Nepatřil mezi čtyřiadvacet těch, kteří se tak či onak dostali do šestipatrového chátrajícího domu. „Nejodvážnějším na střeše“ ale držel palce.

V sobotu ve čtrnáct hodin stál spolu dalšími sto padesáti odpůrci konzumního způsobu života na Palackého náměstí a poslouchal, jak co nejlépe a nejrychleji obsadit squat. Přednášená teorie se o dvě hodiny později měla proměnit v praxi.

O sobotní akci squaterů v Praze čtěte ZDE.

Krev netekla

Nic takového se ale nestalo. Místo toho na pražském Albertově létaly vzduchem nejen nadávky a bojovná hesla, ale také skleněné lahve a údery policejních obušků. Chybělo jen málo a nepřehledná situace mohla vyústit v mnohem větší násilnosti.

Ke cti nesmiřitelných protihráčů, squaterů i policie, je třeba podotknout, že krev netekla. Bez následků ale střet nezůstane. O dalším osudu čtyřiadvaceti do domu vniknuvších squaterů, kterým Pavel N. tolik fandil, bude už dnes rozhodovat soudce ve zkráceném řízení. Svou bitvu prohráli krátce před sedmou hodinou ranní, když je těžkooděnci vyvedli z domu.

„Podezíráme je z porušení práva k bytu a nebytovým prostorům,“ poznamenal mluvčí pražské policie Tomáš Hulan. Hrozí jim až dva roky vězení. Soudce ale s největší pravděpodobností do žaláře neuvrhne ty, kteří v tichosti obelstili ochránce zákona. Polovina z nich vnikla do nebezpečně zanedbaného domu ve chvíli, kdy nic netušící policisté monitorovali worshop na Palackého náměstí a mnoho z nich se domnívalo, že se průvod vydá nikoliv na Albertov, nýbrž na Vyšehrad, do stejně zchátralého objektu bývalého nádraží. Transparent s nápisem „Růže má své ostny, svoboda své squaty,“ zdobí jeho nepěknou fasádu už mnoho dní.

Sami vyjednávali s majitelem

Místo toho se ale průvod za skandování hesel „bydlení je právo“ vydal na zmiňovaný Albertov. Ze střechy ho přivítali později zatčení vztyčenou červeno černou vlajkou. Policisté se ale stačili sešikovat, dům obklíčit a dovnitř nikoho dalšího nepustit. Zatím. „Jsme v kontaktu s majitelem. V domě si nikoho nepřeje,“ řekl médiím sám ředitel pražské policie Martin Červíček a nepřímo tak naznačil směr běhu dalších událostí. Když ho nešťastná starostka Prahy 2 Jana Černochová (ODS) doplnila s tím, že někdejší parní lázně patří jisté italské společnosti, která z nich hodlá vybudovat byty, bylo prakticky rozhodnuto. Čekalo se jen na pokyn státního zástupce.

To ovšem squateři na střeše nemohli tušit a údajně sami vyjednávali s majitelem. Ten byl ale neústupný a když prohlásil něco ve smyslu „vzdejte se a nic se vám nestane,“ dav dole na ulici opustilo několik dalších odvážlivců. Naskákali na parapety, někteří šplhali po laně. Každopádně se jim přes hradbu těžkooděnců podařilo dobýt budovu. Rozvášnění příznivci jim tleskali, policisté se s nimi začali přetlačovat a první konflikt byl na světě.

Stavba je v dezolítním stavu

Podobných tlačenic následovalo ještě několik. Pak padla tma a přišlo zatýkání. Ve dvaadvacet hodin ve stínu kostela svatého Apolináře leželo čtyřicet squaterů a nad nimi těžkooděnci. Prošli lustrací a někteří i policejními antony. „Jen skandovali hesla,“ kroutil nechápavě hlavou Pavel N. Podobná scéna se zhruba ve stejnou chvíli odehrála ve Viniční ulici. Třicet demonstrantů opřeli policisté o zeď a prohlédli si jejich doklady. „Neuposlechli výzvy veřejného činitele,“ odůvodnil zadržení mluvčí Tomáš Hulan.

Pionýři v parních lázních přečkali noc. Jak ale bylo řečeno, policisté jim dlouhého a spravedlivého spánku nedopřáli a vyvedli je před sedmou ráno. Z taktických důvodů. Hrozilo nebezpečí úrazů. Stavba je skutečně v dezolátním stavu. „Nechají to klidně spadnout. My bychom to zvelebili. Opravili. Přinesli bychom něco i ostatním lidem. Koncerty, výstavy,“ povzdechla plačtivě asi dvacetiletá dívka v černém. Už věděla, že squat na Albertově se zatím konat nebude.