Přiznám se bez mučení, že mám k vodě respekt. Většinou se té, ve které není chmel a slad, snažím vyhnout. Najdou se však i výjimky. Jednou z nich byl nedávný mail, kde jsem byl pozván, abych si zkusil sjet divokou vodu na raftu. S odpovědí ANO jsem však chvíli váhal. Přeci jenom jsem měl do dnešních dní s raftem jen malou zkušenost spočívající v jízdě na takřka vyprahlé Orlici z Týniště nad Orlicí do nedalekého Blešna.

Nejoblíbenější řekou je Vltava.
Vzhůru na řeky. Vodáci vodu milují, ale jen tu pod lodí

Při pohledu z mostu na klidnou hladinu Labe ve středočeské Roudnici nad Labem zpočátku nabývám dojmu, že i zde popluji na „naftě“ a nic složitého to nebude. Stačí však pohledem trošku sklouznout trochu vedle a tají se mi dech. V kanále voda klokotá, jako by pod ní vodníci právě měli diskotéku. Sem tam se navíc na hladině objeví človíček, který právě vypadl na vlnách z lodi. „Je to kanál, který má obtížnost WW3, tedy voda s těžkými peřejemi a vysokými nepravidelnými vlnami,“ nastiňuje mi budoucí sjezd moje vodní průvodkyně, několikanásobná mistryně Evropy i světa, Anna Kašparová.

Při námitce, že to spíše než na WW u mě vypadá na WC, ubezpečuje, že dojít si na toaletu je při vyhlídce na to, co mne čeká, nezbytné. Ještě než nasedneme do lodě, kde, nevím proč, dostávám roli háčka, tedy toho, kdo sedí na špici, si Kašparová pořádně prohlíží mé oblečení. Nejsem totiž zrovna v předpisovém oděvu a spíše připomínám člověka, který se chystá na motýly. „Doufám, že máte něco na převlečení,“ odtuší.

K tomu přidává menší kurz záchrany při případném vypadnutí z lodi. „To se nám ale určitě nestane,“ ujišťuje s potutelným úsměvem další mistr svého oboru Milan Znamenáček.

„Hlavně se nesnažte postavit se a třeba utíkat po dně. Nejen, že se můžete zranit, ale i utopit. Věřte vestě a kdyby se náhodou stalo, že opravdu vypadnete, nebo se loď převrátí, snažte se lehnout si na záda. Vesta vás bezpečně dopraví do míst, kde již nejsou vlny,“ dává prospěšné rady mistryně světa.

A jde se na věc. Ze začátku to vypadá jako velká pohoda a vlnky jen tak švitoří na hladině. Stačí však pár záběrů pádlem a… Je tu první válec a s ním i pořádná sprška. „To uschne, pádluj dál,“ ozývá se zezadu.

Vodáci už mohou do lodi až s půl promile alkoholu. Ilustrační snímek
Dvě piva a hurá do lodi? Už bez pokuty. Začala platit nová pravidla pro vodáky

Nedbám tedy toho, že vypadám jako prádlo po prvním napouštění pračky, a zabírám. A musím uznat, že to, co předvedl první válec, není nic proti tomu, co na nás čeká na spodku dvousetmetrového kanálu. Na vracácích tu vlny stoupají do asi pětimetrové (lžu, prý to byl asi metr) výšky. To už se z napouštění dostává mé oblečení do stavu ždímání. „To nejhorší máme za sebou, teď pojedeme proti proudu a dáme si to ještě jednou,“ vlévá optimismus do žil Kašparová a vrhá naši posádku opět do vln. Už je mi to všechno jedno a jen plním rozkazy. Naštěstí vše přežívám a jako mokrá myš lezu na břeh.

Když ze mě opadá prvotní zděšení a mé oblečení potřebuje výměnu, stačí se ještě mistryně zamyslet nad tím, proč jsou našinci, tedy kromě mne, ve vodních sportech, i když tu není pořádná přírodní divoká voda, tak dobří. „Tuhle otázku jsem dostala už milionkrát. A asi nejlepší vysvětlení je, že co Čech, to prakticky vodák. A to i díky stále populární turistice,“ přemítá a pomalinku se vydává na další z koleček v divokých vlnách.