Vedle řešení akutních problémů v otázce nekvalifikovaných učitelů, nedostatečné kapacity mateřských a v blízké budoucnosti i základních škol a přípravy novel školského a vysokoškolského zákona ministerstvo podle Štecha někdy sahá k dílčím krokům, které nejsou v souladu s někdejším vzdělávacím programem stínové vlády ČSSD.

„Sociálnědemo­kratická koncepce je spíše o tom jak pěstovat, nikoliv testovat. Jak vychovávat, kultivovat, dávat šanci co největšímu počtu dětí, nesegregovat," vysvětloval Štech. Plánovaná povinná maturita z matematiky a jednotné přijímací zkoušky na střední školy jsou podle něj v rozporu s těmito zásadami.

Ministr prezentuje jednotné zkoušky na maturitní obory jako cestu k tomu, aby se na takto zaměřené střední školy nedostávaly děti bez studijních předpokladů, které pak selhávají u maturity. „Myslím si, že je iluzorní si myslet, že na základě jednotných přijímaček dokážeme ve čtrnácti nebo patnácti letech vyhovět jak potřebám dětí, tak potřebám společnosti. Ignoruje to názory odborné veřejnosti včetně psychologů, že dítě potřebuje co nejdéle co nejširší vzdělání," komentoval tento záměr profesor v oboru pedagogická psychologie. Střední vzdělání se v současné době podle něj de facto stává součástí vzdělání základního.

Úřad přizpůsobuje nabídku požadavkům trhu

Ministerstvo školství se na základě debat se zaměstnavateli snaží přizpůsobovat nabídku vzdělání aktuálním požadavkům pracovního trhu. Z hlediska podniků to podle Štecha má logiku, protože sledují poměrně krátkodobé cíle. „Oni nemají plány na patnáct, dvacet, třicet let. Jenže společnost jako celek funguje v jiných časových horizontech," poznamenal.

Dlouhodobá koncepce vzhledem k častým výměnám v ministerském křesle chybí i českému vzdělávacímu systému, i když loni vznikla podle Štecha docela kvalitní Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020. Ministr Chládek chce ustanovit Národní radu pro vzdělávání jako poradní orgán, který by se měl postarat o kontinuitu.

Zatím se uvažuje o tom, že by jejími členy mohli být mimo jiné zástupci průmyslových svazů a jiných zájmových skupin, podle Štecha by se však mělo spíše jednat o jakousi „radu starších". „Lidí, kteří pocházejí z veřejnoprávních institucí. Institucí, které nejsou závislé na podnikatelských kruzích ani na politických stranách. Měli by to být lidé, kteří rozumějí vzdělávání z určitého odstupu," popsal svou představu.

Aktivity nespokojených rodičů

O tom, že veřejnost mnohdy není spokojena se stavem současného školství, svědčí rodičovské aktivity při zakládání vlastních nebo komunitních škol. I když pohnutky rodičů chápe, považuje to za negativní trend. „Když bude pokračovat, je vysoce pravděpodobné, že skončí nepříliš náročným a nepříliš kvalitním veřejným školstvím a vysoce kvalitním školstvím, řekněme, soukromým," uvedl. Do druhé skupiny podle něho svou povahou náleží i domácí vzdělávání.

Proto je třeba zatraktivnit a podpořit veřejné školy. Veřejnému školství podle něj nejvíce chybí péče o učitele nejen v otázce platů, ale také pracovních podmínek a společenského uznání. Považuje navíc za nezbytné pracovat na dalším vzdělávání pedagogů. To by se mělo věnovat zejména didaktice, což jsou dovednosti nyní nedoceněné. „Učitel chce slyšet, jak nově učit z hlediska současných poznatků vzdělávacích oborů, psychologie nebo pedagogiky," dodal Štech.