Poté, co Kateřina Valachová podala demisi, si ho premiér Bohuslav Sobotka vybral za jejího nástupce. Zatím ale k jeho jmenování nedojde. Prezident Miloš Zeman dal ministryni ještě deset dní na rozmyšlenou a nechal se slyšet, že „měnit ministry pět měsíců před volbami je nebetyčná pitomost". Ať už to dopadne jakkoli, Stanislav Štech je jedním z důležitých tvůrců současné vzdělávací politiky státu, a proto s ním Deník hovořil.

Dá se za pět měsíců vůbec něco stihnout?
Zajisté se musejí dotáhnout všechny věci, které jsme rozjeli. Ten výraz používám záměrně, protože vedení resortu se skutečně podařilo nastartovat změny v terénu, které vzdělávací systém potřebuje. Jde v podstatě o to, aby byly naplněny sliby jak na úrovni regionálního, tak vysokého školství, ale i v oblasti sportu.

Což bude poměrně snadné, protože rozpočtově je vše kryto, mám na mysli usnesení vlády o růstu učitelských platů, miliardu na sport či 400 milionů na rozjezd kariérního řádu.
Bohužel ne úplně. Nejde totiž jen o letošní rok, kdy nějaké prostředky byly nejen přislíbeny, ale už dokonce i schváleny. Nám musí jít především o rozpočet na rok 2018 a jeho první návrh z pera bývalého ministra financí Andreje Babiše nerespektuje potřebu prostředků na nový způsob financování regionálního školství, pokrytí potřeb vysokého školství či růst učitelských platů. Pokud všem zaměstnancům přidáme deset procent, těžko se kantorské mzdy přiblíží definovaným 130 procentům průměrného platu. To zvýšení tedy musí být pro učitele vyšší, minimálně 15 procent.

Chystáte se tedy na ostrý střet s ministrem financí Ivanem Pilným z ANO?
Chci ho seznámit s argumenty, přesvědčit ho, že nejde o neodůvodněné rozhazování. Proberu s ním detailnější položky rozpočtu a připomenu mu, co bylo schváleno ve střednědobých výhledech a v legislativních normách, které přijal parlament. Bez odpovídajícího finančního krytí nemohou být naplněny.

Ačkoli to dnes vypadá, že i ve školství jde o peníze na prvním místě, neplatí to absolutně. Kvalitu je třeba pěstovat i jinak. Vy jste se o to pokusili návrhem na zavedení kariérního řádu. Bude to funkční nástroj?
Podle mě si vyžádá určitý čas, než systém bude nastaven tak, aby reál᠆ně pomohl zkvalitnění školství. Pravda je, že se minimálně po dvaceti letech debat o tom, že potřebujeme legislativně podpořený systém profesního růstu, konečně urodil průchozí návrh. Všichni si uvědomovali, že kariéra učitelů je takzvaně plochá, že nemají jasně danou perspektivu. Byť by na sobě poctivě pracovali a měli vynikající výsledky, platově se nikam neposouvají. A viditelně se neoceňuje ani jejich kvalita. Díky zákonu o pedagogických pracovnících se obnoví institut uvádějícího učitele. Ve všech vyspělých školských systémech existuje adaptační období, kdy přichází absolvent vysoké školy a po nějakou dobu se mu věnuje zkušený pedagog, který za to dostane zaplaceno. Mladý učitel se tak vpravuje do profese, protože škola ho na praktické věci beze zbytku nepřipraví.

To je hlavní cíl atestací?
Nejen, musíme připravit kvalitní systém dalšího profesního vzdělávání. Koneckonců to, co se nazývá in-service training, tedy podpora již praktikujících učitelů, je jedna z největších slabin vzdělávacího systému v Česku, ale i bývalém Československu. U nás chybějí kurzy, které reagují na to, co je z hlediska jádra učitelské profese nejvíc potřeba. Do škol musíme dostat nabídky, které budou pro učitele atraktivní i užitečné.

Kde je chcete vzít, když se 27 let nedaří ani z pedagogických fakult vybudovat prestižní školy pro budoucí učitele?
Z hlediska systému máte pravdu, ale už dnes na každé fakultě připravující učitele existují ohniska lidí, kteří jsou v kontaktu s praxí, umějí analyzovat zkušenosti ze zahraničí. Podle mě právě oni budou umět postavit atraktivní vzdělávací kurzy pro učitele.

KDO JE Prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc.*Narodil se 23. srpna 1954 v Podbořanech.
*Vystudoval obor psychologie na FF UK, titul CSc. získal v oboru psychologie práce a řízení.
*V letech 2003 až 2015 působil jako prorektor Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2011 získal francouzské vyznamenání Řád Akademických palem za významný příspěvek k posílení česko-francouzské vědecké spolupráce.
*V roce 2014 kandidoval za ČSSD jako nestraník do Senátu, ale neuspěl. Od března téhož roku působil v týmu premiérových poradců. V červenci 2015 se stal politickým námětkem ministryně školství Kateřiny Valachové.
*Dne 26. května 2017 ho předseda vlády Bohuslav Sobotka navrhl prezidentu Zemanovi ke jmenování ministrem školství.

