktivní pomoc. Třídě vysvětloval, komu je potřeba pomáhat a proč lidé víc přispívají oblastem postiženým přírodní katastrofou než válkou. Vyprávěl, jak těžké je na tajfunem zničených Filipínách zavést nový typ zemědělství, jak se lidé po zemětřesení na Haiti dlouhou dobu báli patrových budov nebo jak v Africe s místními staví školy.

Mluvil jste o tom, jak budujete školy a jak je potřeba obyvatele rozvojových zemí vzdělávat. Jaké to bylo, stát na druhé straně 
a chopit se role učitele?
Přednáším to, čemu rozumím a čím se přes dvacet let zabývám, proto je to relativně snadné. Kdybych měl učit celý předmět, byla by to daleko větší práce. Stavba školy je ale méně důležitá než lidé, kteří v ní učí. Samotné školské budovy rozvoj v chudých zemích nezajistí. To, jestli si děti ze školy skutečně něco odnesou nebo jestli se v ní něčím inspirují, zajistí pouze kvalitní učitel.


Čemu by se čeští studenti měli především učit?
Sebevědomí, kreativitě, srovnávání, hledání řešení, týmové práci a schopnosti diskutovat. Mám pocit, že ještě na části škol stále přetrvává přístup, který upřednostňuje sumu dat a informací před dovednostmi. Informace jsou třeba na internetu, důležitější je proto rozvíjet jiné schopnosti. Nelze říkat, že věci nejdou, lepší je hledat možnost, jak je udělat. 


Pomocnou ruku jste podal tisícům lidí po celém světě, důležitá ale byla i vaše role během sametové revoluce. Vnímáte to také tak, že jste tehdy pomohl společnosti?
K něčemu jsem malinko přispěl, režim by se ale zhroutil tak jako tak. Nepatřil jsem k žádným dlouhodobým bojovníkům proti režimu, patřil jsem pouze mezi aktivní studenty, kteří chodili na demonstrace a šířili letáky. Spíš to byl dar pro mě, že jsem mohl být u toho. Svou roli bych ale nepřeceňoval, kdybych to nebyl já, byl by to někdo jiný.


Dokázali by něco podobného dnešní studenti?
Po někom, kdo žije v zemi, která v zásadě funguje, je svobodná a demokratická, nemůžete chtít, aby vyvinul stejnou konfrontační sílu. Tehdy jsme měli důvod k tomu, chtít režim rozbít, nesměli jsme říkat, co si myslíme, nemohli jsme cestovat, lhali nám učitelé, rodiče zamlčovali atd. Dnes ty důvody nemáme, 
v moderní společnosti vede cesta dál přes drobnou postupnou práci než přes totální konfrontaci. 


Často se mluví o zklamání, vy jste ale vždycky zůstal optimistický. Změnilo se v tom něco?
Ne, optimismus ale neznamená nekritičnost. Vím, že jsme se dopustili několika chyb. Když se ale podíváme na státy střední Evropy, proč bychom měli být dál? Jsme snad lepší, vzdělanější nebo morálnější? 


Které chyby máte na mysli?
Největší omyl byl, že jsme si naivně mysleli, že když jsou komunisté pryč, budou všichni rozhodovat pro dobro věcí veřejných. Ukázalo se, že jistá část lidí u moci rozhodovala spíš pro dobro svoje a svých kamarádů. K elitám jsme měli být už od začátku daleko přísnější. To teď také říkám lidem na Ukrajině, v Barmě nebo Bělorusku.

KATEŘINA CIBOROVÁ

V NOVÉ ROLI. Kampaň Chci učit neziskové organizace EDUin zavedla Šimona Pánka do osmé třídy pražské ZŠ Botičská. Foto: Deník/D. Šťastný