Kliknutím zvětšíteKdyby se hledalo pojmenování pro politický styl, který vyznával Miloš Zeman, asi sotva by se našlo vhodnější než okřídlené „Rozděl a panuj“, latinsky „Divide et impera“, vycházející z poznání, že znesvářená a rozdělená společnost se ovládá lépe než semknutá a vnitřně jednotná komunita. Právě na trvalém a úmyslném rozdělování společnosti (i za pomoci účelového šíření lží) založil svůj politický vzestup a pokračoval v něm i během svého působení v nejvyšší funkci.
Vyjmenovat a popsat všechny lži, které provázely politickou dráhu Miloše Zemana, by asi přesáhlo prostor jakéhokoli novinového textu. V následujících odstavcích se pokusíme přiblížit ty nejproslulejší, případně takové, které byly charakteristické pro způsob Zemanova vládnutí.
Případ Nepál
Občanskou veřejnost na sebe Miloš Zeman poprvé výrazně upozornil ještě před listopadem 1989, konkrétně 18. srpna, kdy v tehdejším časopise Technický magazín vyšel jeho článek Prognostika a přestavba, v němž na danou dobu nebývale ostře kritizoval tehdejší způsob řízení státu a současně otevřeně uváděl, že Československo se mění v zaostalou zemi.
Byl to odvážný počin, i když ne úplně první: v červnu toho roku se objevila petice Několik vět, která vyvolala zásadní průvan v politickém ovzduší té doby tím, že na rozdíl od předchozích petic podobného druhu (včetně Charty 77) ji začaly podepisovat ne desítky nebo stovky, ale tisíce až desetitisíce občanů a své podpisy pod ni připojovaly i mnohé známé a populární osobnosti, které se najednou přestaly bát (asi nejslavnější se stal podpis Hany Zagorové, v té době s převahou nejpopulárnější české zpěvačky).
Miloš Zeman správně pochopil, že situace v tehdejším Československu nazrává k zásadní politické i společenské změně a po svém způsobu se rozhodl chopit se iniciativy a upoutat na sebe pozornost, k čemuž vlastní autorský kritický článek stačil. Jeho základ tvořil podle pozdějších Zemanových slov text, sepsaný v roce 1984 pro sborník tehdejšího oddělení komplexního modelování podniku Sportpropag, který později přetvořil do přednášky. Tu si začátkem roku 1989 vyslechl redaktor tehdejšího časopisu Vesmír a projevil o text zájem, ale šéfredaktor Vesmíru dané téma jednoznačně zamítl.
Článek tak nakonec vyšel v srpnu v podstatně méně známém Technickém magazínu, i tak ale vyvolal bouři. Jeho kritické pasáže totiž ocitovaly západní rozhlasové stanice vysílající do Československa, Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, čímž je okamžitě zpopularizovaly. Zemana navíc pozval týden po vydání článku do pořadu Hospodářský zápisník tehdejší Československé televize redaktor Jan Martinek, který využil toho, že v čase letních dovolených neměl nad sebou tak silný dohled. Zeman v tomto rozhovoru začal srovnávat Československo nelichotivě s rozvojovými státy (například s Alžírskem nebo s Peru), což ovšem nedokládal žádnými zdroji.
Odvysílaný rozhovor už vyvolal ohlas i u vedení ÚV KSČ a Zeman měl natočit pro televizi další rozhovor, v němž by svá slova zjemnil nebo ještě lépe popřel. Dlužno uznat, že se nedal a svůj slovník ještě přiostřil, takže krátce před listopadem dostal ze svého tehdejšího zaměstnání výpověď. Společenská změna už se ale blížila.
V revolučních dnech po 17. listopadu 1989 byl díky těmto svým vystoupením vnímán jako výrazný opoziční odborník, takže dostal prostor vystoupit na největší demonstraci těch dnů, která se konala v sobotu 25. listopadu 1989. Ve svém projevu vyzval ke generální stávce a současně prohodil, že z hlediska kvalifikačního a vzdělanostního rozvoje je Československá republika až za Nepálem, což opět vyvolalo velký ohlas a stal se z toho jeden z nejcitovanějších výroků sobotní demonstrace.
