SPECIÁL: 50 let od okupace 1968. Přečtěte si svědectví pamětníků z Česka i ze světa

Generálporučík Vorobjov byl vždy vzorný voják. Vojenské učiliště ukončil se zlatou medailí a chtěl pokračovat na vojenské akademii v Moskvě. V tom mu ale zabránila invaze  vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Ráno 19. srpna 1968 mu přišel povolávací dopis: „Přišel starší poručík Dima Kitajev a přinesl mně dopis. Psal podplukovník Čerenko: ‚Soudruhu kapitáne Vorobjove, vojenská jednotka se připravuje na vyplnění bojového úkolu. Vaše přítomnost v pluku je nutná.‘“

Online reportáž

Eduard VorobjovZdroj: Post Bellum

Vorobjov neváhal a k jednotce se vrátil. „Když jsem přijel, tak vojákům už rozdávali munici, šedesát patron a dva granáty. Každý podepisoval, že použije zbraň a začne střílet jen jako odpověď na střelbu. Jinak se zbraně nesměly používat.“

ČECHOSLOVÁCI NA SCESTÍ

Vorobjov situaci v Československu pečlivě sledoval v dobovém sovětském tisku. „Když jsme vstupovali do Československa, byl jsem hluboce přesvědčen, že jsou v zemi síly, které chtějí svrhnout československý lid z cesty socialistického rozvoje,“ vzpomíná a dodává, že neznal jediného člověka, který by chtěl, aby se v ČSSR bojovalo, a aby se  opakovaly maďarské události.

Demonstrace pod názvem "Nezapomínáme. Protestujeme." k 50. výročí okupace armádami Varšavské smlouvy před ruskou ambasádou v Praze.
Lidé demonstrovali před ruskou ambasádou. Kritizovali invazivní politiku Kremlu

Když jeho pluk překročil 20. srpna v noci Československé hranice, nečekala ho otevřená náruč. Místní lidé jim nechtěli dát ani vodu a seděli na silnici tak, aby sovětská vozidla nemohla projet. „Nevěděl jsem, jak se z této situace dostat.

Od těch jedenácti automobilů šly mraky jedovatého kouře. Pak mě napadlo toto, dal jsem rozkaz, aby si všichni vzali plynovou masku a řidiči na místě šlápli na plný plyn. Po chvilce mladí lidé začali nadávat a křičet, zvedli se a odcházeli,“ vzpomíná na svůj trik Vorobjov.

GORBAČOVOVA SLOVA

Obsazování šlo hladce, Čechoslováci se neměli jak bránit, proto byl generálporučík koncem roku 1968 odvelen na jiné úkoly v zemích sovětského bloku. V roce 1987 se ale s rozkazem přímo od tajemníka sovětských komunistů Michaila Gorbačova do Československa vrátil. „Prosím tě, věnuj velkou pozornost disciplíně a dodržování zákonů,“ řekl mu na cestu Gorbačov.

BRATRSKÝ POLIBEK. Alexander Dubček (vpravo) půl roku před okupací vřele vítá sovětskou delegaci vedenou Leonidem Brežněvem (vlevo)
Reformní komunisté před vjezdem tanků: Mohou poničit květiny, ale nezastaví jaro

Tři měsíce po sametové revoluci, dne 26. února 1990 byla v Moskvě podepsaná dohoda mezi vládami SSSR a ČSSR o odchodu sovětských vojsk. „Dne 30. června 1991 jsem já, poslední velitel, poslední okupant, odjel z Československa,“ vzpomíná Eduard Vorobjov, který se do okupovaného státu už nikdy nevrátil. 

Hrozili jsme vojákům pěstičkami

Jan Kovanic.Zdroj: Post BellumJan Kovanic během pražského jara pečlivě sledoval politické a společenské dění. „Zažívali jsme pocity svobody, věřili jsme Otovi Šikovi a čekali jsme, že do deseti let budeme tam, kde bylo Rakousko,“ vzpomíná na uvolnění Jan Kovanic z Liberce. 

Okupace Československa; 21. srpna 1968, Václavské náměstí
Prapory, barikády, volání, střelba i smích. Tak vypadaly ulice 21. srpna 1968

Všechna očekávání ale vzala za své. V sedm hodin ráno 21. srpna ho budila zmatená matka, která o okupaci zaslechla z rádia. Janovi hned došlo, co se děje. „‚Mami, to nejsou americký tanky.‘“ Otočil jsem se na druhý bok a chtěl jsem spát dál, protože jsem věděl, že se už nedá dělat vůbec nic. Pak to ve mně začalo pracovat, vstal jsem a pustil si rádio,“ vzpomíná Kovanic. Doma u rádia ovšem dlouho nevydržel.

„Vzal jsem kolo a jel jsem do Liberce. Přijížděl jsem po Sokolské ulici, kde jsem viděl, jak jede nahoru kolona tanků. Přijížděly z Německa a měly na sobě invazní pruhy. Jel jsem nahoru vedle jednoho tanku a pěstičkou jsem máchal na vojáka, co stál ve věži. On se na mě otočil a s ním se otočila i hlaveň samopalu.

KAREL KRYL.
Beránka vlku se zachtělo, popsal invazi Kryl ve svém nejslavnějším protestsongu

Tak jsem přestal máchat pěstičkou, okamžitě jsem zabrzdil a zmizel jsem. V tom jsem si všiml, že v okolních budovách a v divadle F. X. Šaldy jsou zaryté kulky, jak ulici preventivně ostřelovali.“ 

Další Honzova cesta vedla k radnici. „Kolem ní bylo lešení. Pod něj jsem si uložil kolo. Všude kolem byly na zemi třísky a kaluže krve. Dověděl jsem se od lidí, co tam byli, že nějací kluci házeli v noci na tanky podlážky z lešení, pak že se ozvala střelba. Bylo tam několik mrtvých,“ dodává.

DEMOLIČNÍ TANK Č. 314

Rozhořčený Jan pak přebíhal z jednoho místa na druhé ve snaze vidět co nejvíc. Zkoušel gesta marného vzdoru a unikal z příliš nebezpečných situací. Na náměstí se vrátil krátce poté, co tank číslo 314 narazil do podloubí na východní straně náměstí.

„Byl tam tank zasypaný sutí. Když jsem přišel já, lidi už vyhrabávali ze suti raněné a přijely tři sanitky. V tom tank nastartoval, začal couvat z toho šrumu, a jak couval, tak rozhrnul sanitky, které za ním stály,“ popisuje výjev před radnicí Kovanic. Z tanku pak vylezl voják, kterému mezi lopatky přiletěla cihla. Alespoň malá pomsta.

Lidé nejen v Liberci, ale v celé republice po počátečním šoku začali horečně hledat způsoby, jak okupantům zkomplikovat si-tuaci. Návody se šířily hlavně rozhlasem, kterému se dařilo s pomocí různých technických triků vysílat. 

InfografikaZdroj: Deník

Ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Miroslav Vaněk.
Historik Miroslav Vaněk: Dubček byl uplakaný vůdce