Společná touha obou národů po vlastním státu se stala realitou v pondělí dne 28. října 1918, kdy byla jako nástupnický stát rakousko-uherské monarchie vyhlášena Republika Československá. V jejím čele stanul uznávaný profesor filosofie, prezident Tomáš Garrigue Masaryk, prvním předsedou vlády se stal Karel Kramář.

Oficiální název státu se sice v průběhu dvacátého století několikrát změnil, ať už na Československou republiku, Česko-Slovenskou republiku, Československou socialistickou republiku či Československou federativní republiku, sounáležitost Čechů a Slováků však trvala beze změny.

Osudové osmičky a milníky československé historie

Ve svých počátcích zažilo Československo slavné období první republiky, označované často jako rozkvět skutečné demokracie. To ale trvalo jen pouhých dvacet let, po nichž jej v roce 1938 vystřídala mobilizace armády a následné vydání pohraničních oblastí podle Mnichovské dohody.

Důležité okamžiky, které Češi a Slováci prožili, připomíná i projekt České centrály cestovního ruchu CzechTourism, nazvaný Společné století. Oba naše státy si za sto let prošly mnoha vzestupy i pády. I tak bychom zřejmě „neměnili“, vždyť každý rok či každé desetiletí nás posouvaly dál…

Společné stoletíK dalším „osudovým osmičkám“ našich dějin patří i letopočet 1948 a státní převrat, anebo okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, která v roce 1968 ukončila tzv. pražské jaro. To přineslo chvilkové uvolnění tehdejších represí.

„Sté výročí je příležitostí k bilancování i povzbuzení kreativity národa. Muzea, knihovny a Národní památkový ústav připravily projekty připomínající nejen zářivě tvořivou první republiku, ale i smutné okamžiky minulého století. Věřím, že se jejich projekty stanou inspirací pro současné architekty, techniky, sochaře i malíře, ale i mementem, aby se některé věci neopakovaly,“ říká Zdeněk Novák, státní tajemník Ministerstva kultury, které se do projektu Společné století také zapojilo. 

Výjimeční lidé, tak trochu nepatetická připomínka národní hrdosti

Letošní jubileum slouží nejen jako připomínka historických událostí, jež sehrály svou roli v éře Československa, ale i blízkosti, kterou k sobě oba národy dodnes pociťují. Žijeme sice odděleně, ale ne v tenzi, či s pocitem ukřivděnosti – tak, jak tomu občas bývalo.

Právě to, na co mohou být Češi i Slováci společně pyšní, připomíná zmiňovaný projekt: „Cílem je vzbudit v Češích i Slovácích národní hrdost a sounáležitost, ale nikoliv patetickým, nebo podbízivým způsobem,“ vysvětluje ředitelka CzechTourism Monika Palatková.

Samozřejmostí jsou ale i samotné oslavy stého výročí, které probíhaly po celém Česku. „Tvářemi kampaně byly a jsou významné české a slovenské osobnosti, jejichž profesní či osobní život je spjat s Českou i Slovenskou republikou.

Využití konceptu žijících osobností namísto odkazu na historické osoby jsme zvolili na základě odborného výzkumu, který jsme si před samotným zpracováním zadali,“ vysvětluje ideu kampaně Monika Palatková.

Češi nemají vnitřní potřebu tančit

Mezi zajímavé osobnosti, jejichž osud je spjat a prolnut s česko-slovenskými vztahy, je i režijní duo SKUTR neboli Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Martin, temperamentní Slovák z Púchova, a Lukáš, introvertní Čech z Prahy, se potkali před téměř dvaceti lety na pražské DAMU a od té doby spolu tvoří nerozlučnou uměleckou dvojici. Jejich názory ohledně společného soužití Čechů a Slováků jsou neotřelé, překvapivé a inspirativní.

V prosinci začnete zkoušet v Národním divadle Erbenovu Kytici, pro většinu Čechů téměř kultovní dílo. Je kniha stejně známá i na Slovensku?
M. Kukučka: Ale ano. Třeba verše „Šiju, šiju si botičky“ určitě. Ale jde spíše o jednu z „podobných knih“, rozhodně ne dílo zásadní. Ostatně, Slováci mají mnohem víc dochovaných balad než Češi, alespoň si to tedy myslím.

Slovenský folklór je možná i živější, tím pádem má i víc knih inspirovaných folklorem, od lidových sbírek až po Dobšinského pohádky. Těžko bych hledal podobné dílo, tedy ekvivalent Kytice na Slovensku. Knihu, která ve vás vyvolá ten „wow!“ dojem.

