„Komunista už tehdy nebyl. Ze strany ho vyškrtli asi v padesátém roce, pro malou politickou vyspělost,“ tvrdí vnučka s tím, že major Modr se z okupace ČSSR zhroutil. První známky konfliktu s mocí, jak upozorňuje, se u dědy objevily na ostrých střelbách v sovětské Astracháni, kde se pohádal s dalšími důstojníky. Ještě před invazí ze srpna 1968… která mu poté bere veškeré iluze.

Vojenský letec, který skočil pod auto okupační armády.„Dostal pak bohužel nálepku blázna, duševně chorého člověka, co své problémy řešil sebevraždou. Podle oficiální vyšetřovací verze,“ konstatuje Figallová s tím, že major Modr byl opravdu ambulantně léčen armádními psychiatry. Rodina je však přesvědčena, že jinak milující táta tří dětí (dcery a dvou synů) volil dobrovolně smrt proto, aby upozornil na okupaci. Tak jako „živé pochodně“.

„Z jeho tří dětí žije jen teta. Ta mi dala veškerou dokumentaci, aby se na dědu nezapomnělo a očistila se jeho památka,“ říká vnučka. Odkazuje rovněž na Ivo Pejčocha a Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu Praha, jež majora Modra zařazují do publikace Okupace 1968. Jeho příběh zmiňují v části věnované příslušníkům naší armády, kteří zemřeli v přímé souvislosti s invazí.

Dobrovolný odchod ze života

„Je zařazen mezi vojáky, kteří reagovali na tuto okupaci protestem, dobrovolným odchodem se života. Ti nebývají uváděni v celkovém počtu obětí přímých střetů, neboť nezahynuli při autonehodě nebo vraždě,“ vysvětluje vnučka. Ta kontaktuje spolek „Pomníky obětem bezpráví“ zajišťující pamětní desky lidem usmrceným v období let 1968 až 1991 kvůli činnosti okupantů, hlavně Sovětů.

„Z našeho pohledu si to zaslouží i major Modr. Měl sice psychické problémy, ale bez invaze by k takovému typu sebevraždy nedošlo. Jeho smrt byla vyšetřovatel i společností považována za protest a podle toho se i zacházelo s pozůstalými,“ vzkazuje Lukáš Cvrček, předseda spolku. Ten má úmyslu pamětní desku umístit příští rok na (nyní obecní) dům v Příboře, kde vojenský letec žil.