„Pokud jde o podíl výdajů na vzdělání na národním důchodu, Československo za posledních 20 let kleslo z 22. na 72. místo na světě. Pokud jde o podíl vysokoškolsky vzdělaných osob na obyvatelstvu, je Československo se šesti procenty na 49. místě a předstihuje nás i Nepál se sedmi procenty,“ zněl onen výrok. Měl ale jednu vadu: Zeman si ho jednoduše vymyslel. Odvolával se při tom sice na statistickou ročenku UNESCO, ale o řadu let později přiznal, že si zmíněná čísla vybásnil, aby upoutal pozornost. K podobnému kroku se uchýlil ve své kariéře ještě mnohokrát.
Případ Zieleniec a Brezina
Vystoupení na listopadové demonstraci udělalo z Miloše Zemana obecně známého řečníka a prognostika a dokonce i jednu z tváří listopadové revoluce, čehož později dobře využil, i když vlastně v centru dění nebyl: do užšího vedení Občanského fóra, jež se stalo hlavním mluvčím kritické veřejnosti, nikdy nepatřil a nestal se ani členem první porevoluční vlády, tzv. vlády národního porozumění, která měla dovést zemi ke svobodným volbám. V roce 1990 tak zasedl v tehdejším Federálním shromáždění jako řadový, i když výrazný poslanec, a nahoru začal stoupat až po roce 1992, kdy se začal propracovávat do čela sociální demokracie.
Předsedou strany se stal v roce 1993 a během následujících let z ní vytvořil nejsilnější opoziční sílu. Po předčasných volbách v roce 1998 se stal díky tzv. opoziční smlouvě s Klausovou ODS předsedou vlády. V té době se už také rapidně zhoršily jeho vztahy s novináři, které v první polovině 90. let ještě fungovaly. Tisk si stále více všímal korupčních afér a podivných aktivit lidí v Zemanově okolí (například jeho tehdejšího poradce Miroslava Šloufa), na což Zeman reagoval tím, že novináře urážel a začal na ně namísto věcné argumentace otevřeně útočit.
Dne 28. června 1999 obvinil Zeman spolu se svým tehdejším ministrem zahraničí Janem Kavanem veřejně bývalého ministra zahraničí Josefa Zeleniece, že prý korumpoval novináře a uzavřel s nimi údajně desítky smluv na to, aby o něm psali pozitivně. O den později obvinil novináře Ivana Brezinu, že psal na zakázku společnosti ČEZ.
V obou případech šlo o lži, které Zeman nikdy nebyl schopen nijak doložit. Snaha najít důkazy o údajném Zeleniecově uplácení novinářů vedla k politické aféře, protože Zemanovi poradci a sekretář ministra zahraničí Karel Srba začali mimo jiné vyvíjet nátlak na ředitele zámku Štiřín Václava Hrubého, aby jim tyto důkazy opatřil (Štiřín spadal pod ministerstvo zahraničí). Hrubý to odmítl a byl z funkce ředitele odvolán, znovu se do ní vrátil až za jiné vládní garnitury. Zeman s Kavanem se nakonec Zeleniecovi omluvili. Karel Srba byl později odsouzen za korupci a za přípravu vraždy investigativní novinářky Sabiny Slonkové (k níž nedošlo, protože muž najatý jako vrah oznámil vše policii).
Ivan Brezina premiéra za jeho slova zažaloval a po osmi letech soudů se v roce 2007 dočkal toho, že Vrchní soud v Praze nařídil Miloši Zemanovi se za svá slova omluvit a vyplatit novináři 50 tisíc korun odškodného plus soudní výlohy. Zeman nikdy ničím nedoložil, že by jím vznesená osočení Breziny či Zeleniece byla opodstatněná.
Případ Peroutka
Asi nejznámějším a nejslavnějším případem Zemanova veřejného lhaní se však kupodivu nestal výpad proti žádnému z jeho aktuálních oponentů, ale nepravda vyslovená o dávno mrtvém novináři a významné osobnosti předválečného Československa.