Trochu jste to naznačil, zeptám se tedy přímo – v čem se tedy liší český a slovenský folklór?
M. Kukučka: Živý folklór začíná od Moravy na východ a jihovýchod. Krásně je to vidět například v hudbě. V momentě, kdy převáží durová harmonie, začnou se z lidových skladeb vytrácet baladické příběhy a hluboká melancholie. Právě v tom se český a moravský i slovenský folklór tolik liší. Paradoxně totiž právě hluboká, teskná melancholie vytváří skutečnou živost folklóru.

Často se vás lidé ptají, jaké je to pracovat ve dvojici. Dochází i k nějakým třecím plochám kvůli odlišným národnostem, odlišnému temperamentu?
L. Trpišovský: Každý z nás má jiné osobnostní nastavení. Během práce často cítím, že Slováci se nebojí šlápnout a přitlačit v emocích. Já naopak – zejména ve vypjatých momentech, kdy se při zkoušení rozhoduje o osudu jednotlivých scén.

I běžné situace se na Slovensku řeší výrazně emotivněji. Češi se mezi sebou pohádají a pamatují si to do konce života, Slováci o tom za chvilku už nevědí. Martin ale žije v Čechách už dlouho a pochopil, že pokud chce s našimi herci nějak komunikovat, musí trochu styl české komunikace přijmout, i zpokornět.

 A když zkoušíte na Slovensku, probíhá práce s herci jinak?
L. Trpišovský: No jistě, najednou mám pocit, že všechno se moc přehrává. Tedy z mého pohledu. Jakmile jde představení před publikum, skvěle ovšem s diváky komunikuje.
M. Kukučka: Pro mě jde o větší téma, protože tu žiju. A občas trpím…

Nestěžuju si, žiju tady rád, a není to negativní trpění. Ale potřebuju občas z Čech odejít, abych mohl dělat větší gesta a mluvit hlasitěji. V tu chvíli je jedno, jestli pojedu na Slovensko, nebo zamířím někam na Balkán.

S tím jste bojoval už na škole?
M. Kukučka: Když jsem přišel na DAMU, utrpěl jsem šok – zdálo se mi, že jsem ztratil svůj dar humoru. Nikdy jsem nebyl žádný velký vtipálek, ale najednou jsem narazil na to, že můj způsob humoru tu vůbec nerezonuje. To byl první zásek. Pochopil jsem, že pro Čechy je ekvivalentem humoru glosa, dobrá a vtipná racionální pointa.

Naopak Slováci mají humor asociativní. Slovák řekne nějaký vulgarismus a všichni se mu zasmějí. Ale tenhle typ asociativního vtipu v Čechách příliš nefunguje a na Slováky zase působí český humor občas příliš arogantně, popichovačně. Slovák vás pošle „někam“ – a vy jen z jeho intonace pochopíte, zda to myslí vážně, či ne.

A další rozdíly, které jste při práci objevil?
M. Kukučka: Když Češi dostanou zadání, nějaký úkol – sednou si a prodebatují ho. Pak zjistí, že nestíhají a vymyslí geniální zlepšovák. Na Slovensku je to opačně – na začátku je velká energie, „jdeme na to!“. A pak buď dojdou do cíle, nebo taky ne. Ale co se mi zdá nejzásadnější – Češi nemají vnitřní potřebu tančit.

Stačí jim večer jít ven, do hospody, pít pivo a povídat si. A mají pocit příjemně stráveného večera. Ale fyzickou potřebu dostat ze sebe ven emoce hřmotem, vykřičet je… to zkrátka neznají.

Právě tenhle fakt Čechy na Slovácích možná občas irituje.
M. Kukučka: Není to tak, že se Češi velkých emocí bojí, možná je jen k životu nepotřebují.

Prospělo tedy našemu vzájemnému vztahu rozdělení republiky, či ne?
L. Trpišovský: To je citlivá otázka, protože jakmile se začneme bavit na toto téma, neshodneme se skoro na ničem. Já vždycky tak trochu reprezentuju pohled „arogantních” Čechů. Narodil jsem se v Československu a pořád rozdělení vnímám jako určité trauma. Věřím, že pokud by v devadesátých letech proběhlo referendum, většina lidí by nesouhlasila.

Československo by dnes mělo významnější geopolitické postavení, bylo by nás zkrátka víc… Ale je mezi námi čistší stůl, nevyčítáme si, co je lepší tam i onde, kopeme každý za sebe. A přesto cítíme vzájemné vnitřní pouto. Upřímně bych si přál, aby společné Československo pořád existovalo, naštěstí díky EU tenhle problém nemusím nijak intenzivně řešit.