Kliknutím zvětšíteLze-li věřit dobovému vydání pražského Poledního večerního listu z 15. března 1929, došlo k tajemné seanci a s ní spojeným hrůzným jevům ve středu 13. března toho roku, neboť zmíněné noviny ji uváděly jako předvčerejší.
Zmiňovaná akce se měla konat ve vinohradském ateliéru jistého akademického sochaře Jaroslava Foita – je však otázka, zda nejde o záměnu se známějším sochařem Františkem Vladimírem Foitem, který koncem 20. let v Praze opravdu působil a na rozdíl od zmiňovaného Jaroslava Foita máme o jeho životě spoustu záznamů.
Jako médium prý při seanci vystupoval devětadvacetiletý muž jménem Jovan Jovič, pocházející z Noviho Sadu, tedy města ležícího na severu dnešního Srbska, jež bylo tehdy součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jovič, mluvící lámaně česky, přicestoval podle Poledního večerního listu do Prahy krátce předtím a byl považován za znamenité médium.
Účastníci seance vyvolávali své blízké
Tajemného večírku se přitom prý neúčastnil jen tak někdo. Královské Vinohrady totiž patřily koncem 20. let minulého století k nóbl pražským čtvrtím s byty vybavenými jinde nevídaným přepychem (vlastní koupelnou, parketami, často i telefonem) a jako takové si je oblíbila tehdejší prvorepubliková smetánka, umělci, intelektuálové i členové různých okultních spolků. Včetně slavných svobodných zednářů, kteří se scházeli v suterénu tzv. Pokorného vily, přestavěné v roce 1928 architektem Ladislavem Machoněm pro Františka Pokorného, člena správní rady Maršnerovy čokoládovny.
Velmistr zednářské Veliké lóže národní československé, básník Josef Svatopluk Machar, měl být ostatně také hostem u Foita onoho dne, kdy došlo k seanci. Kromě něj se tam prý dostavili tehdejší známí boxeři Jaroslav Kovanda a Jára Svoboda, spisovatel a novinář Vojtěch Rozner nebo František Švec, synovec známého legionáře plukovníka Josefa Jiřího Švece. Celkem mělo jít o deset lidí včetně tří dam.
„Všecko sesedlo se kolem dřevěného stolku poblíže kamen, v rohu odděleném od zbývající části ateliéru plentou. Světlo odstranilo se úplně. Ruce na stůl. Bylo slyšet jen výdechy. Netrvalo to dlouho – a Jovič uveden byl do transu. Prozradilo se to tím, že zrychlil dech a křečovitě pracoval rukama. Pozvolna se zvedal, až zůstal stát u stolu nad ostatními – s rukama na očích. Začalo vyvolávání duchů. Mistr Foit vzpomněl si na jednoho ze svých zemřelých přátel. Na studenta Bartušku, svého spolužáka, jenž v květnu spáchal sebevraždu. Otrávil se jedem,“ popsal v Poledním večerním listu zahájení seance jeden z jejích účastníků (bohužel zůstal dodnes v anonymitě, neboť se podepsal pouze zkratkou -vr-).
První zjevení byl však jen předkrm, záhy přišla na řadu mnohem slavnější jména. Kvůli přítomnosti svého synovce byl prý vyvolán plukovník Švec, legendární hrdina československých legií, který se v říjnu 1918 zastřelil poté, co jeho podřízení odmítli splnit rozkaz vytlačit bolševiky z linie Buzuluk-Bugulma, a právě svou smrtí nakonec donutil otřesené a dojaté spolubojovníky tento rozkaz splnit.
Po Švecovi prý přišel na řadu herec a režisér Jára Sedláček, který zemřel v únoru 1929 (což je vedle vydání novin další indicie svědčící o tom, že správná datace události je opravdu rok 1929).
Sedláčkovo zjevení možná prozrazuje identitu jedné ze tří dam v místnosti, které jinak nebyly nikde jmenovány, protože přítomní pánové je prý nechtěli kompromitovat. Hercovou sestrou totiž byla první česká filmová hvězda Anna Sedláčková, zvaná též Andula, členka Divadla na Vinohradech i Národního divadla a jedna z nejslavnějších hereček té doby. Pokud by se seance zúčastnila, nebylo by nepravděpodobné, že by si přála vyvolat svého nedávno zesnulého bratra. Ten navíc po svém zjevení prý na jednu z přítomných žen vykřikl: „Co tady děláš, Anka?“
Koncem 20. let bylo Československo jednou z předních zemí evropského průmyslu a Praha byla městem evropské avantgardy. Obojí skvěle reprezentovala automobilová závodnice Eliška Junková, v roce 1928 jediná účastnice sicilského závodu Targa Florio
Po Sedláčkovi byl údajně vyvolán Alois Rašín, první československý ministr financí, jenž v roce 1923 podlehl následkům atentátu, spáchaného mladým anarchokomunistou Josefem Šoupalem. V této souvislosti stojí za podotknutí, že hlavní organizátor seance sochař Foit byl velkým ctitelem prvního československého prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka, jehož dokonce zařadil na seznam pozvaných hostů. Masaryk se ale nedostavil.