Kritikové kariérního řádu – a je to jeden z důvodů jeho vrácení ze Senátu do sněmovny – tvrdí, že monopol na školení kantorů bude mít Národní institut dalšího vzdělávání.
To vůbec není pravda. Existuje tu řada dalších zájmových profesních sdružení, spolků, skupin, které mají k věci co říct. Paní ministryně nejednou hovořila o vzniku regionálních metodických center, která si doslova vyžádala odborná veřejnost. Jestliže tedy tato uskupení předloží paletu kvalitních programů, je možné je po akreditaci zařadit do systému. Pochopitelně vše musí fungovat v nějakém uspořádání, nabídka by měla odpovídat hlavním tahům profesního růstu učitele a být odstupňována podle složitosti. Rozhodně by to nemělo skončit v nějakém složitém byrokratickém systému a vykazování.

Skoro to tak vypadá.
Tak to ale nebude. Základní podmínkou úspěchu kariérního řádu je, aby učitelům vše dávalo smysl. Pokud ono vykazování bude velmi jednoduché a nezatěžující, není důvod, aby na tom dobrý návrh ztroskotal.

Možná právě tohle se nepovedlo učitelské veřejnosti sdělit, protože přes sedm tisíc podpisů pod výzvou iniciativy Pedagogická komora i hlasy některých odborníků svědčí minimálně o strachu z molocha, který se do škol valí. Budete se jako ministerstvo snažit na tom ještě popracovat?
V čase, který zbývá, je to úkol pro Národní institut dalšího vzdělávání a zejména pro projekt IMKA (Implementace kariérního řádu učitelů), který je k tomu určen. Diskuse už začala a tlak ze strany ministerstva jde jednoznačně antibyrokratickým směrem.

Za vaší éry se prosadily změny financování regionálního školství, plošné přijímačky na střední školy, povinná maturita z matematiky. Pravicová opozice tvrdí, že všechny tyto kroky vedou k utahování šroubů, centralizaci, biflování na testy.
Moc nechápu pojmy jako utahování šroubů a utužování. Po vzniku samosprávných celků je ministerstvo školství ve velmi zvláštní pozici, protože od té doby má na vše, co se děje na školách, vliv velmi nepřímý. Navíc většinu legislativních změn výslovně žádal terén. Když si vezmete financování regionálního školství, tak jsme byli svědky řady výtek, že se do škol posílaly peníze podle jediného kritéria, jímž byl počet žáků ve třídách. Byl tady silný požadavek od zřizovatelů, aby financování vzal na sebe stát, protože jim prostředky chybějí, v ohrožení jsou malotřídní školy. V této věci tedy šlo spíš o reakci centra, které chtělo vytvořit podmínky pro komfortnější situaci škol.

Jenže občas se zdá, že dobré úmysly troskotají na nedomyšlených detailech. Mluvím třeba o posledním roce povinné předškolní výchovy. Proč se s tím pojí tolik komplikací pro rodiče?
Musím říct, že některými negativními reakcemi na poslední povinný rok předškolní výchovy jsem byl překvapen. Změna se totiž týká velmi malého procenta dětí. Znám situaci v zahraničí a prakticky ve větší části zemí EU mají povinnou docházku už od pěti let, někde dokonce od čtyř. Ve Francii je poslední rok mateřské školy prvním rokem povinné školní docházky s odpovídajícími sankcemi už 28 let. Všechny výsledky pedagogických a psychologických výzkumů říkají, že je klíčové, jak dětem usnadňujeme vstup do školy. Přesto, při vědomí možných komplikací pro některé rodiče, jsme do zákona dali možnost individuálního vzdělávání.

Avšak opět tu visí otazník kolem papírování a možného šikanování rodičů.
Jistě se podíváme na to, zda tam nejsou nějaké reálné administrativní překážky. Hlavně ale musíme připravit takové podmínky pro učitele mateřských škol, aby poslední rok byl skutečně obdobím přípravy pro přechod na základní školu. Připomínám, že procento odkladů školní docházky je u nás jedno z nejvyšších mezi vyspělými zeměmi. Odborníci OECD se nás občas ptají, co se to u nás děje, jestli jsou naše děti nějak oslabené. Povinný rok předškolní docházky přece neznamená, že chceme vzít klukůma děvčátkům kus jejich dětství a vystavovat je způsobům hodnocení, které je čekají ve škole. Nejde o nějaké autoritativní nařízení státu, ale o společenskou shodu na tom, že chceme mít méně problémů v pozdější školní docházce. Čím více investujete do pětiletých dětí, tím méně prostředků musíte vynakládat na různé kompenzační programy později. To je důležité vnímat.

Převáží nakonec pozitiva nad negativy?
V budoucnu určitě ano. Všechno, co startuje, má nějaké mouchy, které se musejí časem vychytat. Stát musí na prvním místě zajistit dostatečné kapacity, finance, personální obsazení.