Dne 27. ledna 2015 pronesl Zeman, tehdy už jako prezident České republiky, projev u příležitosti 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, v němž mluvil mimo jiné o tom, že řada intelektuálů podlehla v jisté fázi svého života fascinaci fašismem. V této souvislosti citoval údajná slova českého novináře Ferdinanda Peroutky, předválečného šéfredaktora časopisu Přítomnost, jenž měl prý jeden ze svých článků z 30. let minulého století nadepsat titulkem „Hitler je gentleman“. Zeman tvrdil, že článek s inkriminovaným titlkem v Přítomnosti osobně četl a že prý byl na stránce umístěn „vlevo dole“.
Toto tvrzení kategoricky odmítli jednak historici, kteří doložili, že v žádném čísle Přítomnosti (jejíž jednotlivé ročníky jsou archivovány) se takový článek nenachází, jednak Peroutkova vnučka Terezie Kaslová, jež koncem dubna 2015 podala kvůli Zemanovým slovům na Českou republiku žalobu na ochranu osobnosti.
Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček se pokusil zmíněný článek dohledat, ale nepodařilo se mu to, protože v Přítomnosti takový Peroutkův text nikdy zveřejněn nebyl (podle historika Jana Galandauera Zeman možná zaměnil Přítomnost za předválečné Rudé právo, v němž v roce 1937 skutečně vyšel na stránce vlevo dole komentář s titulkem „Hitler – gentleman, čeští nár. soc. – piráti!“). Ovčáček se proto pokusil argumentovat jiným Peroutkovým textem z roku 1939, nazvaným „Dynamický život“ a publikovaným k Hitlerovým padesátinám, podle historika Martina Gromana ze Sdružení Ferdinanda Peroutky však text nepochopil a nedošlo mu jeho protinacistické ladění.
Zeman se v červnu 2015 omluvil za nenalezení článku, ale navzdory důkazům předkládaným historiky nadále trval na jeho existenci. Soud mezi Terezií Kaslovou a státem reprezentovaným nejdříve Kanceláří prezidenta republiky a poté Ministerstvem financí ČR trval opět řadu let. V pátek 5. listopadu 2021 však dorazilo na ministerstvo financí dovolání Nejvyššího soudu, který dal Kaslové za pravdu. Ministerstvo jí podle své tiskové zprávy ještě týž den zaslalo omluvu, kterou zveřejnilo i na svých webových stránkách.
Případ Schapiro a Häupl
V osočování svých oponentů či kritiků s pomocí vylhaných tvrzení se přitom Miloš Zeman neomezoval jen na domácí půdu, ale několikrát napadl i zahraničního diplomata či politika, čímž bohužel přitáhl k tomu, že český prezident často šíří nepravdy, mezinárodní pozornost.
V roce 2016 tak napadl tehdejšího amerického velvyslance v Praze Andrewa Schapira, že se prý jako téměř jediný velvyslanec nezúčastnil oslav českého státního svátku 28. října na Pražském hradě. Důvodem k tomuto osočení bylo pravděpodobně to, že Schapiro o rok dříve veřejně kritizoval Zemana kvůli tomu, že se rozhodl jet do Moskvy na vojenskou přehlídku u příležitosti 70. výročí konce 2. světové války i přesto, že ruští vojáci (tehdy ještě v neoznačených uniformách) v roce 2014 nezákonně obsadili ukrajinský Krym.
Schapiro na prezidentovu výtku okamžitě dokázal, že ve skutečnosti se oslav na Pražském hradě zúčastnil: byl zachycen jak na fotografiích, tak na televizních záznamech, přičemž seděl vlevo vzadu vedle německého velvyslance v Česku Arndta Freytaga von Loringhovena. Zemanův mluvčí Ovčáček se nicméně v tomto případě za lživá slova svého šéfa neomluvil, jen uvedl, že vevyslanec byl podle něj během slavnostních okamžiků na Hradě neviditelný.
V roce 2019 Zeman zase neoprávněně vytkl exstarostovi Vídně Michaelu Häuplovi, že vídeňská radnice pod jeho vedením neposlala prý ani šilink vídeňské českojazyčné Komenského škole. Ani to ale nebyla pravda, což okamžitě potvrdila sama škola, jejíž zástupci sdělili novinářům z rakouského titulu Der Standard, že škola od radnice finanční podporu získala.
