„Bylo nás jedenáct. Bylo to z nedělní noční směny, odzbrojili jsme stráž. Brzo nás ale dopadli, další den, poněvadž jeden z našich se vrátil. On vlastně nebyl z našich, chtěl se s námi svézt, ale vrátil se, a tím se náš náskok pochopitelně zkrátil. Já jsem byl postřelen do kolena, tak jsem se daleko nedoplazil,“ vzpomínal na dramatický útěk v rámci projektu Paměť národa Karel Kukal.

Útěk, jenž si nijak nezadal se svým slavnějším předobrazem z roku 1944, se uskutečnil 15. října 1951 nedaleko Horního Slavkova, kde političtí vězni těžili v uranových dolech rudu pro sovětský jaderný program. S útěkem spojeneckých letců z tábora Stalag Luft III ho bohužel spojuje také to, že neskončil šťastně: z jedenácti útěkářů přežili jen dva, ostatní byli buď zastřeleni na útěku, nebo po zadržení odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Těmi dvěma, kteří jako jediní přežili, byli Zdeněk Štich a právě Karel Kukal. Útěk se uskutečnil nedlouho před jeho čtyřiadvacátými narozeninami.

Skaut a odbojář

Karel Kukal se narodil 22. listopadu 1927 v Praze v rodině obchodníka, studoval na gymnáziu. Od dětství byl skautem (měl přezdívku Cookie, popřípadě v počeštěné verzi Kuki) a členové jeho oddílu se scházeli i během války, kdy byla skautská organizace zakázána, přičemž jako krytí používali název Klub českých turistů. 

Po roce 1945 se stal Kukal členem mládežnické organizace Národně socialistické strany, která si ho získala svým protikomunistickým postojem. Když komunisté v únoru 1948 uchvátili v Československu definitivně moc, zapojil se Karel Kukal spolu s dalšími kolegy z organizace (Karlem Tolarem, Jaroslavem Klomínkem, Česlavem Černým, Zdenkou Horčíkovou a Jaroslavem Grünbergem) aktivně do třetího odboje. Vydávali ilegální časopis, rozšiřovali letáky a bílé lístky před volbami.

Antonín Novotný
Vzestup Antonína Novotného: Měl pro něj slabost samotný Chruščov. A ten jednal

Dopaden byl poté, co komunistické bezpečnostní složky provedly zátah na ústředním sekretariátu Národně socialistické strany. „Na sekretariátu byla zaměstnána členka naší skupiny Zdenka Horčíková. Rudí tam odhalovali jakési spiknutí a Zdenku zatkli. V jejím bytě pak nalezli letáky naší výroby a vytloukli z ní, odkud je má. Při výsleších mne tehdy nadměrně mlátili, bylo to na tzv. Pražské čtyřce v Bartolomějské ulici,“ uvedl Kukal před šesti lety v rozhovoru pro Českobudějovický deník.

Podle Paměti národa byla skupina viněna z toho, že několika agentům-chodcům ze Západu opatřila komunistické legitimace. „Z té komunistické strany hodně lidí vystupovalo. Někteří přišli na ten sekretariát, tam hodili komunistickou legitimaci na zem a přihlásili se do Národně socialistické strany. Tím pádem tahle dívka měla tyto legitimace u sebe. Když přišli ti hoši ze Západu, tak jsme prostě vyloupli fotografie z těchto komunistických legitimací a přilepili tam jejich. Oni tak měli papíry. Při zatčení je našli a takhle to spadlo i na nás,“ vzpomínal Kukal pro Paměť národa.

Past kolem Miloslava Choce

Celá jeho skupina byla posléze souzena v přidruženém procesu k monstrprocesu s Miloslavem Chocem, jemuž Státní bezpečnost přisuzovala vinu za zastřelení majora Augustina Schramma.

Miloslav Choc je trochu záhadnou postavou českých dějin. Narodil se v roce 1925, za války byl totálně nasazen v Německu, dostal se ale zpátky a v květnu 1945 se měl zúčastnit Pražského povstání. Poté působil v pohraničí, kde se podle Českého rozhlasu dostal před soud pro údajnou vraždu Němce Karla Reichmanna, ale byl osvobozen na základě psychiatrického posudku. Po únoru 1948 odešel za hranice a vrátil se právě jako jeden z agentů-chodců. Poté rozšiřoval protikomunistické letáky a kontaktoval demokraticky smýšlející lidi. Dne 2. června 1948 byl ale zatčen a obviněn z vraždy agenta sovětské NKVD Augustina Schramma, muže, který je dodnes podezříván z účasti na smrti Jana Masaryka.