Ředitelky mateřských škol se však budou muset potýkat s papíry už nyní, kdy končí zápisy do mateřských škol. Co budou dělat s rodiči, kteří své pětileté dítě zapsat nepřišli?
To se určitě stane. V některých krajích s vyloučenými lokalitami to nastává i při povinné školní docházce. Rozhodně to není tak, že ředitelka bude sankcionována, když rodiče neodpoví na její výzvy. Řešit to nemá škola nebo zřizovatel, ale orgány sociální péče. Ty nemáme jen kvůli týraným a zneužívaným dětem, ale také kvůli spolupráci se školami.

Poté, co má od roku 2022 stát garantovat i místa pro dvouleté děti, se školky stanou napůl jeslemi. Budou na to připravené, a to nemám na mysli jen kontejnery na pleny?
Zvládnout se to určitě dá. Až do likvidace jeselské péče šlo o čistě zdravotnickou záležitost, o děti se staraly zdravotní sestry se základními znalostmi pedagogiky a psychologie. Proto je v zákoně institut chůvy, která bude proškolena nejen v hygienické péči, ale také v práci s dětmi, jež ještě nemají rozvinuté třeba verbální schopnosti. Do určité míry se péče o dvouleté děti bude týkat i učitelek mateřských škol, ale tam nemám žádné obavy, protože kvalita profesionálů v předškolním vzdělávání je v ČR ve srovnání s Evropou velmi vysoká. Když tyto učitelky budou mít vedle sebe specializované chůvy, nehrozí nezvládnutí situace.

Loni v září se v praxi začalo fakticky naplňovat zákonné ustanovení o právu dětí na vzdělávání v hlavním proudu, tedy tzv. inkluze. Zatím o přeřazení svých ratolestí do běžných škol vloni požádalo zhruba200 rodičů žáků s lehkým mentálním postižením, ale pedagogicko-psychologické poradny už hlásí tisíce žádostí o rediagnostiku. Co s tím chcete dělat?
V kontrastu s tím, co se často píše v médiích, se přijetí společného vzdělávání projevuje hlavně nohama, tedy do jaké míry rodiče usilují o to, aby jejich děti byly zařazeny do běžné školy. A pochopitelně kolik škol žádá poradny o co nejrychlejší rediagnostiku, aby děti dostaly potřebnou personální a materiální podporu. Plné poradny tedy svědčí o tom, že o inkluzi zájem je a veřejnost ji nevnímá jako něco, co působí devastaci školství. O návalu žádostí samozřejmě víme, připravujeme technickou novelu vyhlášky číslo 27, neboť poradenská zařízení potřebují pomoct a situaci zjednodušit.

Ministryně Valachová při projednávání kariérního řádu slíbila, že za každý papír s ním spojený zruší dva jiné. Jinak řečeno, proč je ve školství tolik byrokracie, která dopadá především na ředitele?
Obdivuji, s jakou vervou se paní ministryně Valachová pustila do širokospektrálního řešení nahromaděných problémů ve školství. Pokud jde o ředitele, tak před osmi lety jsem spolupracoval na Kinsey Report a už tehdy se zjistilo, že kritickým článkem v České republice je postavení ředitelů škol a péče o ně. Ze zprávy vyplynulo, že na pedagogické záležitosti jim zbývá asi dvacet procent času. Závěr zněl, že je s tím třeba něco dělat, ale podle mě jsme se od té doby příliš neposunuli. Vyřešily se nekřiklavější věci jako platy, konečně se přistoupilo k uzákonění kariérního řádu, ale jednoznačné je, že ředitelé jsou dnes v těžší pozici než před 25 lety. Nikdo jim zatím výrazněji nepomohl a z mého pohledu je to jeden z úkolů, který by se měl řešit v nejbližší době.

Václav Klaus ml. z ODS, ale třeba i senátor Jiří Růžička, bývalý a současný gymnaziální ředitel, míní, že stát by měl ředitelům, kteří zodpovídají za kvalitu výuky, víc věřit a do práce jim příliš nezasahovat. Proč to neděláte?
Není to tak, že by ředitelé škol neměli autonomii a o ničem nerozhodovali. Opak je pravdou. Tak vyzněl i závěr publikace New Public Management, kde jsme srovnávali osm zemí. Problémem je, že v našich školách neexistuje pestrá paleta nepedagogických manažerských pozic, které by ředitelům uvolnily ruce. Ředitel má vnímat pedagogickou činnost ve škole, usměrňovat ji, doplňovat učitelský sbor, starat se o postavení školy v dané lokalitě. Pokud je ale zavalen administrativou, nemá na to čas, což vyvolává dojem, že mu chybí prostor pro autonomní rozhodování. Nejsem ochoten připustit, že školní vzdělávací program jako klíčový nástroj někdo diktuje shora. Máme školy s jedinečnými, velmi originálními programy. Naopak moje idea je, že bychom se měli vrátit ke konceptu jádrového učiva. V každém předmětu existuje základ, který je společný všem, patříme do jedné kultury, jedné společnosti. To není žádná regulace. Pocit frustrace ředitelů tedy nepramení z jejich malé autonomie, ale z toho, že jsou zavaleni úkoly, které by měl dělat někdo jiný.