Zeman se poté Häuplovi omluvil s tím, že chybnou informaci obdržel údajně od české velvyslankyně v Rakousku Ivany Červenkové. Ta se omluvila také.
Případ novičok
Zatímco většinu výše uvedených lživých Zemanových výroků lze chápat jako snahu buď za každou cenu napadnout své oponenty a nepřijít o výhodu prvního útoku, případně zaujmout okamžitě pozornost nějakým kontroverzním a vymezujícím se tvrzením, v roce 2018 se prezentoval i větou, jež měla potenciál ohrozit bezpečnostní zájmy České republiky. Šlo o potvrzení ruského nařčení, že Česká republika vyráběla nervově paralytickou látku novičok.
Právě novičokem měli být v březnu 2018 otráveni podle tehdejší britské premiérky Theresy Mayové bývalý ruský tajný agent Sergej Skripal, který pracoval i pro britskou tajnou službu, a jeho dcera. Oba útok přežili a britští vyšetřovatelé obvinili z útoku dva ruské občany Alexandra Petrova a Ruslana Boširova, kteří měli být podle Mayové agenty ruské tajné služby GRU.
Ruská vláda obvinění odmítla a prohlásila, že Rusko už žádné chemické zbraně nevyvíjí ani nevyrábí. Jako možného producenta látky, jež otrávila Skripala a jeho dceru, označila mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová Česko, Slovensko, Švédsko nebo Velkou Británii.
Zatímco česká vláda s odvoláním na informace tajných služeb obvinění odmítla, Zeman v souladu se zájmy Ruské federace prohlásil, že novičok se u nás skutečně vyráběl. „Po prostudování zpráv obou tajných služeb jsem se přiklonil k názoru vojenských zpravodajců. Závěr je, že u nás byl vyráběn a testován novičok, byť v malém množství a poté zničen. Víme kdy a víme kde to bylo… Je pokrytectví předstírat, že se nic takového nedělo,“ prohlásil 3. května 2017 veřejně Zeman, čehož začala okamžitě široce využívat ruská propaganda.
„Žvást vlády Theresy Mayové o tom, že novičok se jakoby vyráběl pouze v Rusku, vyvrátil prezident Česka, který potvrdil, že jeho země vyrobila tuto otravnou látku,“ využila mluvčí Zacharovová okamžitě Zemanův výrok k útoku na britskou premiérku.
Deník proti fake news.Výrok českého prezidenta byl přitom přinejmenším krajně nepřesný a opravdu spíše jdoucí na ruku ruským zájmům, než objektivně vysvětlující realitu. Podle českého ministerstva obrany se totiž novičok v Česku nevyráběl, látka tu byla pouze chemicky syntetizována ve specializované laboratoři za přísného bezpečnostního režimu, a to maximálně v rozsahu několika mikrogramů. „Šlo o tzv. mikrosyntézu, která není podle mezinárodní úmluvy považována za výrobu. Testovaná látka vzniká v pracovní nádobce čistě pro účely měření spektrálních dat a její obsah je po testování ve shodě s předpisy a závazky ČR vždy poté okamžitě zlikvidován,“ uvedlo ministerstvo ve svém prohlášení.
Že mikrosyntéza není podle mezinárodních úmluv výroba, potvrdila tehdy Lidovým novinám také Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, který kontroluje dodržování závazků České republiky podle smlouvy o nešíření a zničení chemických zbraní.
Zemanův výrok, že novičok se tu vyráběl, přitom nebyl ani zdaleka jediný, jenž nahrál propagandě Ruské federace, vystupující vůči Česku stále nepřátelštěji. Už o rok dříve například označil na Parlamentním shromáždění Rady Evropy ruskou anexi Krymu, považovanou mezinárodním společenstvím za nezákonnou, za tzv. hotovou věc neboli fait accompli. Českou Bezpečnostní informační službu, upozorňující opakovaně na nebezpečí ruských agentů v Česku, označoval veřejně za čučkaře.
13
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
