O pár minut později, v 10.35 jeho Mercedes zasáhl granát. Hodil ho rotmistr Jan Kubiš, když předtím selhal samopal rotmistra Jozefa Gabčíka. Od jejich hrdinského činu v neděli uplyne 70 let. Badatel Jaroslav Čvančara připomíná, že zdaleka nebyli sami, kdo se zasloužil o naši současnost i čest. Přišly Lidice, Ležáky, Mauthausen. „Nezapomínejme na ně," přeje si strážce naší paměti Jaroslav Čvančara.

I po 70 letech se vyjevují kolem atentátu odhalená tajemství. Čím to, že stále nevíme všechno?
Zásadní věci jsou známé, ale krása objevu tkví v detailech. Myslím, že i příští generace historiků bude mít co odhalovat.

Jak tedy osudný den probíhal?
Můžeme vycházet hlavně z německých materiálů, jimž není důvod nevěřit, neboť Němci tehdy nevěděli, že válku prohrají. Veškeré jejich zprávy tedy bereme jako objektivní, nehledě na to, že po atentátu dělali nejméně tři rekonstrukce, vyslechli desítky svědků, počínaje Heydrichovým řidičem Kleinem a konče řidičem tramvaje. Zaznamenávali vše neobyčejně pečlivě. První zprávy například uvádějí, že k atentátu došlo v 10.32 hodin, další to upřesnily na 10.35.

Mluvíte o materiálech gestapa?
Šlo o každodenní situační zprávy, které pořizovali šéfové bezpečnostní policie Horst Böhme a úřadovny gestapa v Praze Hanz Geschke pro K. H. Franka. Od něj šlo hlášení do Berlína Himmlerovi a odtud je prostřednictvím Bormanna dostával přímo Hitler.

Kolik Němců na vyšetřování atentátu pracovalo?
Bezprostředně byl do Prahy vyslán šéf kriminální služby Arthur Nebe a spolu s ním přijelo na 120 specialistů včetně desetičlenného mlátícího komanda sedmnáctiletých mladíků, kteří měli být přítomni při výsleších. I otrlí gestapáci z nich měli hrůzu, což mi dosvědčil bývalý tlumočník Václav Václavík. Říkal, že v Petschkově paláci bylo dusno, úředníci na chodbách hailovali třeba třikrát během pěti minut, sráželi podpatky, vládla tam nepopsatelná atmosféra.

Možná i proto, že přes výstrahy popravami celých rodin se okupantům nedařilo Čechy zlomit, ani po několika dnech neměli jedinou stopu, která by vedla k atentátníkům. Čím si tu statečnost vysvětlujete?
To pro nás může být a je nepochopitelné. Bylo totiž jasně řečeno, že kdo ví, a nepoví, bude odsouzen s celou rodinou k smrti. To je… to je prostě děsné pomyšlení, že budou zastřeleny nic nevědoucí ženy a děti. Členové odboje byli připraveni na to, že dojde-li k chybě a budou prozrazeni, mohou za to zaplatit životem, šli do toho, protože to chtěli pro vlast udělat. Že jim ale přitom popraví manželku a rodinu, s tím nepočítali.

A přesto…
Ano, a nejen to. Himmler v mozaikové síni v Berlíně během pohřebního aktu 9. června řekl, že „svatou povinností Němců je usmířit Heydrichovu smrt". Pomsta pokračovala i po 18. červnu, kdy byli atentátníci dopadeni. Atmosféra strachu v době druhého stanného práva se stupňovala na neúnosnou mez. V případě 294 lidí, kteří byli zatýkáni až do října 1942, soustřeďováni v Malé pevnosti Terezín a odvezeni do Mauthausenu, kde byli povražděni, Němci důsledně dbali na jejich anonymitu. Po nich se prostě měla slehnout zem, nevyšla o nich jediná novinová zpráva, jediný plakát, prostě nic. To byla tvář nacistické msty.

Historik Jaroslav Čvančara

Zmapovat osudy těchto obdivuhodných lidí je tedy dalším úkolem historiků.
Ano, to nás čeká, jsme teprve na začátku, s kolegou Šustekem z Archivu hlavního města Prahy děláme pamětní knihu, kde každý z těchto 294 mužů, žen a dětí – vždyť třeba Jindřišce Novákové nebylo ani patnáct let – bude mít stránku, pokud možno s portrétem a základními daty, aby budoucí generace věděly a historici se měli od čeho odrazit.