Edvard Beneš
Případ jménem Skomarovský: Podvodník a sériový vrah, kterého vyznamenal Beneš

Schramma někdo 27. května 1948 rozstřílel samopalem, přičemž vinu za tento čin přičetla Státní bezpečnost právě Chocovi. Kolem jeho osoby pak začali estébáci konstruovat teorii rozsáhlého spiknutí, do nějž zapojovali prakticky každého, kdo se s Chocem třeba jen setkal. V monstrprocesu Choc a spol. byly nakonec souzeny desítky lidí, osm z nich včetně Choce samotného dostalo tresty smrti a bylo popraveno. Kukalova skupina spadla do tohoto soukolí proto, že těmi, jimž obstarala falešné komunistické legitimace, byli Chocovi spolupracovníci.

Sám Kukal byl v prosinci 1948 odsouzen na sedm let. Následovala tříletá anabáze po komunistických kriminálech, která vyvrcholila v uranových dolech na Jáchymovsku. „Ze začátku pobýval v plzeňské věznici Bory. Jenže díky činnosti Státního soudu začaly mít věznice kapacitní problémy s velkým přírůstkem nových politických vězňů. Karel se dostal na jaře roku 1949 spolu s ostatními politickými vězni do pracovního tábora Horní Bříza u Plzně. Tady začala jeho velká pouť po nápravných zařízeních Československa,“ popisuje tuto pouť po věznicích Štěpán Blažej v práci „Útěk ze šachty č. 14 a osudy jeho účastníků“.

V uranovém lágru

V táboře Horní Bříza strávil Karel přibližně rok a půl, spřátelil se tam například s Otou Novákem a Zdeňkem Štichem, kteří ho poté provázeli i po dalších trestaneckých táborech. Včetně tábora Prokop, nejstaršího trestaneckého tábora v okolí Horního Slavkova, který dostal jméno podle nedaleké šachty. Sem byli sváženi vězni za účelem uranové těžby. Koncem roku 1950 v něm bylo umístěno kolem 1400 vězňů.

„Dozorci na strážních věžích stříleli při každém podezřelém pohybu, zvláště po setmění tedy bylo lepší vůbec z baráku nevycházet. Šachta byla od tábora vzdálena až dvacet minut chůze. To bylo nepříjemné hlavně v zimě, kdy se teplota pohybovala často pod bodem mrazu. Za dobu, než došli do tábora, vězni spolehlivě promrzli a s nimi jejich oděv, poté se další pobyt venku protáhl například jejich pravidelným počítáním,“ líčí poměry v táboře Štěpán Blažej.

František Fajtl ve stíhacím La-5 na frontě SNP a na východě 1944-1945
Létal na dvou frontách, přežil sestřel. Před 110 lety se narodil František Fajtl

Protože tábor byl brzy přeplněn vězni, začaly se v jeho okolí budovat další. Jedním z nich byl tábor XII neboli Dvanáct, kam byl Kukal spolu se Štichem a dalšími spoluvězni přesunut zhruba v polovině roku 1951. Velitelem tohoto tábora byl původně vrchní strážmistr Jiří Machota, který podle Kukalových vzpomínek patřil k těm slušnějším dozorcům, vězně netloukl a nešikanoval je nesmyslnými tresty.

Poměry v lágru se však rapidně zhoršily poté, co velitelskou funkci převzal po Machotovi muž jménem Pták, podle Kukala primitivní surovec. 

Pryč z tábora

K prvnímu útěku z tábora XII, o němž Kukal věděl a málem byl do něj zapojen, došlo 25. července 1951. Vězňům jej pomohl připravit protikomunisticky naladěný dozorce Josef Karolík ze Slovenska, přezdívaný Francouz, protože od svých dvou let vyrůstal ve Francii, kde měl jeho otec práci.

