Když ve stejném ročníku zažila i pokus dítěte o sebevraždu, rozhodla se navštívit workshop k sebepoškozování u žáků, který v pražském centru Dox vedla psycholožka a lektorka Dagmar Hájková.

Odbornice přítomným pedagogům popsala, co se s tělem děje, když si člověk ublíží. V mozku se začnou vyplavovat látky jako kortizol, dopamin či serotonin. Ty způsobí úlevu a dotyčný zapomene na psychickou bolest. Organismus se na nich ovšem může stát závislý jako na drogách. Stejný mechanismus podle Hájkové umožňoval již pralidem vybudit se v případě zranění na lovu a dostat se v pořádku domů.

Potvrdila také, že počet případů sebepoškozování u žáků roste. Psychologové si to vysvětlují přehlcením mozku množstvím negativních informací z internetu, které vzbuzují úzkost a stres. Kvantum údajů, které člověk dnes načerpá za den, dříve sbíral i několik let. „Evolučně nestíháme dobu, klademe na mozek extrémní nároky. Patrně s tím souvisí i větší množství demencí v čím dál dřívějším věku,“ vysvětlila Hájková.

Radí rodičům, aby se co nejvíce zajímali o své děti i o to, co na internetu sledují. Znepokojující obsah by spolu měli probrat. „Jde o klíčové období, kdy se formuje osobnost dítěte,“ upozornila.

close Psycholožka Dagmar Hájková info Zdroj: Deník/Zuzana Hronová zoom_in Psycholožka Dagmar Hájková

Sebepoškozování lidé používají k odbourání stresu, podobně jako kouření nebo pití alkoholu. „Takové strategie zaberou chvilkově, ale z dlouhodobého hlediska jsou nefunkční. Mnohem lepší by bylo dát si studenou sprchu, jít na procházku, pustit si pěknou hudbu,“ zdůraznila psycholožka.

Připustila, že některé děti nicméně s ubližováním si jen experimentují ze zvědavosti nebo v rámci nápodoby a brzy s ním přestanou.

Mějte plán a prevenci

Škola by měla mít vypracovaný plán, jak postupovat, když zjistí, že si někdo ubližuje. Případy zpravidla řeší školní psycholog či metodik prevence, třídní učitel informuje rodiče. U sebepoškozování neexistuje oznamovací povinnost, takže se nemusí hlásit na policii. „Je dobré být na tuto situaci připraven. Když k vám přijde zkrvavená studentka do kabinetu, není to jednoduché. Zatímco jí se právě ulevilo, učitelka může jít do mdlob,“ popsala svou zkušenost pedagožka, jež učí na druhém stupni jedné pražské základní školy.

Učitel nebo rodič, za nímž se přijde dítě svěřit, že si ubližuje, by měl zůstat klidný, ocenit, že se na něj obrátilo, a dát najevo pochopení, že je v náročné situaci. A také s ním probrat, co mu to dává a co bere, aby si uvědomilo negativa. Měl by ho rovněž zaujmout jinými postupy, jak zvládat stres.

Kvůli prevenci by se podle odborníků měly třídy účastnit programů, jak stres řešit. O tématu by přitom dospělí měli s dětmi hovořit, ne ho tabuizovat. „Zatím nejsme tak daleko, aby dívka chápala své počínání jako problém. Naopak nám řekla, že pokaždé uvažuje, že se řízne hlouběji a bude to vyřešené,“ popsala svou zkušenost učitelka z jedné jihočeské základní školy.

Sebepoškozování může být podle psycholožky Hájkové celoživotní boj. „Několik let může být člověk v pohodě, ale jakmile se mu v životě zase něco zvrtne, je v tom znovu,“ vylíčila.

Učitelé si často všimnou, že má dítě jizvy na rukou či na nohou, ale nevědí, zda a jak s ním o tom mluvit. „Holčina nosila i ve vedru dlouhé rukávy, protože jizvy skrývala. Když už začala nosit krátké triko, říkala jsem si, že už se možná dostala do momentu, kdy by jí o tom nevadilo mluvit. Jenže když jsem se jí opatrně zeptala, odpověděla mi, že je úplně v pohodě a dál se o tom nebavila,“ popsala metodička prevence ze základní školy na Ústecku.

V telefonu slyšela vlak. Pak se hovor přerušil, vzpomíná Hana Petráková:

V takovém případě psycholožka Hájková doporučuje sdělit dotyčnému důležitou informaci: kdykoliv budeš potřebovat pomoc, jsme tu pro tebe, neboj se na nás obrátit. „Dlouho se nemusí nic dít, ale pak se dítě může dostat do krize a přemýšlet o sebevraždě. Může si vybavit, že potkalo člověka, co mu nabídl pomoc. A dost možná přijde,“ poradila.

Když případ přerůstá možnosti školního psychologa, měl by žáka odkázat na dětského klinického psychologa či dětského psychiatra. Jenže těch je v Česku zoufalý nedostatek. Způsobuje ho málo míst na katedrách psychologie a rovněž zdlouhavý proces. Studenta čeká pět let studia, pět let atestace z klinické psychologie a až poté pětiletá atestace z dětské klinické psychologie. Během té doby navíc pobírá v nemocnici velice nízký plat.

Nejakutnější případy nicméně musí přijmout ambulantní psychiatrie, která bývá ve většině velkých nemocnic.