Tělesně handicapovanému Martinu Navrátilovi z Nových Butovic se splnilo tajné přání.

Může zůstat mezi svými kamarády a spolužáky na zdejší Fakultní základní škole pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v ulici Mezi školami. Už prvního září se s nimi setká v šesté třídě. Říkáte si, že je to samozřejmost? Mýlíte se. Přednedávnem mu totiž hrozilo, že ho tatínek bude muset den co den vozit až do vzdáleného Jedličkova ústavu. To kvůli školnímu schodišti, které by sám, jakožto vozíčkář, nezvládal překonat.

Bylo by to absurdní, protože Martin s tatínkem bydlí jen několik desítek metrů od školy.

Ale teď, díky solidaritě a štědrosti svého okolí, jednoduše najede na výtahovou plošinu, která ho pohodlně dopraví až do prvního patra školní budovy. Právě tam na něj čeká šestá třída. A zrovna tak i příští roky, až do deváté třídy, mu ona plošina pomůže zůstat ve známém prostředí butovické základky.

Deník ještě letos ke konci března přinesl příběh Martina, jeho tatínka Petra a vůbec všech aktérů původně smutného příběhu.

Příběh se šťastným koncem

Ten příběh má však šťastný konec. V úterý ředitel školy Petr Vodsloň slavnostně otevřel výtahovou plošinu, a to samozřejmě nejen pro Martina.

„Určitě bych moc rád zůstal. Do školy to mám hodně blízko a dostanu se tam bez potíží. Snad se to podaří a budu tam moci nastoupit i do šesté třídy.“ Toto řekl Martin Navrátil Deníku letos v březnu. Po úterku ale tyto dojemné věty jakoby nebyly. Chlapec zůstává.

Ale cesta k úspěchu nebyla jednoduchá. To vedení školy zjistilo právě s blížícím se koncem uplynulého školního roku. V květnu plošina nebyla a nadace ani jiné neziskovky nemohly snahu podpořit, protože by se jednalo o zhodnocení budovy patřící městské části Praha 13.

„Ovšem pro nás, jakožto občanské sdružení, to problém není. Zodpovídáme se jen sponzorům. Rádi jsme pomohli Martinovi i zhodnocení této školy. V Praze 13 není ani jediná základní škola, která by plošinou pro vozíčkáře nebo bezbariérovým přístupem disponovala,“ řekla Deníku ředitelka OS Peppermint Šárka Kuželová. Mimo jiné to bylo právě jí řízené OS, které sehnalo tolik potřebné sponzory.

Iniciativa přišla od spolužáků

Ovšem prvotní iniciativa na pomoc Martinovi vzešla od jeho spolužáků. Ti už kolem Vánoc začali mezi sebou vybírat peníze – a stali se tak inspirací pro všechny ostatní. Dohromady dali celých 40 tisíc korun. Přispěla i městská část, nadace Charty 77 či konto Bariéry. Samotná firma, která plošinu montovala, slevila 80 tisíc. Ještě před tím však statečná Šárka Kuželová podepsala bianco šek na celou sumu. „Věřila jsem danému slovu ředitele školy i starosty,“ vysvětlila. A vyplatilo se. Přestože situace dlouho vypadala bledě. Své o tom ví Martinův tatínek Petr.

„Když se Martin přistěhoval do Prahy, měl nastoupit do páté třídy. Dlouho jsme hledali bezbariérovou školu. Nejen na našem sídlišti, ale i v širokém okolí. Nenašli jsme,“ líčí pan Navrátil. Jeho kroky nakonec vedly za ředitelem Vodsloňem.

„Škola totiž sídlí jen asi 50 metrů od našeho bydliště,“ vysvětluje dále. Ředitel Vodsloň tehdy vyšel Navrátilovým vstříc. Pátou třídu totiž nařídil ponechat v přízemí, které je bezbariérové, včetně školní jídelny. Tak to však nešlo donekonečna.

Od šesté třídy děti chodí do prvního i druhého patra.

„Protože jsem po celé Praze nenašel bezbariérovou základní školu, tak to vypadalo, že poslední možností pro Martina bude Jedličkův ústav, což by byl pro něj, při vší úctě k ústavu, krok zpět,“ míní otec. Měl tehdy jen jeden školní rok na to, jak situaci vyřešit. Měl štěstí, protože narazil na ochotné lidi – a hlavně na Šárku Kuželovou z OS Peppermint, která se celé záležitosti ujala a zorganizovala přípravy.

Pomohla i škola

„Nesmím zapomenout ani na školu samotnou. I ona zřídila speciální konto a přispěla. Hlavně děti se podílely. Vyráběly různé předměty, které se pak dražily na burze před třídními schůzkami. Všem děkujeme,“ dodal Petr Navrátil.

„A já od čtvrtka nastupuji do šesté třídy,“ uzavřel Martin.

Čtěte také: Plošina bude a Martin školu neopustí. 'Pomohl i Deník,' říká otec