Posledním vyvolaným zjevením měl být duch faraona Tutanchamona, jehož si opět přála nejmenovaná dáma v místnosti. Odcházející Rašínův duch prý před jeho vyvoláním varoval – „Duch vás bude pronásledovati a mstíti se, že jej rušíte z klidu“ – jenže společnost si nedala říct. A následné zjevení pak provázela smršť tak hrůzyplných událostí, že celá seance začala být záhy považována za prokletou.
Tutanchamonova kletba v Praze
Po opakované prosbě shromážděné společnosti, že chce Tutanchamona, se prý Jovič coby médium celý roztřásl a začal řvát mohutným hlasem záhadná slova, takže ho oba boxeři museli držet. Něco nebo někdo prý potom rozbil všechny egyptské sochy v místnosti (jež byly ovšem za plentou, takže jejich rozbíjení shromáždění spiritisté přímo neviděli). Desetikilová socha Zajatec údajně vyletěla sama přímo z okna na dlažbu. Soše zvané Egypťanka zase vytékaly přímo z očí samy od sebe rudé kapky. Čtvrt tuny vážící žulová socha zmíněné herečky Anduly Sedláčkové – již lze lehce podezřívat z účasti na seanci a možná i z neuvážené prosby o vyvolání Tutanchamonova ducha – se měla sama bez vnějšího vlivu posunout o metr.
V této souvislosti je třeba zmínit, že hrobka faraona Tutanchamona byla objevena jen zhruba 6,5 roku před pořádáním pražské seance, na podzim roku 1922, a že její objev v egyptském Údolí králů vyvolal okamžitě světovou senzaci. Senzačnost nálezu přitom nespočívala jen v tom, že hrobka byla jako jediná nalezena s prakticky neporušenou pohřební výbavou, ale právě v mystériu údajné faraonovy kletby, jež začalo být s jejím odhalením brzy spojováno.
Toto mystérium bylo založeno na varovných nápisech zapovídajících vstup do hrobky, které měly odradit vykradače hrobů, a na tom, že hned několik lidí stojících při jejím objevu opravdu postihlo neštěstí: půl roku po otevření hrobky zemřel v Káhiře hlavní sponzor jejího vykopání Georg Herbert, hrabě z Carnarvonu, na kousnutí infikovaným komárem. V roce 1924 zesnul záhadně i Archibald Douglas Reid, muž, který Tutanchamonovu mumii údajně rentgenoval.
A kletba prý stíhala i blízké spolupracovníky a rodinné příslušníky hlavního objevitele hrobky, britského archeologa Howarda Cartera: web History Today například uvádí, že jeden z členů Carterova týmu provádějícího vykopávky, muž jménem Arthur Mace, zemřel v roce 1928 na otravu arsenem, Carterův sekretář Richard Bethell byl prý v roce 1929 nalezen ve své posteli udušený a Carterův otec spáchal v roce 1930 sebevraždu. Když navíc Carter daroval jeden předmět z hrobky svému příteli, dům tohoto muže vyhořel, a když byl přestavěn, spláchla ho povodeň.
Slavný britský spisovatel Arthur Conan Doyle se nechal po Carnavornově smrti slyšet, že ji mohl způsobit „zlý elementální“ duch vytvořený kněžími na ochranu mumie.
A v březnu roku 1929 to najednou skutečně vypadalo, že tento duch zavítal také do Prahy. I v případě pražské seance totiž krátce po ní (podle spisovatele Viktorína Šulce jen dva dny po události, podle spisovatele Jaromíra Kozáka 20. března 1929) zemřel otec jejího hlavního organizátora, tedy sochaře Foita, a většina účastníků navíc záhadně onemocněla a trpěla nespavostí.
Údajná smrt otce sochaře Foita nám komplikuje teorii o možné záměně sochařova křestního jména: kdyby totiž mělo jít skutečně o sochaře Františka Vladimíra Foita, pak celý příběh nesouhlasí, neboť jeho otec, podnikatel a politik Ferdinand Foit, celou seanci prokazatelně přežil: v parlamentních volbách konaných v říjnu 1929 totiž získal křeslo senátora v tehdejším Národním shromáždění a v roce 1935 svůj mandát obhájil.