Tahle kapitola československých dějin je přitom jednou z těch, na něž můžeme být opravdu hrdí. Vnímáte to i vy jako jedno z nejsvětlejších národních období, byť se pojí s roky temna?
Přesně tak. Atentáty byly a budou, ale osmihodinový boj sedmi parašutistů s obrovskou přesilou a oběť těchto 294 lidí, to je něco výjimečného. To jsou ti Blaničtí rytíři, kteří se čas od času v dějinách objeví, a je moc důležité, jak se k tomu postavíme. Zatím jsme se k nim stavěli macešsky.

Ba ostudně. Kupříkladu památník operace Anthropoid byl odhalen teprve před třemi lety.
Pomník, medaile, vyznamenání, to je dobrá věc. Ale dokud Gabčík a Kubiš nebudou v našich srdcích, tak to všechno nemá smysl. Kolikrát jdete kolem desek s nápisem „Národ nikdy nezapomene", přitom on zapomene úplně klidně.

Co dělat proti zapomínání?
Minimálně to, co teď děláte vy, tedy psát o tom. Díky výročí, seriálu v televizi a pár bláznům, jako jsme my, snad nějaké povědomí ve veřejnosti je. Víte, když půjde Čech do knihkupectví, může si koupit knihy o čs. odboji, ale také o Hitlerovi, Waffen-SS, pohlavárech gestapa. Pokud si ale sednete s nějakým Němcem a přijde řeč na odboj, tak neví nic. Nevzpomínám si, že by v Německu o našem odboji vyšla nějaká knížka. To považuji za chybu. Ne že bychom byli nějaký pupek světa, ale oni si z toho nejsou schopni vzít poučení.

Takže Němci se vyrovnali s holocaustem, ale k našemu odboji se stále stavějí rezervovaně?
Ano, přinejmenším. Možná proto nikdy nerozkryjí důvod, proč utrpěli porážky tam, kde měli vítězství téměř na dosah.

Nasazení stovek lidí, techniky a zvýšení brutality nacistům nepomohlo. Uchýlili se tedy ke lsti. Kdo přišel s nápadem na vyhlášení amnestie pro lidi, kteří o atentátu věděli? Ten totiž přivedl na gestapo i Karla Čurdu.
Možná to bude pro někoho překvapení, ale K. H. Frank nebyl žádný blbec, to byl poměrně vzdělaný, sečtělý muž. Byl to on, kdo hned první den po atentátu rozmluvil Hitlerovi, aby bylo okamžitě zatčeno 10 000 Čechů a 100 nejvýznamnějších zastřeleno. Udělal to z čistě pragmatických důvodů a taky věděl, že pokud má Hitler změnit své rozhodnutí, což dělal málokdy, musí mu předložit pádné argumenty. Předestřel mu jistou strategii, jak se dostat k atentátníkům. Když se to nedařilo, přišla podle mne policejní provokace, která vedla k vypálení Lidic. K. H. Frank se totiž měl 9. června sejít s Hitlerem a těžko mu mohl říct, že k atentátu nemá vůbec nic. To tajemství si sice Böhme a Geschke vzali do hrobu, ale já se domnívám, že chtěli zachránit Franka před odvoláním, a proto mu přihráli tzv. nález zbraní a radiostanice, které tam předtím nikdy nebyly.

Karel Čurda byl v roce 1947 popraven. Jiní ale trestu unikli. Například Heydrichův řidič s ochránce Johannes Klein nebo muž, který protektorovu smrt vyšetřoval, SS-Sturmführer Heinz Pannwitz. Právě originál jeho zprávy o atentátu vychází nyní poprvé. Dověděli jste se z ní něco překvapivého?
Nic šokujícího tam není, ale upřesnění detailů ano. Poprvé jsme se například dočetli, že Gabčík byl od Heydricha vzdálen ne méně než 120 centimetrů, maximálně metr a půl.

Ale netrefil…
Těžko říct, možná nezmáčkl spoušť. Já si myslím, že šlo o technické selhání samopalu. Pravdu se už nikdy nedozvíme.