Prokop Drtina ve své kanceláři, září 1945 (kolorovaná fotografie)
Krčmaňská aféra: Před 75 lety dostali českoslovenští ministři bombu v krabičce

Karolík podle pozdějšího vyšetřování pomohl útěkářům vybrat datum, řekl jim, že na ně nebude střílet, a současně zamýšlel druhému strážnému předem poškodit a zneschopnit samopal. To nakonec nezrealizoval, ale útěk se přesto několika vězňům zdařil. Bohužel, jeden z uprchlíků, Oldřich Lauřím, byl 25. srpna 1951 dopaden v Praze, a po zatčení podepsal dohodu o spolupráci s StB. Při výslechu vyzradil Karolíkovu roli a později se stal agentem Státní bezpečnosti.

Útěku se chtěl zúčastnit také Kukal, ale pracoval v té době v hlubině a nepodařilo se mu dostat se včas mezi mukly pracující na povrchu, kteří tuto akci realizovali. Zůstal proto v táboře.

Oplocení tábora Vojna-Lešetice. Replika ostřelovacího pásma v táboře VojnaOplocení tábora Vojna-Lešetice. Replika ostřelovacího pásma v táboře VojnaZdroj: Wikimedia Commons, Jiří Paclík, volné dílo

Vězni začali postupně už během srpna plánovat další útěk, s jehož přípravou pomáhal ještě Karolík, o jehož roli v té době Státní bezpečnost ještě nevěděla. Po ověření informací od Lauříma už ale na nic nečekala a v druhé půli září (pravděpodobně 19. nebo 20. září 1951) Karolíka zatkla. V té době už existovala nová útěkářská skupina, která tak musela na poslední chvíli změnit plán (podle původního záměru měl být Karolík naoko přepaden, odzbrojen a s jeho zbraní si pak skupina chtěla vynutit na ostatních dozorcích cestu ven).

Střelba uprostřed noci

K velkému útěku 11 vězňů, který Karel Kukal později popsal ve své knize Deset křížů, došlo nakonec 15. října 1951. Tábor ležel v poměrně hornaté oblasti v prostoru Slavkovského lesa, kde brzy přichází zima, a vězni se chtěli dostat ven ještě předtím, než uhodí mrazy, aby byli schopni bez větší úhony přežít noc pod širým nebem a aby jejich stopy nebyly vidět ve sněhu, který by mohl později napadat. 

K útěku došlo po nástupu do práce na šachtu. „Rozdělili se. Osm mužů sfáralo na práci do hlubiny, tam měli dvě pracovní skupiny. Zbytek skupiny si odbýval pracovní povinnosti na povrchu… Všichni tři střežící příslušníci SNB a civilní zaměstnanci byli ten den rovněž na povrchu. To byla výhoda pro potrestané v dole, byli tam sami a mohli se volně domlouvat. Bylo předem stanoveno, že shora dostanou znamení po sedmi vytěžených vozech. To byl signál, že akce může začít,“ popisuje akci Štěpán Blažej.

Viliam Žingor při projevu během oslav 1. výročí SNP v Banské Bystrici
S chamradí nejdu. Partyzán Viliam Žingor se komunistům nevzdal, tak ho popravili

Tři vězni vyfárali na povrch a sdělili strážmistru Landovi, že je porucha na čerpadle. Landa nařídil, ať si závadu opraví, a poslal je zpět, ale muži se po jedné v noci vrátili s tím, že to nejde a že potřebují nové čerpadlo.

„Chtěli po Landovi, aby je doprovodil do dílny. Přemluvili ho, a tak šel. Ve stejnou dobu zůstávají další dva strážní na svých místech v šachetní budově, zatímco Compel a Volek se chystali vyjet nahoru. Štich, Kukal a Petrů měli zůstat pro jistotu dole a čekat na další pokyny,“ uvádí Blažej.

V dílně tři vězni Landu napadli, povalili ho na zem a omráčili úderem železné tyče do hlavy. Poté ho odzbrojili a vydali se v ústrety dalším dvěma strážným. Jeden z nich se vzdal, druhý se pokusil použít samopal, takže ho vězni postřelili (později zranění podlehl).

