Paní Libuše má své mouchy, ale není zlá. Je poněkud haštěřivá a má poruchy paměti, ale není blázen.

Přesto právě pobývá v psychiatrické léčebně na Vysočině. Její skutečnou diagnózou je totiž stáří. „Když bydlela v prvním poschodí rodinného domku a docházely za ní sousedky, byla docela spokojená. Jenže pak přišly neshody se snachou, domácí scény a výbuchy vzteku. Paní Libuši k nám za dramatických okolností přivezla záchranka,“ vypráví Marie, která v léčebně pracuje pátým rokem jako ošetřovatelka.

Musela ale osmdesátiletá Libuše skončit na psychiatrii?

„Víte, nemocné stáří není žádný med. Kde není dostatek úcty a vděku, tam to končí podobně jako v tomto případě. Děti nemají na staré rodiče čas ani trpělivost a když mají možnost předat je do péče léčebny, tak to rádi udělají,“ líčí svou zkušenost Marie. Paní Libuši mají propustit tento týden, ale všichni v ústavu čekají, že se brzy zase vrátí.

„Vždycky se najde záminka,“ předpovídá sestřička Marie. Ona, ač sotva třicetiletá, si myslí, že se o stáří málo mluví.

„Kdyby se stalo tématem dne, hrozně by to pomohlo. Vždyť plno starých lidí trpí depresemi a stařeckou demencí. Tyhle stavy končí i sebevraždou. Když člověk zestárne a už mu tělo nebo mozek tolik neslouží, neznamená to přece, že je na odpis. Jenže ve společnosti se o tom nemluví, copak někoho zajímají bezmocní stařečci?“ ptá se naléhavě Marie. My jsme se v tomto duchu také zeptali.

Našich čtenářů, stejně jako obou prezidentských kandidátů.

Osmnáctiletá Dana P.

„Už abych si Fandu mohla vzít k sobě. Máma mu nedá ani korunu, všechno prosází v automatech. Brácha bude muset do učňáku jezdit načerno,“ přemítá osmnáctiletá Dana.

Jenže když ona pomůže Františkovi, kdo zachrání Janičku? Té jsou teprve čtyři roky a doma trpí. „Máma se toulá po hernách a barech, Janinka je častokrát sama, možná ani nemá dost jídla,“ bojí se Dana. Ona sama ve vlhkém bytě s matkou a jejím novým druhem nežije. „Dana už je dlouho v našem domově a myslím, že jí je tady lépe. Vyučila se, chce si udělat nástavbu, po patnácti letech se začala scházet s vlastním tátou, snad se její život začne vyvíjet lepším směrem,“ zamýšlí se ředitel dětského domova na Olomoucku.

Dana každou volnou chvilku chodí na brigády. Peníze dává patnáctiletému Fandovi a čtyřleté Janičce. Jaký bude jejich osud?

Osmadvacetiletý Martin D.

„Sedmiletého Martina jsem musela dát do ústavu sociální péče. Tehdy vlastně jiná možnost vůbec neexistovala. Byla to zkušenost, kterou bych nepřála nikomu,“ říká paní Marta D. Všichni jí dávali najevo, že selhala.

Jednou jako žena, která přivedla na svět postižené dítě. Podruhé jako matka, když ho dala do ústavu. Martinovi je teď osmadvacet let. „V ústavu jednou v noci sloužila jediná sestra a než se přišlo na to, že Martin má epileptický záchvat, málem bylo pozdě. Proto jsme s manželem založili občanské sdružení, které začalo provozovat chráněné bydlení,“ vypráví Marta.

Podle ní jsou ústavy plné dětí, jako byl Martin, přestože mnoho rodičů je chce mít u sebe. „Asi mi nebudete věřit, ale i když Martin nechodí a nemluví, předává mi obrovskou energii. Za nic bych nevyměnila chvíle, kdy mohu být s ním,“ říká Marta.

Osmdesátiletý Stanislav M.

„Když jsem měl hlad, tak jsem se musel jít pást jako králík. Jak chutnají pampelišky, to byste si museli vyzkoušet sami, mně chutnat musely, protože jsem si říkal, co se dá dělat. Z hladu jsem holt bral všechno, co jsem viděl.“

Slova Stanislava M. znějí šíleně, ale vyřkl je před dvěma roky v pořadu Proti srsti TV Prima. Týraného osmdesátiletého muže z domácího pekla vysvobodily pracovnice z odboru sociální péče ve Stříbře.

Jedna z nich tehdy sdělila: „Všichni z vesnice věděli, co se tam děje, že děda je tam zavřený, bez jídla. Jenže s mladými nechtěl nikdo mít nic společného, bylo jim hloupé se plést do cizích věcí.“ Stanislav skončil v Domově důchodců v Kurojedech.

„U nás se dal dohromady, cítil se tu dobře, ale pak ho odvezli do nemocnice a z ní už se nevrátil,“ popsala Deníku uzavřenou životní pouť pana Stanislava ředitelka domova.