Pannwitz se nevzdal západním spojencům, ale Rusům. Asi k tomu měl dobrý důvod.
To jistě, byl v sovětském zajetí a tamější tajná služba ho zavázala ke spolupráci. Díky tomu se Sověti dostali k zajímavým výpovědím. Pannwitze pak propustili a on zemřel v klidu v Německu

Esesák Klein také umřel jako spokojený důchodce.
O něm jsme se domnívali, že padl na východní frontě, ale od Heydrichova syna Heidera jsem se dozvěděl, že když se učil automechanikem, u Kleina přímo bydlel. Okamžitě jsem se ho zeptal, co Klein říkal o atentátu, ale k mému zklamání mi neodpověděl, prý se o tom nikdy nebavili.

Na české straně byl zase zavrženíhodnou postavou Ladislav Vaněk – Jindra, který se jako významný člen Sokola zapojil do odboje, ale po zatčení vyzradil mnohé a nakonec spolupracoval s StB.
Profesor Vaněk je zajímavá postava. Řadu let vyprávěl důvěřivým publicistům nesmysly o atentátu a vytvářel kolem sebe gloriolu hrdiny. Vaněk ovšem na gestapu nejen velmi ochotně vypovídal, ale o své odborářské činnosti bájil tak, že do rukou Němců padali další a další lidé. Vlastně kvůli němu zběsile rozšiřovali pátrání, místo aby se soustředili na východní frontu. Pro Vaňka to byl způsob, jak si zachránit krk, on sám tomu říkal „vymoct si od osudu zvláštní milost".

Historik Jaroslav ČvančaraPo válce si ji vymohl tím, že velení Rudé armády v Praze předal velitele gestapa a jejich české pomahače. Ti z valné většiny nikdy nebyli do Československa vydáni k potrestání.
To byl jeden důvod. Tím druhým byly cenné informace, které Vaněk měl a československá rozvědka je mohla využívat. Vaněk prostřednictvím své družky Herty Hönigsveldové udržoval dokonce kontakt s Pannwitzem.

Vraťme se k pozitivním postavám. Jednou z nich byl pravoslavný kněz Vladimír Petřek, který poskytl parašutistům úkryt v kostele v Resslově ulici – a zaplatil životem. Jaký byl osud jeho rodiny?
On sám byl spolu s dalšími duchovními odsouzen 3. září 1942 k trestu smrti, ti byli následujícího dne skutečně na Kobyliské střelnici popraveni. Sám Petřek ne, protože 4. září Němci zatkli profesora Vaňka, který pak sloužil k identifikaci dalších lidí při konfrontacích ve vězení. Proto byl Vladimít Petřek zastřelen až 5. září. Osudy jeho rozvětvené rodiny byly tragické. Všichni sourozenci a rodiče skončili v koncentračních táborech, jen několik jich válku přežilo. Nedávno zemřela Petřekova sestra Jiřinka. Krátce po ní – a to bylo překvapení – zemřela i jeho bývalá manželka. Tu Němci nikdy nezatkli, ačkoliv byla židovského původu.

Historici připomínají i to, že Němci byli po atentátu bezradní, protože se projevila mimořádná odvaha českých žen.
V tom není důvod nevěřit dobovým německým zprávám. Například Hans-Ulrich Geschke napsal, že byli překvapeni statečností českých žen, které se netajily odhodláním přinést jakkoli vysokou oběť. Z hlediska dnešní doby, kdy tato podivná společnost žije jinými hodnotami, nám to může připadat nepochopitelné. O to víc bychom si těchto lidí měli vážit.

KDO JE JAROSLAV ČVANČARA

- Spisovatel, badatel a hudebník se narodil v roce 1948.
- Vyučil se malířem písma, protože tatínek byl podnikatel, a jeho bratr byl zavřený. Později si udělal pedagogickou školu.
- Pracuje v Odboru zkoumání totalitních režimů ÚSTR
- Jeho celoživotním zájmem je novodobá česká historie, především dějiny protinacistického odboje.
- Vydal trilogii Někomu život, někomu smrt, Akce atentát či Heydrich. Je autorem několika dokumentárních filmů.
- Založil slavnou hudební skupinu Taxmeni.