Kapitán Ján Nálepka, velitel 1. československého partyzánského oddílu v Sovětském svazu
Komunisté z něj dělali modlu. Reálný osud partyzána Jána Nálepky zakryla legenda

„Existuje více verzí toho, jak střelba proběhla. Nikdo z přímých svědků střelby nepřežil, snad jedině Zdeněk Rys (strážný, který se vzdal, pozn. red.) mohl v ten okamžik střelbu sledovat. Karel Kukal věděl zhruba, jak se to událo, protože mu a také všem ostatním Úlehla (jeden z vězňů, pozn. red.) vyprávěl, když se vyptávali. Čekalo se, že přepadení se obejde bez střílení, a tak všichni chtěli vědět, co se stalo… Podle jedné verze uviděl Gucký (postřelený strážný, pozn. red.) vězně ve tmě dřív a začal střílet ze samopalu. Ani jednoho z nich nezasáhl. Úlehla střelbu opětoval a trefil. Podle Kukala střílel první Úlehla, když vyzval Guckého, aby se vzdal, načež ten se místo toho pokusil sundat ze zad svůj samopal,“ uvádí Blažej (kráceno, pozn. red.).

Oba strážní byli poté odzbrojeni a svezeni dolů do šachty, odkud naopak vyfárali na povrch zbylí útěkáři. Vedení skupiny se dočasně ujal vězeň Miloslav Hasil, který znal dobře místní kraj z časů své vojenské služby, a snažil se muže vést směrem na Karlovy Vary.

Dostiženi

Věkově různorodá skupina bohužel nedokázala pochodovat stejným tempem a někteří její starší členové začali její postup zpomalovat kvůli zdravotním obtížím. Navíc se od ní oddělil v úvodu zmíněný muž, který se rozhodl vrátit, jménem Jiří Levinský. Nebyl vlastně součástí útěkářského týmu, přidal se k němu náhodou, protože měl ten den zrovna směnu. Po cestě mu došla odvaha, vymluvil se, že ztratil čepici, a ve tmě zmizel.

Zmizení Levinského bylo bohužel pro celou skupinu fatální, protože se vrátil na šachtu, nahlásil, co se stalo, a udal směr, kterým se skupina ubírala. Tak se stalo, že všichni útěkáři byli dostiženi už druhý den ráno zhruba v době, kdy si hledali úkryt k přečkání dne v zarostlém svahu nedaleko obce Stanovice, vzdálené asi jen deset kilometrů od místa, kde jejich útěk započal.

Tomáš Baťa byl v románu i filmu Botostroj vykreslen autory v co nejvíce negativním světle, což vedlo i ke spontánnímu protestu zlínských občanů
Kauza, která rozhněvala Zlín: Když šel do kin Botostroj, lidé zdemolovali sál

Následovala přestřelka, v níž Kukal utrpěl zásah do kolene, takže se zhroutil. Ostatní členové skupiny se neorganizovaně a za pokračující střelby rozprchli, ale byli pronásledováni a většinou postříleni na útěku.

Kukal a jeho přítel Zdeněk Štich byli spolu s ještě dalšími dvěma vězni chyceni a znovu zatčeni, třem vězňům se podařilo z přestřelky uniknout a odpoutat se (jeden z nich se však rozhodl ještě týž den se vydat, čímž si podepsal rozsudek smrti), zbylí útěkáři byli zastřeleni.

Také oba muži, kteří se probili na svobodu (šlo o Miloslava Hasila a Františka Čermáka) byli nakonec zabiti. Čermák byl zastřelen 30. října na hranicích při pokusu o přechod do Rakouska, Hasil 27. listopadu 1951 při odchodu z taneční zábavy v Dolních Bojanovicích, které se neprozřetelně zúčastnil a někdo ho poznal a udal. Před vchodem na něj proto čekala policejní hlídka, a když se pokusil vytáhnout zbraň, byl postřelen. Sám se pak ležící na zemi zastřelil.

Přežili jen dva

Následovaly další soudy a drakonické rozsudky. Kromě Kukala a Šticha, kteří u sebe neměli na útěku zbraň a nekladli při zatčení aktivní odpor, byli všichni ostatní odsouzeni k trestu smrti a popraveni. „S trestem smrti jsem počítal, ale nakonec to spravila pětadvacítka, protože jsem neměl při útěku žádnou zbraň. První tři z obžaloby byli odsouzeni k trestu smrti: Volek, Plšek a za údajnou pomoc dozorce Karolík,“ uvedl v rozhovoru s Českobudějovickým deníkem Kukal.

Z vězení se dostal až v roce 1962. V roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde patřil k zakládajícím členům exilového skautingu. Dne 28. října 2002 dostal od prezidenta České republiky Václava Havla Medaili Za hrdinství. Zemřel 6. března 2016 ve švýcarském Bernu.