Záhadná zjevení všude kolem
Případ měl přezkoumávat i slavný „záhadolog“ 20. let minulého století psychiatr Jan Šimsa, který se celý život zabýval zkoumáním okultních jevů, ale právě proti spiritismu energicky vystupoval: „Léčil jsem několik lidí, kteří po hypnose spiritistů upadly v dlouhotrvající snivý stav s vidinami a bludy, že jistý duch je ovládá a stále napomíná. To jsou trapné a zoufalé stavy, které ovšem vhodnou suggescí dají se rychle upraviti,“ napsal Šimsa v roce 1920 ve své knize Suggesce a hypnosa v dějinách národů.
V případě vinohradské seance však k žádnému jednoznačnému závěru nedošel, jen konstatoval, že na žádného pomstychtivého ducha nevěří. Opětovně také zdůraznil, že příčinu vidí spíše v lidské mysli. „Nemůžeme poznat tajemné síly a bytosti v naší duši,“ konstatoval slavný psychiatr.
Ve Velké Dvoraně Veletržního paláce v Praze byl v roce 1928 poprvé vystaven monumentální cyklus malíře Alfonse Muchy Slovanská epopej, dokončený o dva roky dříve
Osobnost Šimsy, pozdějšího člena redakční rady Encyklopedie okultismu, filosofie a mytologie, nám nicméně částečně osvětluje, proč a jak se celý příběh vlastně zrodil. Šimsa totiž skutečně působil jako svého druhu encyklopedista záhadných jevů pozorovaných na československém území. Jako takový zaznamenal i to, že právě v druhé půli 20. let minulého století počet pozorování takových jevů silně vzrostl. Ve své publikaci Záhadné jevy mediální z roku 1927 popisoval například záhadné spršky kamenů v Kotrbachu, ve Viničných Šumicích, v Košťanech a v Mikulově, přičemž zaznamenal i to, že v Kotrbachu začaly kameny létat do místnosti vodorovným směrem skrz zavřené dveře, „jako by se přitom vynořovaly z mlhy a jejich tvar a vzhled nebyl zpočátku zcela zřetelný, jejich dotek čehokoli působil velmi lehce, na zem však dopadly jako skutečné těžké kameny“.
Tyto zprávy se často objevovaly i v tehdejším československém tisku, většinou formou podobného svědectví, jakou byl podán i příběh z vinohradského ateliéru. Také spiritismus byl u společenské smetánky 20. let velmi populární.
„Spiritismus, způsob komunikace s duchy zemřelých, se zrodil v polovině 19. století z pouhého žertu dvou dívek, čtrnáctileté Margaret a jedenáctileté Kate Foxových z Hydesvillu v USA, které se rozhodly strašit svou rodinu. Údajně slyšely divné kroky a klepání v domě a objevily, že jsou to duchové zemřelých osob… Že šlo o podvod, přiznala Margaret až před svou smrtí. Možnost spojovat se s duchy zemřelých se stala rychle populární a záhy se pro ni začal používat termín spiritismus (anglicky spiritualism). Ke spiritismu se hlásilo i mnoho vysoce vážených osob, umělců, univerzitních profesorů i politiků… V oblasti Rakouska-Uherska se spiritismus šířil od 70. let 19. století hlavně v severních a východních Čechách jako lidové, téměř náboženské hnutí, které nabývalo až fanatické povahy… K ještě většímu rozvoji spiritismu došlo v ČSR po roce 1918, kdy se počet spiritistů odhadoval až na půl milionu,“ napsal před časem Jiří Heřt pro web spolku Sisyfos.
Heřt také zdůrazňuje, že z vědeckého hlediska nic pro existenci nehmotného ducha nesvědčí a odporuje to všem dosavadním zjištěním o podstatě světa a života.
Jak si tedy vysvětlit událost z Blanické? Je možné, že se účastníci tehdejší seance stali jen obětí triku, jenž na ně nachystali Jovič s Foitem a využili přitom plenty, kterou zabránili ostatním spiritistům sledovat dění v místnosti. Vyloučeno není ani to, že si část údajných zaznamenaných záhadných jevů vymyslel nebo přibarvil anonymní autor článku v novinách, aby se přiživil na populární záhadě. Zdravotní potíže, jež většina zúčastněných po seanci pociťovala, se dají přičíst psychickému otřesu a autosugesci. A smrt sochařova otce (pokud k ní skutečně došlo) mohla být přirozená a náhodná.
Tajemný příběh však přesto zůstal a dodnes podněcuje lidskou fantazii: mohla až do Prahy dosáhnout mstivá záhrobní moc egyptského krále?
57
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
